RIP Hana Preinhaelterová

Mých sedm perel

RIP. 24. června 2018 zemřela Hana Preinhaelterová, autorka báječné knížky Moje bengálské přítelkyně, vynikající indoložka a překladatelka z bengálštiny a skvělá vysokoškolská učitelka. Odemkli jsme rozhovor s ní z roku 2009.

Když před více než třiceti lety vyšla její knížka MOJE BENGÁLSKÉ PŘÍTELKYNĚ, vyvolala obrovský ohlas. Byla šedivá „normalizace“ a ona psala neodolatelným způsobem o barevné Indii, kterou měla na konci šedesátých let možnost poznat. Knih pak vydala ještě několik a z bengálštiny přeložila řadu povídek. Hana Preinhaelterová má neobyčejný dar popularizovat svůj obor a nadchnout pro něj ostatní. Vychovala řadu studentů, kterým můžeme jen závidět, že měli takovou učitelku.

preinhaelterova_webjpg.jpg

Do Indie jste se poprvé dostala v roce 1966 na postgraduální stipendium. Vzpomenete si ještě, jaký byl ten první dojem?

Byl to nesmírný šok. Pamatuji si, jak jsem vystoupila v Bombaji z letadla, bylo to brzy po období dešťů – a jako bych dostala facku. Vedro, dusno, těžká vůně tropických květů, odér moči, kouř z pouličních ohníčků. Bylo to jako závěs; měla jsem pocit, že ho nerozhrnu. Letěla jsem poprvé letadlem. Do té doby se cestovat téměř nedalo. Svoji vůbec první zahraniční cestu jsem podnikla krátce předtím – na tzv. malý pohraniční styk do Polska.

 

Z Bombaje jste pokračovala do Kal­katy…

Tam na mě čekala paní Milada Ganguli, Češka, která se před válkou provdala do Indie za člena slavného rodu Thákurů. Pracovala tam jako učitelka, ale měla ohromně široké kulturní zájmy. Sbírala lidové a kmenové umění, také překládala českou literaturu do bengálštiny. Byla takovým kulturním mostem mezi Indií a naší zemí. Vděčně na ni vzpomínám. Napsala mimo jiné knížku OBRÁZKY Z BENGÁLSKA, což byla moje bible. Vzala mě k sobě domů, měla starý dům v zahradě, chodila v sárí. A mně jedno věnovala – krásné, růžové, moje úplně první. Tehdy mi řekla: „Pokud se chceš sblížit s místními lidmi, musíš ho nosit.“

 

A jaké bylo to sbližování? Co vás čekalo v cíli vaší cesty – v Západním Bengálsku, v Šántiniketanu, na univerzitě, kterou založil v roce 1922 největší bengálský básník a spisovatel Ra­bíndranáth Thákur?

Bydlela jsem na dívčí koleji. Kromě jedné Němky tam jiné cizinky nebyly. Ta Němka tam studovala už dva roky a chystala se zpátky. Před svým odjezdem mi věnovala nedopitou láhev whisky. Říkala jsem jí, že whisky nepiji, ale brzy jsem pochopila, že se mi bude hodit. Byla jsem úplně bez peněz. Mělo mi přijít stipendium, chodila jsem po něm pravidelně pátrat na rektorát, ale stále nic. Vždycky jsem si po návratu z té lahve trochu lokla a zapíjela strach z toho, co se mnou bude. Pak konečně peníze přišly a já si na radu mého učitele Dušana Zbavitele koupila kolo. A tím se pro mě všechno změnilo. Začala jsem jezdit na kole po okolních vesnicích. Vysoká bílá holka v sárí, která mluvila bengálsky. Když mluvíte s Angličanem anglicky, tak ho neohromíte. Ale tam jsem vždycky způsobila poprask. To, že jsem uměla jejich jazyk, mi k tamním lidem otevřelo cestu. A zažívala jsem až omamný pocit novosti a svobody. Podobný jsem pak už nezažila nikdy v životě.

 

Ve své knížce MOJE BENGÁLSKÉ PŘÍTELKYNĚ s velkou láskou a vděčností vzpomínáte především na své bengálské „maminky“…

To, že jsem žena, a k tomu ještě neprovdaná, mě zpočátku hendikepovalo. Ome­zovalo mě to v pohybu. Jen si představte, že šántiniketanské studentky například směly do kina jen v doprovodu vedoucí koleje. Ale později se můj hendikep ukázal být vlastně obrovskou výhodou. Bengálky mě pustily do svých domácností, kuchyní, do míst, kam by cizímu muži vstoupit nedovolily. Tak jsem poznala tu vnitřní, autentickou Indii. Tamní bonton, stolování, domácí kuchyni, naučila se správně si oblékat sárí. Moje spolužačky mě zvaly k sobě do rodin a já po čase uvěřila, že když tam lidé řeknou, že u nich mám zůstat, jak dlouho chci, že to opravdu tak myslí. Povídala jsem si s jejich maminkami a tetičkami, vyprávěly mi, jak probíhají námluvy, vdavky i manželství po bengálsku. Vyslechla jsem řadu příběhů. Přijaly mě jako svoji dceru, daly mi svoji lásku.

 

Co vás přivedlo k napsání této půvabné knížky?

V Indii jsem strávila rok a celou tu dobu jsem psala domů dopisy, ve kterých jsem popisovala, co jsem zažila. Tatínkovi se líbily, a tak je všechny přeťukal na stroji. A měla jsem spolužačku, která pracovala v rozhlase, a ta po mém návratu zařídila, že některé z nich četla na pokračování Vlasta Fabianová. Pořad vzbudil veliký ohlas, přišla záplava dopisů, lidé volali do rádia a vyžádali si opakování. A ta moje spolužačka mě přemluvila, abych napsala knížku.

 

Vyšla v roce 1978. V tomto roce vydala Ilona Borská knížku DOKTORKA Z DOMU TRUBAČŮ o Vlastě Kálalové, která se za první republiky vypravila jako mladá lékařka do Iráku a tam založila a vedla nemocnici. Obě knížky lidé doslova hltali. V šedi „normalizace“ působily jako zjevení.

Ano. Já si o sobě nemyslím, že jsem spisovatelka, ale svým líčením obyčejných zážitků mezi obyčejnými lidmi jsem se trefila do zájmů obyčejných lidí i u nás, proto ta široká čtenářská obec. Knížku MOJE BENGÁLSKÉ PŘÍTELKYNĚ jsem psala deset let po svém návratu z Indie, byla jsem zrovna na mateřské. Nikdy v životě se mi už tak rychle nepsalo. Zaplatila jsem si hlídání na čtyři hodiny denně a věděla jsem, že během nich musím syna odvést k „hlídací paní“, zase ho přivést zpátky – a mezi tím napsat čtyři stránky, abych dodržela termín. Knížka pak byla přeložena do několika jazyků, ukázky z ní vyšly i v Indii. A prostřednictvím této knížky jsem získala i několik celoživotních přátel.

 

Podívala jste se pak ještě do Indie?

Za totality už jen jednou, v osmdesátém roce jako hostující profesorka na univerzitu do Kalkaty. Ale už to bylo jiné, než když jsem odjížděla jako svobodná holka. Teď už jsem nechávala doma děti. Cestu provázely od samého počátku komplikace. V den, kdy jsem vyletěla, vypukla válka mezi Íránem a Irákem. Byly problémy s dopravou. A brzy po příjezdu jsem se řízla a dostala do ruky sepsi. Krátce předtím jsem překládala povídku BEZMOCNÁ NEMOCNICE – o vesničanovi, který si zarazil trn do nohy, dostal otravu krve a zemřel. Já měla rudé šmouhy až k srdci, byla jsme oteklá a stále jsem na tu povídku myslela. Dokonce mi připadalo, že jsem si tím překladem předpověděla vlastní osud.

Pak jsem se do Indie dostala až po roce 1989. Ale to už byla jiná Indie. Při mém prvním pobytu na konci šedesátých let jsem měla možnost vidět ještě neglobalizovanou, původní Indii. Tradiční řemesla. Mně se strašně líbilo, jak byli ti lidé zruční. Hodiny jsem dokázala pozorovat, jak vyřezávají rituální ozdoby z rákosové dužiny, říká se jí šóla. Nebo práci hrnčířů, výrobců lasturových náramků, hinduistických soch… Když jsem tehdy jezdila na kole po vesnicích, netušila jsem, že mám poslední příležitost zastihnout nenávratně mizející svět. V devadesátých letech, kdy jsem do Indie přijela znovu, už bylo všechno jinak… Znala jsem názvy všech rukodělných prací, ale nyní jsem tam působila jako podivínská vědátorka, mladí lidé nechápali, na co se ptám. Oni už ta řemesla, ani jejich názvy neznají. Je to jako by Indka přijela k nám na vesnici a chtěla, aby jí utloukli máslo nebo vymlátili cepem obilí.

 

Kromě bengálské literatury a jejímu překládání jste věnovala pozornost především každodennímu životu v Indii. Napsala jste například knihu HINDUISTA OD ZROZENÍ DO ZROZENÍ, v níž českým čtenářům poutavě přibližujete obřady provázející hinduistovo narození, zasnoubení, svatbu, pohřební rituály i jaký je osud vdov. A v nedávno vydané knize Ó MATKO LAKŠMÍ, DEJ MI DAR! popisujete magické obřady bengálských žen. Proč jste si vybrala právě každodennost?

Když jsem poprvé přijela do Indie, dokázala jsem mluvit i číst v bengálštině, měla jsem přehled o dějinách Indie, o literatuře, ale o každodenním životě jsem nevěděla téměř nic. A já dělala neuvěřitelné přehmaty. Takže první motivace byla předat svoje zkušenosti dalším lidem, kteří do Indie pojedou. A u každodennosti už jsem zůstala. Měla jsem štěstí, že jsem u mnoha rituálů a slavností mohla být, že jsem poznala, jak to chodí v indických domácnostech. A za to, že jsem napsala knížku o magických obřadech bengálských žen, vděčím i svým studentům. Podporovali mě v přesvědčení, že to bude zajímat i české čtenáře, a ze svých cest do Indie mi vozili jako dárky příručky ženského obětnictví.

 

V knížce píšete, že většina bengálských hinduistek (a je jich několik desítek milionů) denně obětuje svému bohu. Jak to v praxi vypadá?

Denní domácí oběti konají nejen negramotné venkovanky, ale i vzdělané obyvatelky „dobrých adres“ v nových velkoměstských čtvrtích, a to nejen v Indii. Vždyť indických imigrantů jsou ve světe miliony. Bydlí-li žena ve městě, je místem jejích každodenních obřadů rodinná svatyňka. Pro tu bývá v bohatších domech vydělena zvláštní nevelká místnost. Staré rody mívaly i vlastní chrámky, jaký byl například ve velkém kalkatském domě Thákurů. Většina současných domácností má ale k rituálním účelům vyhrazen pouze výklenek ve zdi nebo vitrínku. Na nových sídlištích se obřady často odbývají na podlaze v rohu ložnice.

Svatyňky obsahují zhruba stejný soubor předmětů: sošky bohů a bohyň, fotografie zemřelých předků, lampičky, svícny, nádobku na vodu, lasturu na obřadní vytrubování, vonné tyčinky a podnosy na obětiny, což jsou nejčastěji čerstvé květy. Vesničanky si obětní květiny trhají samy ze stále kvetoucích tropických stromů a keřů. Červené ibišky, často vyšší než vesnické chalupy, jako by byly na světě jen proto, aby si ženy každého jitra mohly přijít pro košíček květů. Ve městech se obětiny dostanou na tržištích, na nových sídlištích funguje i donášková služba. Každé ráno najde žena za dveřmi svého bytu vedle novin a mléka i objednané květy.

 

A jak probíhá samotné obětování?

Žena jím začíná den. Nejprve se vykoupe, obleče si čisté sárí, pak pozdraví bohy, bohyně i uctívané předky úklonou se sepjatýma rukama dotýkajícíma se čela a tiše před nimi pronese krátkou mantru či oslavný verš. Na konci dne pak provádí další obřad nezbytný pro pokoj rodiny, totiž troubení na lasturu. Magické obřady, které hinduistky provádějí, se nazývají braty. Mají pomoci získat od božstva dar, jímž je ochrana rodiny, štěstí a zdraví pro její jednotlivé členy: aby se muž šťastně vrátil z cesty, aby syna vzali na vysokou školu, aby se dcera dobře vdala, aby porod proběhl bez komplikací, ale i vyloženě praktické věci: aby se dočkala nové kuchyně, krásného šperku, sárí. A ženy, které jsou ještě svobodné, žádají bohy a bohyně, aby měly dobré manželství a pro své muže byly ty jediné. Přičemž mantrou, tedy magickou formulí může být báseň (vycházejí knižně ve specializovaných příručkách), ale i říkadlo, které si žena v duchu tradice sama vytvoří. V minulosti, kdy bylo Indii běžné mnohoženství, vypadalo třeba takhle:

Zrcátko mé, zrcátko,

ať jsem vdaná zakrátko.

Budu-li mít spoluženy,

ať jsou všechny postiženy.

Jedna ať je šilhavá

a ta druhá paťchavá

a ta třetí šišlavá.

Mám-li spoluženy mít,

ať je všechny vidím mřít.

 

Knížka má i půvabnou grafickou podobu. Vaše studentka Klára Šimečková ji nádherně vyzdobila tzv. álpanami.

Ano, ta knížka se povedla tak, jak jsem si ji představovala. Klára je velká znalkyně bengálského lidového malířství a k tomu ještě milá a půvabná dívka. Bohužel, není zplna mojí studentkou, já ji učila jen bengálštinu. Malbu studovala na univerzitě v Šántiniketanu, kde se s álpanami, tedy rituálními malbami prováděnými ženami, blíže seznámila. Nejčastěji se álpany malují na zem či na stěnu řídkou kašičkou z rýžové mouky – s vírou, že potěší bohy a ti pak ženu obdarují. Mají podobu ornamentů, ale zobrazují i praktické věci, po kterých žena touží.

 

bez-nazvu-1okjpg.jpg
Álpany vytvořila Klára Šimečková, studentka Hany Preinhaelterové a velká znalkyně bengálského malířství.

 

Máte velký dar nadchnout pro svůj obor studenty. Je znát, jak moc vás mají rádi. Jací jsou?

Moji poslední studenti, to je sedm perel, je radost s nimi být. Jsou chytří, spolehliví, empatičtí vůči hrdinům povídek, které spolu překládáme. Jsou vtipní a velkorysí k prohřeškům kolegů i k mým vlastním. A hlavně: v této naší utilitářské a konzumní době si vybrali a s nadšením studují obor, který jim žádný hmotný zisk nikdy nepřinese. Jsou pro mě důkazem, že lidé pořád ještě všichni nejsou takoví sebestřední tupci, jak se jeví z poutačů či televizních obrazovek.

 

Budou mít v praktickém životě uplatnění?

Rozhodně se neuživí jako překladatelé krásné literatury. Poleví-li krize, a to nejen hospodářská, ale především krize naší kulturní politiky, z jednoho, dvou by mohli být vědečtí pracovníci. Já sama bych je ráda viděla v mediální oblasti: zahraniční zpravodaj, komentátor, reportér, dokumentarista. To jsou povolání společensky mnohem závažnější, než se zdá. A moji studenti jsou k nim výjimečně vybaveni znalostí několika jazyků evropských i orientálních, zběhlostí v komunikaci (nejen slovní) s lidmi odlišné kultury, nadhledem, tolerancí. Toto vše je ostatně potřebné i v diplomatických službách. A tak sním o tom, že ještě stihnu odletět naposled do Indie v době, kdy tam bude velvyslancovat můj žák či žákyně. To jsou ovšem sny. Aby se proměnily v realitu, k tomu by se asi musela změnit celá situace ve společnosti, potřebovali bychom dar od bohyně věd Sarasvatí. Na závěr našeho překladatelského semináře o něj zkusíme poprosit.

 preinhaelterov_studenti_webjpg.jpg

Vaším učitelem byl Dušan Zbavitel. V době, kdy z politických důvodů nemohl publikovat, jste jeho práci „pokryla“ svým jménem. Později jste měla problémy i vy, musela jste z fakulty odejít. Jakým učitelem byl Dušan Zbavitel?

Vynikajícím. On je skutečná kapacita, nejen u nás, ale v celosvětovém měřítku. Stále mám před ním trému a cítím k němu úctu studentky, která miluje svého profesora.

 

Vy mu vykáte?

Ano. A on mi říká Haničko stejně jako když jsem za ním poprvé před více než čtyřiceti lety coby studentka přišla.

 

 text Pavlína Formánková, foto Přemysl Fialka

 


PhDr. Hana Preinhaelterová, CSc. (narozena 1938)

vystudovala bengalistiku a anglistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde od roku 1964 (kromě vynucené přestávky v letech 1982 –1989) vyučuje bengálštinu. Pro účely této výuky sestavila rozsáhlou čtyřdílnou učebnici bengálštiny. Překládá především z moderní bengálské literatury. Svoje zážitky ze studijního pobytu v Bengálsku zachytila v knize MOJE BENGÁLSKÉ PŘÍTELKYNĚ, bengálské hinduistické rituály popsala v knize HINDUISTA OD ZROZENÍ DO ZROZENÍ. V publikaci Ó MATKO LAKŠMÍ, DEJ MI DAR! zpracovala doprovodné příběhy k domácím rituálům bengálských hinduistek. Nedávno vydala výbor z povídek současného bengálského spisovatele Suníla Gangopádhjáje OHROMNÝ SVĚT. K publikaci připravuje povídky spisovatelky Ášápúrny Debí s tematikou hinduistické rodiny. Se studenty bengalistiky chystá publikaci, která bude průřezem současnou bengálskou povídkovou tvorbu. Její žáci jí k nedávným sedmdesátým narozeninám věnovali knihu svých statí MÉ ZLATÉ BENGÁLSKO, která je výrazem vděku za vše, co se měli možnost od ní naučit.

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne