Lví bratři v Khwar

Slunce už zvolna, ale nezadržitelně končilo svou denní pouť napříč oblohou afrického nebe.

lvi

Jeho nesporná síla byla tatam, aniž by sluneční paprsky narušil jediný oblak. Rudý kotouč barvící se do teplého oranžového hávu ve mně navozoval touhu mačkat spouště fotoaparátů. Svítání či západ slunce burcuje uměleckého ducha – fotil jsem i antilopu, kterou bych ještě před hodinou opovrhoval.

Matka lvice
Naši profesionální průvodci byli muži činu a velkých zkušeností. Téměř jsem nemusel upozorňovat, že při fotografování zvířat je musím mít po slunci. S mohutným džípem neidentifikovatelné značky se vždy postavili na správné místo. Zaplatit si na týden své osobní „rangery“ bylo sice velmi drahé, ale ukázalo se, že také prozřetelné. Vyjasnili jsme si podmínky hned na počátku a vzniklo příjemné přátelství.
„Justine,“ dloubnu do černého štíhlého řidiče spíše evropských rysů, „chceme hledat jen kočky…“ Justin i jeho stopař Bait kroužili okolo velké, i přes období sucha stále zelené planiny. Občas se pod velkými ebenovníky schovávaly zebry či stádečko pakoňů. Vyplašili jsme pár zoborožců kaferských, kteří svými masivními zobáky přikrmovali svého nenasytného dorostence žábami. Slony jsme už doslova přehlíželi. Míjíme jedno z mnoha jezírek, téměř zarostlé rákosem a papyrusem. Bylo příliš malé, abychom u něj něco přehlédli, a tak jsme se začali s autem stáčet vysokou trávou pryč od něj.

Nad ostrou trávou švihnul vzduchem ocas
„Lev!“ houkne pozorovatel Bait ve chvíli, kdy jsem ho taky spatřil. Justin zastavuje a nechává svého stopaře přesednout na místo spolujezdce. Doposud se tlačil na miniaturním sedátku na levé straně předního blatníku, jako předvoj sledoval stopy a hledal. Nyní musel do bezpečí, i když otevřeného auta.
V bažině za rákosem se objeví mohutné tělo uhynulého hrocha, nad nímž se opět mihl lví ocas. Obrovské tělo hrošího samce leželo ve vodě půlí těla krátkou dobu. Možná od dnešního rána. Justin hledal cestu močály a snažil se mu přiblížit co nejblíže. Dostali jsme se k mrtvole na deset metrů. Nad jeho nafouklým břichem se objevila hlava lvice. Mladá kočka si prohlížela nezvané účastníky hostiny, kterou si nárokovala jen sama pro sebe. Nedůvěřivě si prohlížela náš vůz a zároveň kontrolovala okolí. O agresivní lví samce, smečku vždy nenažraných hyen či drzou tlupu divokých psů není nikdy nouze.
Kroužíme okolo mršiny, která však leží uprostřed jezírka, a nemůžeme blíž. Auto se propadá do močálu. Prosím slunce, aby vydrželo ještě pár minut, ale štěstěna se od nás odvrací. Světlo je už příliš hnědě rudé, což značí dovršující se západ. Během pár minut se nad savanou snese šero, rychle následováno temnou nocí. Když konečně nacházíme vhodnou pozici a mohu pořídit pár snímků lvice, která se mezitím pokouší roztrhnout ostrými zuby hrochův penis a dostat se tak přes silnou kůži ke vnitřnostem – lví pochoutce, slunce mi už nedává šanci.
Majestátní tělo mrtvého tlustokožce je tak obrovské, že doslova zastíní lvici ležící ve vodě, a i když kouzlím s fotoaparátem, co mi znalosti dovolují, kočka je pořád jen černý stín na fotografii.

Celou reportáž si přečtete v tištěné Xantypě......

Richard Jaroněk

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne