Nebojíte se, že ve válce dříve či později utrpíte jizvu na duši, která se nikdy nezahojí?
Pokud se to nestalo teď v Kongu, tak se to už asi nestane. Málo zemí může být horších. I když to jsem si v Angole říkala taky. A pak jsem přijela do Konga… Pomáhá mi, že tam jsem kvůli práci, kterou musím přivézt. Trochu cynismu je obrana duše. Kdybych bědovala nad každým černouškem s vypouklým bříškem, nic neudělám. Trocha cynismu je obrana duše, bez toho bych nemohla existovat. V Kongu to ale bylo extrémní. Z těch příběhů člověku vstávají chlupy na těle, a když jsme s Olinou Šilhovou slyšely první hrůzostrašné vyprávění, obě jsme brečely. Příběhy se ale opakovaly a byly všechny stejně hrozné. Zvykla jsem si a soustředila se na fotografování.

A jaké to byly příběhy?
Třeba pětadvacetiletá Siska vyprávěla, jak ji Hutuové odvlekli do svého tábora, kde už byl u stromu přivázaný její bratr: ,,Několik vojáků mne znásilnilo před jeho očima. Pak ho začali mučit. Postupně bratrovi uřezávali všechny končetiny, nakonec hlavu. Musela jsem se na to dívat. Potom jeho tělo hodili na oheň a nutili mne sníst maso. Odmítla jsem. Mučili mne…“ Sisce se podařilo z tábora utéct až po třech letech. Hledala manžela. Ten jí ale vzkázal, že už ji nechce, protože je znásilněná…
 

Rozhovor Ivana Větvičky s Lenkou Klicperovou si nenechejte ujít v dubnové Xantypě!