Václav Havel: Pokouším se být subjektem dění, nikoli jeho pouhým objektem

K nedožitým osmdesátinám prezidenta Václava Havla (*5. 10. 1936) mimořádně uveřejňujeme celý rozhovor z únorové Xantypy roku 2008.

 

 ha-03-rjpg.jpg 

 

Když předloni v dubnu tragicky zahynul dokumentarista Pavel Koutecký (1956 – 2006), zdálo se být dokončení jeho sběrného snímku o Václavu Havlovi v ne­­dohlednu. Roli toho, kdo z ob­rovského množství natočeného materiálu vyloupne nosný filmový příběh, převzal nakonec kolega režisér Miroslav Janek. Z mravenčí práce jeho a jeho ženy, střihačky Toničky Jankové, vznikl definitivní tvar téměř dvouhodinového filmu, který je i ve světovém kontextu něčím ojedinělým. Historie bez odstupu, politika v nedbalkách, a přece postavená na zásadách, protagonista bez licoměrnosti. Jeho necenzurovaný portrét při­chází do kin krátce po zahájení činnosti Knihovny Václava Havla, po knižním vydání Havlovy nové hry a před jejím jevištním uvede­ním i realizací její filmové podoby. Prezident Václav Havel odešel, dramatik a občan se vrací. 

Kdy jste se s Pavlem Kouteckým seznámili a v jakém okamžiku a od koho vzešla myšlenka vedoucí ke vzniku filmu OBČAN HAVEL?

S Pavlem Kouteckým jsem se několikrát setkal už v době svého federálního prezidentství, kdy natáčel na Pražském hradě. Postupně vznikala souvislejší spolupráce, která posléze vyústila v deset let trvající dokumentování zákulisí výkonu prezidentské funkce. Koutecký a jeho tým byli seznamováni s mým programem, vybírali si situace, k nimž jiná média neměla přístup, a systematicky je natáčeli. Pořídili až sto dvacet hodin filmového materiálu a ujala se myšlenka, že nezůstane pouze v archivu, ale sestříhá se do podoby celovečerního filmu a poté i do podoby televizního seriálu. Režisér Koutecký zemřel, ale práce se ujal dokumentarista Miroslav Janek, který se úkolu, myslím, zhostil poctivě.

 

banner-audiojpg.jpg

 

Co bylo výchozí představou projektu a jaké jste si pro její realizaci stanovili s režisérem pravidla spolupráce? Vy­hradil jste si právo výběru natáčených situací?

Pouze jsme upozorňovali na situace či momenty, které by mohly být zajímavé, a z nich si režisér Koutecký vybíral, které natočí.

 

Atmosféra důvěry

 

Opakovaně zdůrazňujete, že se nerad vidíte v jakémkoli filmu, tady jste dopředu přistoupil na to, že vám filmaři budou doslova v patách. Nelezli vám pak někdy už na nervy? Nebo jste na kameru časem zapomínal?

Spíš bych řekl to druhé. Každý člověk – jakmile vidí, že je filmován – změní či přizpůsobí své jednání, své chování. To je jasné a pravděpodobně jsem to zprvu dělal i já. Ale Pavel Koutecký vytvořil atmosféru důvěry, při níž jsem na kameru zapomínal. Je tudíž velmi pravděpodobné, že jsem se před ní choval tak přirozeně, jako by tam nebyla.

 

Existovala při natáčení pro štáb nějaká tabu, okamžiky, kdy byla jeho přítomnost vyloučena?

My jsme nikdy nedefinovali to, co nemá být natáčeno. To byla věc vzájemné důvěry, citu, smyslu pro míru, loajality. Spíš jsme hledali to, co by natočeno rozhodně být mělo.

 

Jak vnímali oko kamery a ucho mikrofonu vaši političtí partneři? Při přenosech z parlamentu způsobuje kamera u leckoho narůstání svalů, při separátních jednáních může být naopak nepříjemným svědkem.

Vždy znovu jsem musel svým partnerům vysvětlovat, že je to pro archivní účely, nikoli pro aktuální zpravodajství, a vždy znovu jsem se jich musel dotazovat, zda jim to nevadí a zda s tím souhlasí. Nevzpomínám si na případ, že by někdo řekl, že si to nepřeje, ať odejdou. Všichni měli možnost to říct, ale nikdo to neřekl. Připouštím však, že někteří se tvářili překvapeně až nakysle, protože to opravdu nebývá zvykem.

 

Vedete nyní po životě prezidentském život občanský, vaše slovo má však stále politickou váhu – občan Havel už nikdy nepřestane být zároveň prezidentem Havlem. Měl na to film podle vás dbát?

Myslím, že na to, čím jsem, čím budu a jakou pozici po odchodu z prezidentské funkce mám, by film ohled brát neměl. Spíš bylo při střihu důležité zachovat z ohromného množství filmového záznamu smysl pro proporce, pro rovnováhu, pro jakousi objektivitu, či – řečeno slovem bohužel zprofanovaným – pro vyváženost. Střihačské nůžky jsou zázračná věc. Z téhož materiálu by mohly udělat tragédii i frašku. Šlo o to, aby to nebylo celé tendenčně posunuto. Neviděl jsem definitivní podobu filmu, ale z částí, které jsem viděl, jsem nabyl dojmu, že přesně toto měli tvůrci na zřeteli a obraz prezidentského zákulisí nepřizpůsobili předem hotové představě.

 

Které historicky či lidsky důležité situace zůstaly díky filmu zachovány, u kterých naopak litujete, že zůstaly nezaznamenány či se nevešly do konečného sestřihu Miroslava Janka?

Nepochybně je tisíc a jedna situace, které by za natočení stály a které z rozmanitých praktických důvodů natočeny nebyly. Neumím žádnou konkrétní jmenovat, ale pravděpodobně některé interní spory, dohady, problémy či některá citlivá mezinárodní jednání mezi čtyřma či osmi očima by byly zaznamenáníhodné. Ale to se nestalo.

 

banner-domyjpg.jpg

 

Když člověku projde před očima během necelých dvou hodin deset let jeho života, co nového se dozví o sobě samém? Mě například ve filmu doslova strhla vaše pedanterie, i když jste ji v úryvcích z pokynů prezidentské kanceláři zjevil už v knize PROSÍM STRUČNĚ.

Ano, to je pravda. Jsem člověk trošku umanutý, trošku pedantický a po­­pravdě řečeno mně to spíš život komplikuje, než zjednodušuje. Totéž samozřejmě platilo i o mém životě prezidentském.

 

Je člověk schopen takového odstupu, aby dovedl posoudit, co bude na filmu o něm pro diváky nejzajímavější? Co by bylo nejzajímavější pro vás samotného jako diváka?

Těžko říci, jsem velmi zvědav na odezvu, kterou to bude mít. Ačkoliv nesnáším vidět sebe sama v televizi, ve filmu, dokonce i na fotografii, přesto jsem při filmu, v němž jsem hlavní postavou, po chvíli zcela na odpor k vlastnímu obrazu zapomněl a nechal se strhnout. Upoutal mě, ale nevím, zda upoutá i publikum.

 

 Vyprovokovat k přemýšlení

 

Na konci filmu odchází prezident a přichází občan, v reálu s odstupem za ním přichází znovu i dramatik, hrou ODCHÁZENÍ. Dělá vám radost, že navzdory cizím i občasným svým pochybnostem máte kompozici života stále ve vlastních rukou a ještě si s ní dovedete pohrát?

Já se pokouším být subjektem dění, nikoli jeho pouhým objektem. Jednou se mi to daří lépe, jednou hůř, někdy se mi to vinou jiných mých vlastností nedaří. Velmi rád vytvářím situace, které mám v rukou, jichž jsem vynálezcem, inspirátorem, organizátorem, a velmi těžce nesu ty, v nichž se cítím být manipulován. Uvedu příklad: V roce 1975 jsem napsal známý dopis dr. Husákovi, v němž jsem podrobil analýze dusné a neradostné poměry v době normalizace. Předtím jsem byl zakázaný a perzekvovaný autor, byl jsem v defenzivě a čelil tlaku okolností. Byl jsem pouhým objektem dění, objektem zvůle někoho jiného; někdo jiný rozhodl, že jsem nepřítelem vlasti a že budu pronásledován. Když jsem napsal zmíněný dopis, náhle jsem to měl v rukou, náhle jsem se stal subjektem dění a oni se museli zamyslet nad tím, jak reagovat. To byl jeden z psychologických důvodů, proč jsem ho napsal.

 

ODCHÁZENÍ teprve čeká na uvedení. Už po jeho knižním vydání se ale objevily hlasy, není-li jeho obraz dnešní politiky a médií příliš smířlivý. Nešlo vám však víc o etiku než o politiku, víc o obecný lidský úděl než o politickou satiru?

Vždycky jsem se ve svých hrách snažil dotknout se témat obecných. Šlo mi o to, ať se hrají kdekoliv a kdykoliv, aby měly co říct divákům, kteří si samozřejmě na různých místech a v různých dobách do nich vloží, či v nich naleznou jiné významy. Ale to patří k věci, to je spíš důvod k autorské radosti. Nikdy jsem netoužil napsat politickou satiru, tím méně na české poměry a tím méně jakýsi obraz mého odcházení z prezidentské funkce. Námět vznikl dávno před revolucí, protože mě téma krále Leara, mocnáře, který ztratí moc a svět kolem něj se začne s tou funkcí hroutit, přitahovalo už od let šedesátých. Snad na tom měl zásluhu i Jan Kot se svou slavnou studií o Samuelu Beckettovi a Králi Learovi. Samosebou, že v detailech jsem mohl využít zkušeností z doby prezidentství, z opouštění prezidentské funkce a z mého postprezidenství. To zajisté. Ale to téma, jak jsem řekl, vyrůstalo z úplně jiného zázemí. Jestli je obraz poměrů smířlivý či nesmířlivý, nevím. Spíš jsem se setkal s názorem opačným, že je příliš temný a beznadějný. Ať tak či onak, byl bych rád, kdyby má hra vyprovokovala lidi k přemýšlení, k reflexi, kdyby je stavěla před otázky. Je to metafora, zabývá se banalitou politické řeči, politického chování, nechce být obrazem žádné politické situace. Není to hra historická ani dokumentaristická.

 

Vedle groteskních znaků každého lpění na moci zní vaše hra také nostalgickým tónem za vykonanou prací, která je ničena ve jménu prestiže a animozity. Zdá se mi, že spíš než samotná situace „odcházení“ je právě tohle zdroj vaší nové inspirace…

Myslím, že to je – opět – téma obecné. Nevím o politikovi, který by poté, kdy skončí výkon vysoké funkce, ať už proto, že mu vypršel termín, nebo protože byl odvolán, neměl pocit, že svět na jeho zásluhy zapomíná. Mě osobně tento pocit nikterak silně osobně netrápí, a to ani když pozoruji, že jsem nenápadně vygumováván z našich novodobých dějin. Ale jako fenomén mě to zajímá, neboť ho kolem sebe ve větší nebo menší míře pozoruji u každého. Ukažte mi, prosím, sesazeného nebo odvolaného ministra, který by nemluvil o tom, jak dobře vykonával svoji funkci a jak mu bylo ukřivděno tím, že byl sesazen.

 

Stal jste se symbolem revoluce, přitom OBČAN HAVEL i ODCHÁZENÍ jsou v zadním plánu apelem na kontinuitu názorů i skutků. Pro někoho jste pak excentrik, pro jiného konzervativec. Vadí vám to?

Docela mě baví, zneklidňuji-li svět takovými otázkami.

 

ODCHÁZENÍ se má v režii Jaroslava Brabce dostat i na filmová plátna. Scénář píšete spolu, dozná nějakých změn proti divadelní podobě?

Film je něco jiného než divadlo a je samozřejmé, že to celé musí být pojato jinak. Nicméně tento typ hry nelze moc předělávat. Ale vizi, jak dialogy zachovat a hru filmově rozvinout v základních tématech přicházení a odcházení, mám. Svou představu má i Jaroslav Brabec a nyní tyto vize promítáme do pracovních verzí scénáře, porovnáváme je a snažíme se nalézt podobu, na níž se shodneme.

 

Mravní rozměr politiky

 

V prosinci byla otevřena Knihovna Václava Havla. O knihovnách se v roce 2007 bouřlivě diskutovalo ve spojení s novou budovou Národní knihovny. Jaké bude poslání té vaší?

Stručně řečeno, je to daleko menší a skromnější obdoba amerických prezidentských knihoven. Jejím posláním bude shromažďování, odborné zpracovávání a posléze i zpřístupňování archiválií se mnou souvisejících. Jde nám o možnost nezávislého pohledu na naše moderní dějiny, neboť jich se týká nebo je dokumentuje většina textů, které jsem kdy napsal. To je tedy jeden cíl. Druhým by měla být expozice, tedy funkce informativní či vzdělávací, a za třetí by to mělo být určité ohnisko společenského sebeuvědomování. Konkrétně to znamená pořádat přednášky, debaty, veřejná čtení a také publikovat. Podle mého mínění musí být Knihovna naprosto nezávislá, placená z vlastních zisků a ze sponzorských darů, neměla by být jen nějakým muzeem, ale živou součástí veřejného života.

 

Pět let po ukončení vašeho prezidentství snad lze říci, že jste zvládl i u nás vlastně dosud neznámou etapu postprezidentskou. Co pro vás bylo v jejím průběhu nejtěžší?

Asi nejtěžší bylo vymezení tohoto postavení, protože neexistuje žádný příklad, žádná tradice. Nebyl dosud prezident, který by normálně po vypršení mandátu odešel z funkce a dál žil občanským životem. Najít míru veřejného angažmá nebylo jednoduché, protože do bezpočtu věcí jsem byl jako prezident zapojen, nebo jsem do nich vstoupil z vlastní iniciativy. V nich chci logicky pokračovat i nadále. Například dodržování lidských práv ve světě a sledování míry respektu k nim. Zároveň ale nechci být do každodenní politiky vtahován a nechci se k ní neustále vyjadřovat. Chci se vrátit k divadlu, do sféry kulturní a mít v ní své místo. To ostatní by bylo už jen občanským dovětkem či doplňkem. Potřeboval bych také víc odpočinku, ale můj exprezidentský život nikterak klidný není. Nemohu tudíž říct, že jsem kompletně spokojen se způsobem svého bytí. Vlastně ten způsob stále teprve hledám.

 

Čeká nás další prezidentská volba. Jestliže státy rostou z idejí, s nimiž byly zakládány, rostou podle mého soudu také duchovním přínosem těch, kteří stojí v jejich čele. Co byste akcentoval jako odkaz svého prezidentství, o který by se mohl opřít nový prezident?

Stručně řečeno, byl by to důraz na mravní rozměr politiky, důraz na obecnou odpovědnost, na pokoru, na spiritualitu, odpor k provincionalismu, ke krátkozrakosti, k mnichovanství, ke kompromisům, k egoismu. Mně bylo vždycky vytýkáno, že jsem moralista. Já ovšem moralista nejsem, protože nikoho nepoučuji a nevybízím k takovému či onakému chování. Já pouze reflektuji svoji zkušenost světa a ta říká, že za každým problémem se kdesi v pozadí skrývá téma mravní a pouze zde lze nalézt klíč k řešení nejrozmanitějších společenských či politických problémů této doby.

 

Cítíte se šťastný?

Jak kdy.

 

 

text Jan Lukeš, foto Dušan Šimánek

Aktuální vydání
XANTYPA 04/17

XANTYPA XANTYPA 04/17

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne