Dílo neznámého architekta
Pikantní na celé věci je to, že tento úspěch české architektury je dílem Michala Dvořáka, člověka, který původně nestudoval architekturu, ale design a věnoval se kresbě a malbě. Vlastně ani tato studia na pražské UMPRUM neabsolvoval do konce, protože po předcházejícím ročním pobytu ve Spojených státech, kde navázal na středoškolské vzdělání, nemohl přivyknout po návratu do Čech způsobu výuky, v němž dospělý student není pro profesora partnerem. Kreslit uměl díky přirozenému nadání tak dobře, že byl na školu přijat jen na základě fotografií svých kreseb a maleb, které poslal z Ameriky k talentovým zkouškám místo sebe. Dva roky na tehdejší UMPRUM stačily, aby si uvědomil, že pro něj tudy cesta nevede. Malířské vidění a umělecké sklony našly v jeho osobě vzácné spojení s podnikavým duchem a tak se záhy po změně ekonomických poměrů namísto malířské palety chopil oboru zaměřeného na grafické návrhy a sám začal budovat firmu na tisk stále větších formátů. Od vstupu naší země do Evropské unie rozvíjí tuto svou činnost i v zahraničí a buduje tam síť poboček a partnerů.
Kolik vám bylo let, když jste s podnikáním začínal?
Začal jsem pracovat pro jednu reklamní agenturu už v prvním ročníku na vysoké škole, to mi bylo kolem dvaceti. Chtěl jsem být všestranně nezávislý a studovat bez rodičovského stipendia. Práce v agentuře mi dala víc než vysoká škola, kterou jsem souběžně studoval. Za čas mi ale zaměstnanecký poměr začal vadit, rád si dělám věci po svém a v postavení zaměstnance se musíte neustále přizpůsobovat názorům jiných, navíc lidí, kteří začínali jako já a tedy neměli zkušenosti, které by se daly respektovat. Rozhodl jsem se, že si otevřu vlastní malou reklamní agenturu, a docela se nám dařilo. Některé věci, zejména obalový design a logotypy, se používají dodnes.
Šlo všechno hladce nebo jste zažíval nějaké porážky?
Nic nikdy nešlo a ani nyní nejde hladce. Věci se velmi rychle mění a často dosti zásadním způsobem. Jako ilustraci bych uvedl třeba projekt městského mobiliáře. V rámci jednoho výběrového řízení jsme navrhovali prvky městského mobiliáře, tedy například zastávky MHD, reklamní nosiče a další. I když jsme konkurs nevyhráli pro zemi, kam byl mobiliář původně plánován, našla se příležitost umístit ho v tehdejší Jugoslávii, konkrétně v Srbsku, a dostali jsme možnost mobiliář i provozovat. Věnoval jsem tomuto projektu tři roky usilovné práce. Válka na Balkáně skončila, otevírala se spousta příležitostí a já věřil, že náš projekt bude mít úspěch. Nikdy by mě nenapadlo, že se krize na Balkán znovu vrátí a s ní i letecké útoky a bombardování NATO. Jednoho dne jsem úplně náhodou sledoval CNN – zrovna ve chvíli, kdy běžely záběry ze Srbska – a bylo vidět, jak na místa, kde jsme nedávno stavěli reklamní panely, dopadají bomby. V tu chvíli mi došlo, že tenhle projekt končí a já s tím nemohu nic dělat. Samozřejmě, skutečnou tragédií byly oběti na životech, ale prvně jsem byl osobně konfrontován s válkou a uvědomil si, že jsou v životě situace, které jste nazavinili, ale mohou vás dostat na kolena. Nejsem ale zvyklý se vzdávat.
Text Bea Fleissigová
Rozhovor s Michalem Dvořákem si přečtete v březnové Xantypě!
