JAK SE CÍTÍ CIZINCI V ČECHÁCH

téma prosince 2008

Prý jich přibývá. Cizinců žijících v Čechách. Přivedli je sem různé okolnosti, ať již sňatek s Češkou či Čechem, práce či představa, že v Praze je blaze. Jak se jim tu žije? Jak si stojí jejich sny v konfrontaci s realitou?

foto Jana Abelson TržilováAž mě překvapilo, že v rámci možností docela dobře. A propos i já žiji s cizincem. Můj přítel je Novozélanďan a mám s ním tříletou dceru. Nějakou dobu jsem byla já cizinkou v jeho zemi. Jak mi bylo? Vzhledem k tomu, že jsem celkem ovládala angličtinu, tak to šlo. Jinak si to nedovedu představit. On to však, protože česky umí dvě slova, a to pivo a hruška, má mnohem těžší. A to i přesto, že Češi anglicky hovoří více než Novozélanďané česky. Podle mých zkušeností je znalost jazyka klíčová. Jakmile se nedomluvíte, jste ztraceni, ať je vaše zázemí sebedokonalejší. Až pak, domnívám se, přichází na řadu kultura a partnerský vztah. Jinak si tento Novozélanďan díky své kosmopolitní nátuře na život v Čechách a na úděl cizince nestěžuje.


Murat Karaarslan, 31 let, Turecko

Turek Murat Karaarslan se do České republiky přiženil. Před necelým rokem mu učarovala sympatická Stáňa, v Če­chách spolu s několikaměsíčním synkem žijí od loňského listopadu. Své manželství Murat popisuje následovně: „Je svobodné jako pták letící po obloze, poskytuje nám štěstí jako květinka vzrůstající na jaře a je krásné jako obloha po dešti,“ vypráví mi poeticky v jedné z provozoven KFC a je na něm vidět, že je se Stáňou šťastný. V Turecku se živil jako umělec. „Pracoval jsem s keramikou, sklem a vyráběl sochy,“ vysvětluje. V Čechách je z něj otec na plný pracovní úvazek. „To byl vždycky můj sen. Jednou se oženit a stát se otcem. V životě jsem měl spoustu žen, pokaždé se jednalo o velmi povrchní vztah, ani jsem nedoufal, že si najdu manželku,“ vrací se do minulosti. A pak se v jeho životě objevila Stáňa. „Je velmi obětavá a má ráda lidi,“ vysvětluje, co se mu na ní líbilo a proč se do ní zamiloval.

Vaše země je velice krásná, ale hodnoty, které mi byly vštípeny, jsou úplně jiné než hodnoty, které vyznává vaše společnost,“ odpovídá Murat na otázku, jak se mu žije v Čechách. „Česká společnost je podle mě trochu zdegenerovaná, ztrácí hodnoty, které by se vytrácet neměly. Lidé jsou zodpovědní jen sami za sebe – a tím to končí. Připadá mi, že sedmdesát procent lidí postrádá cit a stará se jen o sebe.“ Jinak se Muratovi v Čechách líbí. „Jsem na první pohled cizinec, který by mohl mít problémy kvůli barvě své pleti, nikdy jsem ale ani náznak takového jednání nezažil. Věřím, že jak k lidem přistupujete, tak oni reagují. I když česky nerozumím, při každém setkání s Čechy se snažím být přívětivý a usmívám se. Myslím si, že Češi nejsou rasisté, žije tu hodně cizinců a každá kultura automaticky staví určité zábrany na ochranu vlastní kultury. Nejdůležitější je chovat se podle nepsaných pravidel té které země. Musím se chovat jako ostatní. Trošku mi vadí, že se tu zatím nedomluvím, ale věřím tomu, že to jednou zvládnu. Chodím na kursy češtiny.“ Po samotném Turecku a kultuře se mu prý nestýská. „Turecko hodnotím podle turecké kultury, Česko podle české – a tyto dvě země nemíchám dohromady. S rodinou jsem díky internetu každý den v kontaktu. I když jsem daleko, neustále je mám v srdci. Není to závislost, je to pouto. Každý máme svůj styl, a když vím, že jsou v pořádku a zdraví, tak jsem šťastný.“ A plány do budoucna? „Rádi bychom žili v Čechách, protože si myslíme, že syn tady bude mít větší možnosti co se týče vzdělání a zdravotní péče. A až vyroste, ať se sám rozhodne, kde bude chtít žít. Já osobně jsem si vždycky říkal, že bych mohl žít buď ve Vídni nebo v Praze. Praha má naprosto úchvatnou atmosféru, která si uchovala svou historickou podobu. Je tady klid a je možné odtud vyrazit do všech zemí v Evropě. V budoucnu bych tady chtěl podnikat. V místě, odkud pocházím, je velmi rozšířené stříbro a to by se sem dalo importovat,“ uzavírá své vyprávění Murat.


