Jak tak některé Večerníčky znova a znova pouštím svým dětem, řekla bych, že mým neoblíbenějším hrdinou je zřejmě maxipes Fík. Nejen kvůli vtipným příběhům, ale i kvůli výtvarné stránce. Při těch věčných domácích reprízách jsem ovšem přišla na zajímavou věc. Dnešní děti, které mají možnost pouštět si večerníčky pořád dokola, v nich vidí mnohem víc věcí, než jsem v nich viděla a objevila já, která neměla tu možnost sáhnout pro DVD a dát si Macha a Šebestovou po sedmadvacáté. Například u téhle dvojice s utrženým sluchátkem jsem teprve s dětmi zjistila, jak jsou ty příběhy propojené. Tu návaznost mezi jednotlivými díly si z dětství vůbec nepamatuju. Děti mi dnes ukazují i v těch nejznámějších příbězích detaily, o kterých já vůbec nevím. Mají zkrátka „nakoukáno“. Právě teď se s Bertou a Tondou často díváme na příběhy dvou medvědů „Pane, pojďte si hrát“. Ty máme hodně rádi. Ale já měla tyhle filmy ráda i jako malá. Jsou zkrátka hezké.
Co přivedlo mezi „oživovatele“ kreslených nebo z papíru vystřižených postav a dějů vás?
Úplná náhoda. Po základní škole jsem šla na přírodovědnou větev gymplu. Ale místo toho, abych maturovala z chemie nebo fyziky, jak by se slušelo, jsem si jako maturitní předměty prosadila výtvarnou výchovu a dějiny umění. Když jsem pak po gymplu hledala co dál a hlásila se na ilustraci a jiné výtvarné obory, přišla moje kamarádka s tím, že bychom mohly jít studovat mimo Prahu. Chtěla dělat režii, a tak našla vyšší odbornou školu filmovou v Písku. A přiměla mě k tomu, abych se tam přihlásila na animaci, která má blízko ke kreslení. Kamarádka se nakonec rozhodla jinak, a tak jsem šla do Písku sama. A brzo jsem zjistila, že to je pro mě ta správná, jasná cesta. Že chci dělat právě tohle. Animace se mi zalíbila a po dvou píseckých letech jsem v ní chtěla pokračovat na vysoké škole. Hlásila jsem se na animaci na umprum, tedy na Vysokou školou uměleckoprůmyslovou, ale tam jsem se nedostala. A tak jsem změnila taktiku a přihlásila se na tentýž obor na FAMU, kde mě vzali.
Tahle škola a vy jste si maximálně vyhovovaly – dvě ceny Maxim z Famufestu 2005 a 2006 jsou toho důkazem.
První Maxim byl za můj bakalářský film „Ze života matek“, který jsem dělala po narození dcery Berty. Na škole nás učili, a jsem za tu radu vděčná, že je nejlepší točit to, co člověk právě prožívá, že je pak výsledek nejvěrohodnější. Já byla v té době na mateřské, takže mi námět přinesl sám život. Celý film jsem malovala na sklo a jeho realizace byla opravdu dlouhá. Berta mezitím povyrostla a obě jsme trávily dny malováním a kreslením, já doma, ona ve školce… Druhého Maxima jsem dostala za „Malé pohádky“ a do třetice jsem možná mohla tuhle cenu získat i za mou lehce hororovou Miroslavu, tedy za film „Usnula jsem“. Ale děti a nová práce na obrech ze Šumavy a taky fakt, že už jsem byla jednou nohou ze školy venku, způsobily, že jsem zapomněla film do soutěže přihlásit.
Děti hrají ve vaší filmové tvorbě velkou roli. Film „Ze života matek“ s humorem mapuje čerstvé mateřské zkušenosti, „Malé pohádky“ (což je popravdě „1 pohádka o drakovi, princi a princezně 3x jinak“) děti přímo kreslily a v úspěšném filmu „Usnula jsem“, kterému říkám báječné rendez-vous života a smrti, je malá holka hlavní hrdinkou…
Berta se mi narodila ve druhém ročníku, pak přišel Tonda a škola a práce se mi přirozeně prolínaly s maminkovskými radostmi a starostmi. Téma dítě bylo pro mě přirozené, ale i lákavé a přínosné. Chtěla jsem opravdu vyprávět to, co prožívám. Dnes se mi zdá, že kvalitní tvorba pro děti je u nás opomíjená a to mi přijde škoda. Na pultech je fůra knížek s nevkusnými ilustracemi, v televizi často vídáme opravdu příšerné věci, a to je mi líto.
text Pavel Cmíral
Přečtete si v březnové Xantypě!
