Miloš Fikejz

Český film v jedné krabici

Na pultech našich knihkupectví je momentálně možné najít jedinečný počin – třídílný slovník českých filmových herců a hereček. Bez něj se neobejde žádný český filmový novinář či historik, ale ocení jej i každý filmový fanoušek. Autorem monumentálního díla, čítajícího více než dva tisíce stran, je dlouholetý pracovník Národního filmového archivu Miloš Fikejz, který se vedle životopisů českých filmových tvůrců věnuje i jejich fotografickému portrétování.

milos-fikejz-7jpg.jpg

text Petr Koura, foto Miloš Fikejz

 

Jak třídílný slovník ČESKÝ FILM – HERCI A HEREČKY vznikal?

Jeho kořeny sahají do poloviny osmdesátých let, kdy jsem začal psát profily zahraničních herců do tehdejších časopisů Kino, Záběr nebo Film a doba. Tehdy jsem se také rozhodl napsat do knižnice vydávané Československým filmovým ústavem portréty několika zahraničních filmových umělců, o kterých se tady příliš nehovořilo. Začal jsem Fredem Astairem v roce 1984 a následovaly publikace o Dustinu Hoffmanovi a režiséru Francisi Fordu Coppolovi.

 

To asi nebyly osobnosti, které by československý normalizační režim miloval. Neměl jste kvůli psaní o nich nějaký problém?

Vždycky jsem si vybíral osobnosti, které mně přišly něčím zajímavé. Což byli ale často lidé, které tehdejšímu režimu příliš nekonvenovali. Měl jsem třeba problém, když jsem psal o Valérii Kaprisky, která hrála mimo jiné v jednom filmu Andrzeje Żuławského, natočeném ve Francii, českou emigrantku. Článek sice v časopise Kino vyšel, ale pak kolem něj nastal velký rozruch. Museli jsme jít vysvětlovat spolu s redaktorkou, která mi článek zadávala, k šéfredaktorovi, protože na něj byly tlaky shora, jak jsem si to mohl dovolit. Podobné problémy měl tehdy i Jan Rejžek, který tam také psal o umělcích z „kapitalistické ciziny“.

 di_capriojpg.jpg

A jak jste se dostal k psaní knihy o českých hercích?

V devadesátých letech jsem si nejprve uvědomil, že tady neexistuje žádný slovník, který by se věnoval zahraničním filmovým hercům. Tak jsem se rozhodl, že se to pokusím napravit, což se mi během pěti let podařilo. Vyšel v roce 1996 v nakladatelství Cinema pod názvem FILMOVÍ HERCI SOUČASNOSTI – 640 PROFILŮ ZAHRA­NIČNÍCH HERCŮ. O sedm let později byl vydán znovu, ale už téměř dvojnásobně rozšířený a ve dvou svazcích v nakladatelství Volvox Globator. Vedle toho jsem psal pro časopis Filmový přehled další profily našich i zahraničních filmových tvůrců – herců, kameramanů a režisérů. Postupně jsem si osvojil způsob slovníkového psaní, přispíval jsem i do obecněji pojatých encyklopedických projektů, jako byl Diderot, Ottova encyklopedie nebo Tomešův ČESKÝ BIOGRAFICKÝ SLOVNÍK XX. STOLETÍ – pro ten jsem zpracoval asi sto hesel českých tvůrců, především režisérů. Potom jsem začal psát i hesla týkající se českého filmu pro biografický slovník, který vydává Akade­mie věd. A nakladatelství Libri jsem nabídl projekt zaměřený nejen na herce, ale na všechny české filmové tvůrce od němé éry až do současnosti.

 

Takže původně se tento slovník neměl týkat pouze herců?

Ne, podle původní myšlenky v něm měly být zastoupeny všechny filmové profese – herci, scenáristé, režiséři, kameramani, dramaturgové, střihači, zvukaři a další. Mělo se jednat o stručná, asi dvacetiřádková hesla obsahující základní data. S tímto projektem jsem přišel do nakladatelství, kde mně navrhli, že by to vydali ve dvou svazcích – první by obsahoval herce a herečky, druhý ostatní filmařské profese. Souhlasil jsem a začal připravovat první svazek s tím, že tam budou skutečně všichni herci včetně představitelů dětských rolí nebo i tzv. figurkáři, specialisté na výrazné epizodní role. Postupně se mi materiál rozrostl a já zjistil, že se do jednoho svazku opravdu nevejde. Tak jsme se s nakladatelstvím domluvili na dvou svazcích o hercích. A když jsem začal pracovat na druhém dílu, který měl obsahovat herce, jejichž jména začínají na N až Ž, psal jsem medailony trochu podrobněji, snažil jsem se zachytit například i působení herců v divadle, což jsem v prvním díle záměrně potlačoval. Velikost těch hesel i jejich počet se začaly povážlivě zvětšovat a nakladatelství mi opět vyšlo vstříc s tím, že tedy rozdělíme druhý plánovaný svazek do dalších dvou dílů.

 

Místo jednoho dílu nakonec vyšly tři objemné svazky o rozsahu 2150 stran. Jste s výsledkem spokojen?

Bohužel stále narážím na další a další jména, která jsem do knihy nezařadil. Buď jsem na ně nevědomky zapomněl nebo v danou chvíli zkrátka o nich nevěděl. Vycházel jsem ze všech dosavadních katalogů českého filmu, které postupně vydává Národní filmový archiv. V posledních svazcích katalogu jsem ale objevil další herce a herečky, které bych tam chtěl zařadit, často se jedná o figurkáře, kteří dokonce nejsou uvedeni v titulcích. Dalším problémem jsou mladí herci, kteří zahajují kariéru. Třeba v době, kdy vyšel první díl, málokdo znal Simonu Babčákovou, dnes již má za sebou řadu úspěšných rolí. Nevím, jestli bude zájem o nějaké další doplněné a přepracované vydání, ale prozatím je alespoň doplňuji do elektronické verze rukopisu, třeba pro nějakou pozdější internetovou publikaci.

 r_de_nirojpg.jpg

Počítalo se od začátku s tím, že v knize budou i fotografie herců?

Ano, s tím se počítalo. Já bych byl samozřejmě raději, kdyby jich tam bylo ještě více, někteří lidé mi dokonce vyčítají, že tam není fotografie u každého herce, ale to by muselo jít buď na úkor textu, nebo by se musela publikace rozdělit ještě do více dílů. Paradoxně si myslím, že portrétní fotografie mají větší smysl u méně známých herců – lidé často znají z titulků jméno, ale nespojují si jej s konkrétní tváří.

 

Měl jste problémy se získáváním biografických dat herců a hereček, o kterých píšete? Jak lze tyto údaje zjistit třeba u již dávno zapomenutých umělců?

Problémem paradoxně nejsou ti dávní či nežijící herci, ale ti mladí. Co se týče války, mám třeba k dispozici protektorátní registr herců z Barrandova, kde jsou všechny možné údaje včetně data a místa narození, bydliště, telefonu či politické příslušnosti. Naproti tomu někteří dnešní mladí herci údaje o svém narození záměrně a důsledně tají, stejně jako instituce, třeba školy, kde studovali, nebo divadla, kde jsou momentálně v angažmá. Jinak zajímavým pramenem v tomto ohledu mi byl obchodní rejstřík a bohužel také seznamy spolupracovníků Státní bezpečnosti, kde jsou také uvedena data narození.

 havlovi_formanjpg.jpg

A jak zjišťujete data úmrtí?

To je velice individuální. Zkouším nejrůznější zdroje. Někdy jsem získal kontakty na příbuzné nebo přímé potomky, a ti mi vždy vyšli vstříc. V některých případech jsem však musel procházet hřbitovy. Z dobových novin jsem věděl, kde se konalo poslední rozloučení s umělcem. Na hřbitovní správě jsem si tedy zjistil umístění hrobu a z náhrobního kamene pak přesné datum úmrtí. A nebo jsem získával tato data z dostupných databází na internetu, například z databáze autorit v Národní knihovně. Zajímavým fenoménem jsou webové stránky vesnic a městeček, kde se občas nacházejí zmínky či vzpomínky na významné rodáky. Občas dopomůže náhoda, jindy uspěji až po složitém pátrání.