 

Jurij Galin, 65 let, bývalý Sovětský svaz

Dnes český režisér ruského původu žije v Čechách od roku 1990. V Rusku řídil několik státních činoherních scén. „Naposledy jsem byl uměleckým šéfem v divadle ve Vladimiru, který měl družbu se Severočeským krajem, a tak jsem v únoru 1989 přijel režírovat do mosteckého divadla. Tam jsem se seznámil se svou nynější manželkou Janou, která mi tenkrát tlumočila. Byla to láska na první pohled, kterou se nám po celou dobu mého pobytu podařilo utajit. V létě 1989 jsem pozval Janu pracovně do Ruska. Ujistili jsme se, že máme stejné názory na život, na divadlo a na umění vůbec. V listopadu začala vaše sametová revoluce, já začal jezdit do Čech každý měsíc a bylo jasné, že náš vztah dál utajit nelze. Spousta Janiných přátel patřila k odpůrcům komunistického zřízení a Sovětský svaz v lásce příliš neměla. Janin otec protestoval proti invazi sovětských vojsk do Československa v roce 1968 a zaplatil za to svým postavením, stal se z něj dělník v dole. A ona si teď přivede domů Rusáka! Ale většina jejích přátel mě přijala skvěle. I když se našli i lidé, kteří mě vyzývali, ať odsud vypadnu i s těmi tanky. Bylo to zvláštní. Já sám jsem nepoznal svého otce, protože ho němečtí okupanti sestřelili při blokádě Leningradu, když mi bylo půl roku. Byl houslistou Leningradské filharmonie, ale zároveň létal malým letadlem nad frontou a převážel léky.

Nikdy mě ale nenapadlo obviňovat z jeho smrti celý německý národ. Nezanevřel jsem na Goetha, Schillera ani Wagnera a mezi Němci mám řadu přátel. Vysvětloval jsem, že za přítomnost sovětských vojáků v Čechách nemůžu, že si taky myslím, že je to špatné. Chápal jsem, že se lidé zlobí, a to jsem tehdy ještě neviděl všechny dobové dokumenty. Staré přátelství mezi našimi národy zničila komunistická ideologie. Zvláštní je, že nejlíp se ke mně tenkrát chovali lidé, které se režim po roce 1968 snažil zlikvidovat, kteří byli ve vězení nebo přišli o práci (jako například Jan Petránek, Jiří Ruml, Leoš Suchařípa nebo můj budoucí tchán), a takové osobnosti jako Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Petr Poledňák, Jiří Středa, Michal Tarant a Mojslava Sehnalová. A naopak někteří z těch, kteří mě ještě jako sovětského režiséra prosili o roli, přecházeli pak na druhou stranu ulice, což těžko snášela především Jana.“

S ní se Jurij oženil v roce 1990 a o dva roky později získal české občanství. „Odjel jsem do Čech, protože jsem měl pocit, že tenhle vztah je ten pravý. A asi je, protože jsme spolu už osmnáct let. Získal jsem skvělé rodinné zázemí, ale v profesi to byl krok zpátky. Umělecký šéf je v Rusku velmi slušné postavení, některá divadla jsem zároveň i řediteloval. Stačilo umět obejít příkazy a zákazy, ale to každý, kdo dělal divadlo za totality, zná. Bylo na mně, co a jak budu režírovat a jaké si vyberu spolupracovníky. V Čechách jsem začal jako noční hlídač v muzeu, prodával jsem klínové řemeny, roznášel reklamu, navrhoval vybavení interiérů, prodával prací prostředky, ale nevadilo mi to. Bral jsem to jako novou zkušenost a učil se při tom češtinu. Říkal jsem si, že už jsem si přece všechno dokázal. V Rusku jsem režíroval Shakespearova Hamleta i Richarda III., inscenoval jsem Molièra, Becketta, Sofokla, Brechta i Williamse. Na svém kontě jsem měl sto dvacet inscenací. Vlastně jsem si splnil všechno, co jsem chtěl, a teď už mě čekaly jenom prémie,“ usmívá se Jurij.

„Neměl jsem problémy zvyknout si na novou zemi. Jako dítě jsem s cirkusem projel celý Sovětský svaz, jako režisér jsem pracoval v jeho evropské i asijské části. Myslím, že bych mohl žít kdekoliv na světě, ale když jsem poprvé vystoupil na pražském hlavním nádraží, měl jsem zvláštní pocit, že jsem tady už někdy musel být. Připadalo mi, že se vracím domů. Nic mi tady nescházelo – až na divadelní práci. Nakonec se o mně dozvěděla některá divadla a nabídla mi hostování.“ Podomní prodavač se zase vrátil ke své profesi a začal znovu režírovat (Most, Cheb, Kladno, Ústí nad Labem, Opava, Košice, Plzeň, Karlovy Vary). Získal také dvouleté angažmá v mosteckém divadle. Největší prémie na něj ale teprve čekala. Vlastní Docela velké divadlo, dokonce s vlastní stoletou divadelní budovou v Litvínově, v třicetitisícovém městě, které své divadlo finančně podporuje. „Vlastní divadlo je pro divadelníka největší výhra. Děláme, co chceme a na co nám stačí síly a peníze. Vlastně si žijeme divadelní sen. Čechy se staly mým domovem. Mám tady rodinu, práci, žáky a přátele. A když hrají hokej naši s našima (jak tomu doma říkáme), fandím našim – Čechům. Mám rád český humor a dokonce chápu i Cimrmany, na což jsem pyšný, protože, když jsem ještě neuměl česky, nedokázal jsem si vysvětlit, proč je tohle divadlo vždycky vyprodané a proč se všichni v hledišti smějí jako blázni. Zvykl jsem si i na českou kuchyni. Je mastnější a sytější. Smířil mě s ní až fernet, který se nikde jinde na světě nedá sehnat, a proto ho naše divadlo jako lék a dárek vozí po celém světě s sebou. V Rusku jsem pořád cestoval a k žádnému místu jsem si nevytvořil pouto. Tady je to jiné, skutečně se tu cítím doma. A když se mě lidé ptají na vztah Rusů k Čechům, nedokážu odpovědět. Vždycky jde přece o vztah člověka k člověku,“ uzavírá své vyprávění Jurij Galin.


 

Francesco Arena, 40 let, Itálie

Pohledný Ital a muž mnoha tváří v Praze žije osm let. Za tu dobu se naučil obstojně česky a vystřídal několik zaměstnání. Hrál v televizních reklamách, byl tváří časopisu Quo, organizoval módní přehlídky, živil se jako diskžokej, muzikant, byl spolumajitelem italské restaurace, dnes je spolumajitelem realitní kanceláře a se svou hudební skupinou hraje po klubech. Z Itálie mu prý chybí snad jen pláž a moře. „Ve Žlutých lázních je ale i pláž,“ směje se Francesco a vypráví o náhodě, která ho přivedla do Čech. „Oslovila mě jedna italská firma, která chtěla v Praze otevřít obchod se značkovou módou, a já pro tuto firmu začal pracovat. O Praze jsem v té době vůbec nic nevěděl. Snad jen to, kde se nachází. Řekl jsem, že do toho půjdu. Že to v Praze okouknu a dám vědět. Tak jsem se sem dostal. Pamatuji si, že za malý pokoj s toaletou jsem před deseti lety platil deset tisíc. Až později jsem zjistil, jak mě tenkrát okradli. Ale vydržel jsem až dodnes,“ usmívá se Francesco.

Nejhorší pro mě tenkrát byla zima a jazyková bariéra. „Neuměl jsem česky ani anglicky. Seznámil jsem se se spoustou holek, ale nemohl jsem se s nimi bavit. Tak jsem se začal učit – nejdřív anglicky, pak česky,“ vrací se do minulosti Francesco. „Jednoduché to nebylo. S firmou to nakonec nevyšlo a já tady na nějakou dobu zůstal bez zázemí. A sehnat práci pro člověka, který neumí česky ani an­glicky, není jednoduché ani dnes. Nakonec jsem dostal místo diskžokeje a skoro každou noc jsem trávil na diskotékách. V té době jsem vydal své cédéčko, které se prodávalo v Čechách i v Itálii. Čtyři roky jsem jako DJ a muzikant cestoval mezi Itálií a Čechami. Podnikal jsem i v gastronomii, jeden rok jsem s přítelkyní vlastnil italskou restauraci. Když jsme se rozešli, prodali jsme i restauraci. V roce 2003 jsem začal pracovat v realitní kanceláři a dnes jsem spolumajitelem jedné z nich. A stále mám svou skupinu, která hraje po klubech živou hudbu.“ Na otázku, kterou zemi by si vybral, kdyby musel volit mezi Itálií a Českem, jednoznačně odpovídá: „Už jsem si vybral. V Čechách trávím jedenáct měsíců, v Itálii jeden. Jsem ale světoběžník, doma mohu být prakticky kdekoliv. V Čechách se mi líbí, připadám si tu jako v Miláně. Líp se tu vydělává, protože se tu platí nižší daně. V Itálii se v některých případech platí i 90 procent, průměrně 50 procent.

Dále se mi samozřejmě líbí Češky. Na deset Italek je jedna krásná, čtyři ujdou, zbytek nic moc. Na deset Češek je sedm hezkých holek, dvě nic moc a jedna ošklivá. V Čechách je taky mnohem větší svoboda, v Americe si na ulici nemůžete nic dovolit. A co se mi nelíbí? Připadá mi, že během doby, co v Čechách žiji, se Češi změnili. Myslím, že jsou teď moc na peníze. Za peníze se i usmívají, a já mám rád upřímnost. Když mě někdo chce poslat do háje, ať mě tam pošle.“


 

Sayako Kozderková,31 let, Japonsko

Japonka Sayako se zamilovala do Čecha, provdala se za něj a Čechy se staly jejím druhým domovem. „Česká republika je pro mě výjimečná, je to tu jiné než v jiných západních zemích. Když jsem sem přijela poprvé, připadala jsem si tu jako v pohádce. Byla to moje první cesta do Evropy, během níž jsem chtěla poznat nějakou zajímavou zemi. Volba padla na Českou republiku, která je ve srovnání s Francií nebo Itálií méně obvyklým cílem japonských turistů. Byl únor, pamatuji si, že když jsme přistáli na letišti v Ruzyni, bylo dvanáct pod nulou. Kamarádce byla strašná zima a vůbec nechtěla nikam jít. A já se v té době seznámila se svým budoucím manželem. Nějakou dobu jsme si vyměňovali e-maily, psali si přes ICQ a zhruba po roce a půl jsme si řekli, že bychom se mohli zase vidět. Musím říct, že za tuto dobu se to tu velmi změnilo, připadá mi, že se Čechy více přiblížily Západu. V mnoha ohledech jsem byla překvapená, i zklamaná. Pro mne ztratila Praha něco ze svého kouzla, ale na druhou stranu se mi zde žije o něco snadněji,“ říká Sayako. Při další návštěvě Čech se zasnoubila, při čtvrté se stala paní Kozder­kovou a Čechy se tak staly jejím druhým domovem. „Přiznávám, že bez manžela by to pro mne bylo velmi těžké, ale jeho podpora mi adaptaci zjednodušuje. Jeho rodina se stala i mou rodinou.

Nejhorší to bylo první měsíc. Neměla jsem práci, celé dny jsem seděla doma. To bylo šílené, byla jsem ve stresu, občas mi bylo do breku. Teď už to je lepší, mám práci u jedné japonské firmy, pořád mi ale přijde, že žiji ve vlnách. Jeden týden jsem šťastná, druhý týden mám depresi. Začínat život v jiné zemi není jednoduché. Všechno musíte vybudovat znovu – práci, rodinu, přátele,“ říká Sayako.

A s čím má při kontaktu s Čechy největší potíže? „Někdy mám problémy s komunikací. A někdy si připadám osaměle. Chybí mi tu přátelé a někdo, komu bych mohla na sto procent věřit. Takového člověka tu mimo svého manžela nemám. Abyste někomu mohli věřit, musíte s ním něco zažít, poznat ho, a k tomu je zapotřebí čas. Také jsem si těžko zvykala na některé české způsoby. Co je mi tu hodně nepříjemné, to je nerespektování osobní zóny druhého. Každý den jezdím metrem a každý den se tam na mě někdo zaměří a sleduje mě. To v Japonsku neexistuje, Japonci si buď čtou nebo poslouchají hudbu, nikdo ale na nikoho neciví. Pro Japonce je posvátné soukromí a to dopřávají i ostatním. Chování Čechů více odráží jejich náladu, dávají více najevo emoce, ale já jsem si na to ještě nezvykla.“ Sayako říká, že se jí těžko odpovídá na otázku, jestli je v Čechách šťastná. „Zázemí tu přeci jen ještě nemám úplně stabilní. Nemyslím si, že celý život budu žít jen v České republice, teď tu ale žiji, jiné plány momentálně nemám a Japonsko mi neschází. Díky internetu jsem v kontaktu se svou rodinou a přáteli, lze si tu koupit japonské noviny, potraviny, mohu si zajít i do japonské restaurace. A také musím brát ohledy na manžela. Žít v Japonsku by pro něj asi bylo těžší než pro mě v Čechách. Samozřejmě bych někdy ráda měla rodinu, možná i tady,“ uzavírá Sayako své vyprávění.

Jana Abelson Tržilová

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne