U PANA ŘÍDÍCÍHO VE SLAPECH
Malý Emuša, jak mu doma říkali, se narodil 3. ledna 1923 do rodiny řídícího učitele ve Slapech, katolického intelektuála, vášnivého čtenáře a ctitele Florianova staroříšského Dobrého díla, Emanuela Frynty (1888 – 1949). Společně se čtyřmi sestrami vyrůstal ve vlídném a inspirativním prostředí. Do venkovské školy,stojící v těsné blízkosti hřbitova a barokního kostelíka svatých Petra a Pavla, přijížděli o prázdninách na letní byt tatínkovi přátelé-literáti: Jan Zahradníček, Jan Čep, Vladislav Vančura a František Hrubín. Sedávali pod stromy ve školní zahradě, psali a vedli hovory o literatuře i politice. Emuša býval poblíž, maloval si, vyřezával si a poslouchal, co strejdové vyprávějí. S Františkem Hrubínem hrával šachy. Nejraději měl ale Vladislava Vančuru, na jehož příjezd vždy netrpělivě čekal. Někdy vyrazil s celou společností na dlouhou procházku k Svatojánským proudům.
ODCHOD NA PROTEST
V druhé polovině třicátých let se Fryntovi přestěhovali do Prahy. Emuša zde vystudoval klasické gymnázium, maturoval v roce 1943, ale pokračovat ve studiu na univerzitě talentovaný mladík nemohl, české vysoké školy uzavřeli nacisté už v roce 1939. A tak jako tisícům jeho vrstevníků narýsovali budoucnost – totální nasazení. Do konce války pracoval jako pomocný dělník v továrně. Po jejím skončení začal studovat rusistiku na Univerzitě Karlově. Rusky uměl výborně, léta předtím se pohyboval v okruhu ruských emigrantů, neboť za jednoho z nich se provdala jeho teta. Ovládal také angličtinu, němčinu, španělštinu a italštinu. Když však po komunistickém převratu začaly na univerzitě velké politické čistky a mezi jinými byli vyhozeni i profesoři Jan Patočka a Václav Černý, Emanuel Frynta se rozhodl sám odejít. Přitom byl nesporně jedním z nejnadanějších studentů. Profesor Bohumil Mathesius, jehož byl oblíbencem, se dokonce vypravil za mladým kolegou domů a přemlouval ho, aby zůstal. Marně. Emanuel Frynta netoužil po kariéře v prostředí, kde o setrvání pedagogů a spolužáků rozhodovala prověrková stranická komise. Pro ni totiž nebylo podstatné, co kdo uměl, ale jak je loajální ke komunistické straně a jak je ochoten přizpůsobit se její politice. Stal se překladatelem na volné noze a zůstal jím až do své smrti.
SEZNÁMENÍ S ADOU
V roce 1947 se seznámil s Vítězslavou Waldovou, které však všichni říkali Ada. „Toto jméno mi vybrala maminka, pan farář ale rozhodl, že takové neexistuje, a navrhl, že mě pokřtí jako Adélu. To zase nechtěla maminka a rozhodla: „Tak ať se jmenuje jako já – Vítězslava. Ale nikdo mě tak nikdy neoslovoval, jen profesor Vejražka na DAMU na mě volával: ,Vítězslavo, jmenovkyně moje drahá!‘“ usmívá se Ada Fryntová.
Její dědeček František Wald byl šéfchemikem v železárnách na Kladně. V roce 1908 se stal prvním profesorem fyzikální chemie na české technice v Praze a založil zde obor chemická metalurgie. V letech 1919 a 1920 byl dokonce rektorem ČVUT. Stýkal se s elitou českých i světových vědců, osobně se znal i s Albertem Einsteinem. Měl čtyři syny, kteří šli v jeho stopách. Jedním z nich byl Adin otec Bohuslav Wald, který působil ve Vítkovických železárnách. Ada prožila dětství v Ostravě, ale když její tatínek v devětačtyřiceti letech tragicky zemřel, přestěhovala se s maminkou a bratrem do Prahy. Maminka se za svobodna jmenovala Šašková a pocházela z pražské stavitelské rodiny.
Ale vraťme se do roku 1947, kdy se Emanuel Frynta zamiloval do půvabné gymnazistky s černými vlasy vyčesanými do bohatého drdolu. „Na Slovanském ostrově se konaly večery poezie a já tam recitovala katolickým básníkům, s nimiž byli Eman i jeho tatínek v úzkém kontaktu,“ vzpomíná na chvíli, která se jí stala osudem, Ada Fryntová.
PŔEKLADATEL A HEREČKA
Emanuel Frynta bydlel až do doby, kdy se oženil s Adou, tedy do svých třiatřiceti let, na Žižkově. Tady, v bytě v Milíčově ulici překládal a sem za ním chodívali stejně smýšlející přátelé: básník a výtvarník Jiří Kolář, malíř Kamil Lhoták, hudební skladatel a jazzman Jan Rychlík, fotograf Jan Lukas, překladatel a básník Jan Zábrana. Debatovali o umění a konzultovali si navzájem svoji práci.
Ada začala studovat DAMU. „Když jsem šla prvně na fakultu, tehdy ještě sídlila v Rudolfinu, někdo na mě volal: ,Znáš Emana Fryntu?‘ Přikývla jsem. Byl to Ivan Vyskočil, oni byli kamarádi, i jejich otcové se velmi dobře znali. S Ivanem jsme pak vedle sebe seděli na přednáškách a v těch strašných padesátých letech jsme si byli oporou. Vzpomínám si, jak jsme se drželi za ruce, když z amplionů vysílali proces s Miladou Horákovou, svírala nás hrůza. Jak my jsme nenáviděli Pavla Kohouta! Chodil k nám na fakultu za Alenou Vránovou a agitoval a agitoval. Báli jsme se ho, měl tehdy moc člověka zničit,“ vzpomíná Ada Fryntová.