 

Kdo je podle vašich údajů nejstarším žijícím českým hercem?

Tak z profesionálních hereček jednoznačně Zita Kabátová, ta nedávno oslavila devadesáté sedmé narozeniny. Ještě před čtyřmi lety to ale byla prvorepubliková herečka Jarmila Lhotová-Pachlová, která později emigrovala a zemřela ve věku sto tří let v Americe.

 

Biografické informace o hercích sbíráte více než dvacet let. Jakou metodu jste používal v době, kdy ještě nebyly počítače? Měl jste klasickou papírovou kartotéku?

Původně jsem začínal s propisovačkou a papírem. Počítač používám od poloviny devadesátých let, ale knihu o zahraničních hercích jsem ještě dělal na psacím stroji s třemi průklepáky, kdy jsem každou chybu musel ručně opravit bělobou, nebo přepsat celou stránku. Již po třech letech jsem to ale všechno začal přepisovat do prvního počítače. Se zdokonalováním programů jsem musel několikrát data konvertovat na vyspělejší systém, což se někdy neobešlo bez ztráty některých pro češtinu neznámých znaků, jako jsou písmena používaná v polštině, francouzštině či ve skandinávských jazycích. Ty jsem pak musel doplňovat opět ručně. Počítač a internet jsou samozřejmě vynikajícími pomocníky. Ale dodnes používám kartičkovou databázi Fil­mo­vého přehledu, což je nejstarší český filmový časopis, který vychází nepřetržitě od roku 1939, přičemž od roku 1945 dodnes zachovává stejný formát, a na jednom lístku je vždy informace k jednomu filmu. Ten mám doma jednak ve vázané podobě po jednotlivých ročnících, ale i abecední kartotéku podle názvů filmů; to je pro mne jedna ze základních pomůcek k historii českého filmu.

 

To už musí být velice rozsáhlá kartotéka…

Vlastně ani ne. Český film mám v jedné krabici, ten zahraniční asi ve čtyřech nebo v pěti. Z české kinematografie zde mám téměř kompletní celovečerní hrané filmy po roce 1945 a dokumenty a krátké filmy z posledních několika let.

 foto_3jpg.jpg

Kromě sbírání životopisných dat o českých herečkách a hercích se také zabýváte fotografováním, především osobností z filmového prostředí. Jak dlouho se mu věnujete?

Fotografování je můj velký koníček. Filmové tvůrce jsem začal fotit v polovině osmdesátých let na karlovarském filmovém festivalu. Pracoval jsem tam v redakci festivalového časopisu a všude jsem s sebou nosil foťák, tehdy ještě praktiku. A jak jsem tam potkával režiséry a herce, tak jsem si pořizoval jejich snímky. A mám z té doby jednu kuriózní historku z tiskové konference s Ber­nardem Bertoluccim, díky níž jsem se dokonce dostal do české literatury. Re­daktorky z časopisu Kino si totiž všimly, že je zde přítomen Bohumil Hrabal, a poprosily mě, jestli bych jim nevyfotil tyto dvě osobnosti společně. Tak jsem fotil pana Hrabala na jednom z těch ochozů hotelu Thermal, zatímco Berto­lucci nedaleko dával interview televiznímu štábu. Když skončil, jeho průvodce mu představil Hrabala a ten vysekl Bertoluccimu poklonu, že je Charles Baudelaire světové kinematografie nebo něco podobného. Já jsem je během toho fotografoval, ale už mi docházely baterie a blesk se nabíjel pomalu, tak jsem přitom trochu nervózně nadával. Ale fotky jsem nakonec udělal, dokonce tehdy vyšly v Lidové demokracii. Po letech jsem pak četl Hrabalovy DOPISY DUBENCE. A on tam píše, jak ho ve Varech chtěl jakýsi mladý fotograf vyfotit společně s Berto­luccim, ale zasekl se mu aparát, a tak začal sprostě nadávat a říkat: „Pane Hrabal, já asi skočím z toho balkonu!“ Tak to ale úplně nebylo, Bohumil Hrabal si to po svém krásně „dopábil“ a já tak vstoupil do literatury.

 

Vy jste ale měl, pokud vím, tehdy kontakty také s disentem. Jak jste se dostal k fotografování představitelů opozičního hnutí?

Ano, měl, ale to s mojí prací filmového novináře nesouviselo. Já jsem tehdy jako řada lidí sháněl zakázanou a samizdatovou literaturu a přes kamaráda Vladimíra Hendricha jsem se seznámil s Michalem Hýbkem, který patřil k okruhu tvůrců Originálního videojournalu, skupiny disidentů, která ilegálně natáčela na kameru různé události a rozhovory. Michal nás – mě, Vladimíra a režiséra Petra Hviždě – přivedl v létě 1987 z Trutnova, kde probíhala Letní filmová škola, konspirativně lesem na Hrádeček. Strávili jsme tam celé odpoledne s Václavem Havlem a já měl tak jedinečnou možnost si ho zblízka fotit. Začal jsem být zván na některé utajované a pololegální akce, které lidé z nezávislých iniciativ v letech 1988 a 1989 organizovali. Třeba když Václav Havel dostal cenu německých knihkupců, která se udělovala na veletrhu ve Frankfurtu, a on tam nemohl být a přebíral ji v knihkupectví Petra Koháčka nad Tylovým náměstím v Praze. Fotil jsem také první Havlovo veřejné vystoupení po téměř dvaceti letech na hudebním festivalu v Lipnici 3. září 1988, kam jsem přijel s Joskou Skalníkem. Tam také vznikla fotografie usmívajícího se Václava Havla v americké bundě, kterou Olga Havlová poskytla západním médiím při protestní kampani za Havlo­vo propuštění z vězení. Publikována byla v mnoha zahraničních periodikách. V listopadu 1989 byla použita na prvním černobílém revolučním plakátě s nápisem „Havel na Hrad“. Tu fotografii jsem objevil i v jednom pařížském knihkupectví na obálce amerického vydání Havlova a Hvížďalova DÁLKOVÉHO VÝSLECHU, v tiráži bylo uvedeno moje jméno, aniž jsem o tom věděl. Tak jsem se přihlásil o autorská práva a díky téhle jedné fotografii jsem si mohl koupit svůj první počítač, na kterém jsem začal psát slovník zahraničních herců. Dělal jsem i další fotografie pro samizdatové Lidové noviny, taky jsem vyfotil Václava Havla na oné dnes již legendární akci Společnosti za veselejší současnost, při níž si někteří disidenti, kteří si dokázali udělat legraci sami ze sebe, hráli na písku s bábovičkami. Stýkal jsem se i s lidmi z Jazzové sekce a byl jsem také zapojen do rozmnožování ilegálních Lidových novin – v Československém filmovém ústavu jsem tajně pořizoval dvacet kopií, xeroxoval jsem tam také knížky, které vycházely v samiz­datu nebo v exilu. Fotil jsem i některé zakázané spisovatele – Ivana Klímu, Ivana Wernische – a herečku Vlastu Chra­mostovou. Velice si cením toho, že jsem stačil zachytit režiséra Pavla Juráčka asi půl roku před jeho smrtí.

 

To jsou ty slavné fotografie se sochami atlantů v průčelí Clam-Gallasova paláce?

Ano, ale to není Clam-Gallasův palác, kde Juráček natáčel jeden ze svých nejznámějších filmů, POSTAVU K PODPÍRÁNÍ. Protože byl tehdy pod lešením, zvolil jsem jako náhradní místo vchod Morzin- ského paláce v Nerudovce, sídle rumunské ambasády, kde jsou podobné sochy mouřenínů. Ty fotky jsme dělali 8. prosince 1988, když tady byl François Mitterand a měl onu významnou snídani s disidenty, takže část Malé Strany byla policejně střežena.

Staly se i případy, že jsem zachytil význačné osobnosti, aniž bych to věděl. Například v létě 1989 na vernisáži výstavy fotografií Jevgenije Jevtušenka, kterou na Staroměstské radnici zahajoval Miroslav Štěpán. Vyfotil jsem Jevtušenka, jak se důvěrně baví se dvěma staršími pány. Když jsem druhý den ukázal fotky ve Filmovém klubu, redaktoři samizdatových Lidovek zareagovali: „To jsou přece Hanzelka se Zikmundem!“ Já jsem jejich tváře, stejně jako drtivá většina tehdejších mladých lidí, prostě neznal. Panu Zikmundovi jsem nedávno tu fotku dal, měl z ní velkou radost.

 

Kde všude je možné vaše fotografie vidět?

Hlavně ve filmových časopisech a knihách s filmovou tematikou, ale i na výstavách, třeba před dvěma lety na plzeňské radnici v rámci festivalu Fi­nále. Ale vystavoval jsem i v Paříži, Moskvě nebo Budapešti, především se jednalo o portréty tvůrců tzv. nové vlny českého filmu. Nejsem ale profesionální fotograf, i když se moje snímky v poslední době objevují i na knižních obálkách, jako jsou monografie o Philip­pu Noiretovi, Emiru Kusturicovi, Ivanu Passerovi a Miloši Formanovi.

 

Viděl jste stovky českých filmů, napsal jste stovky životopisů filmových tvůrců. Kterého českého herce byste označil za nejoblíbenějšího?

Za nejlepší české herce považuji Zdeňka Štěpánka, Rudolfa Hrušínského a Josefa Kemra, to je pro mě mistrovský trojlístek. Z dosud žijících herců si velice važím Josefa Somra. Co se týče žen, mám moc rád Jiřinu Šejbalovou, protože ona zvládla úžasný rejstřík nejrůznějších poloh.

 

Můžete prozradit, co chystáte do budoucna?

Chtěl jsem po knize o hercích udělat další o všech ostatních filmových tvůrcích, jak jsme původně s nakladatelstvím plánovali. Ale nejprve vyjdou samostatně režiséři hraného filmu, což znamená napsat asi čtyři sta hesel. Tím se nyní přednostně zabývám. K biografickému a profesnímu profilu každého režiséra hodlám připojit jeho komplexní filmografii včetně titulů amatérských, školních a televizních. A pak by měl konečně přijít na řadu slovník ostatních filmových profesí – scenáristů, kameramanů, střihačů a podobně. Celou řadu doplní ještě svazek týkající se režisérů animovaného filmu, na kterém by se ale mělo podílet více autorů.

 

Takže místo jedné plánované knihy jich bude nakonec šest?

Vlastně sedm. Ještě je nutné zmínit slovník režisérů dokumentárních filmů, který vznikl pod vedením Martina Štolla a na němž jsem se také podílel.

 plakaty-89-6jpg.jpg

MILOŠ FIKEJZ (1959–2019)
Knihovník, filmový encyklopedista, publicista a fotograf. Absolvoval gymnázium a střední knihovnickou školu, od roku 1981 pracuje jako odborný knihovník v Národním filmovém archivu (dříve Československý filmový ústav). Autor řady biografických hesel ve slovnících a encyklopediích, samostatně vydal lexikon FILMOVÍ HERCI SOUČASNOSTI – 640 PROFILŮ ZAHRANIČNÍCH HERCŮ (1996), dvoudílný SLOVNÍK ZAHRANIČNÍCH FILMOVÝCH HERCŮ KONCE 20. STOLETÍ (2002) a třídílný slovník ČESKÝ FILM – HERCI A HEREČKY (2006 až 2008). Dlouhodobě se též věnuje fotografování osobností stříbrného plátna.

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2019

XANTYPA XANTYPA 078/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne