PŘED ODLETEM
Zbývá mi už jen několik dní do odletu do Indonésie. Informace od známých, které mi utkvěly v paměti, surfařský průvodce, předpověď počasí, to všechno mi pomáhá vytvořit si itinerář následujících tří měsíců, které chci v Indonésii strávit. Ideální surfařské podmínky by měly být během prvních týdnů mého pobytu u ostrova Rote. Neváhám tedy a objednávám letenku z Bali do Kupangu, hlavního města tzv. Západního Timoru, odkud se člověk na tento ostrov nejlépe dostanete trajektem nebo letadlem. Já jsem zvolil cestu lodí.
CESTA NA OSTROV
Do Kupangu jsme přiletěli pozdě večer. Začal jsem mít trošku starosti, kde složím hlavu, protože trajekt odjížděl až druhý den ráno. V nastudovaných surfařských příručkách nebylo totiž o Kupangu ani zmínky. Při čekaní na zavazadla se dávám do řeči s Angličanem, který jede na ostrov Rote za kamarádem, který tam má zakotvenou jachtu. Čeká na něj na letišti. Seznámil nás s australským jachtařem, který je již tři měsíce na cestě a doplul k indonéským břehům až z Austrálie. Nabízí nám společný odvoz do centra města a druhý den ráno odvoz na trajekt na ostrov Rote. Doporučil mi ubytovat se tam u Mr. Thomase. Vlastní prý pekárnu, takže budu mít denně čerstvé vdolky a další dobroty. Uléhám vyčerpaný do postele a těším se na příští dny.
Roti spadá pod správu Západního Timoru. Hlavním městem je Baa, ležící na severu tohoto ostrova, kde teploty celoročně přesahují 30 stupňů Celsia. Období dešťů je zde krátké – od prosince do února. Na ostrově žije sto tisíc obyvatel; místní lide jsou velice milí, přátelští a nesnaží se vám neustále něco prodat jako například na Bali. Řemeslné dílny a umělci vyrábějí praktické věci, žádné suvenýry pro turisty.
NEMBERELA
Malou rybářskou vesničku Nemberelu začali díky kvalitním konzistentním vlnám, které narážejí na korálový útes, vyhledávají především surfaři. Většina z nich jsou takoví „hippie cestovatelé“, kteří mají projetý téměř celý svět a do Nemberely se vracejí každý rok, aby zapomněli na bláznivý shon vyspělé civilizace. S místními navázali přátelské vztahy.
Tato mírumilovná vesnička, kde kokosové háje lemují nádherná pobřeží, si i přes pozvolný turistický rozmach stále zachovává své venkovské kouzlo. Procházejí se po ní roztomilí čuníci. Lidé tu žijí v těsném sepjetí s přírodou, především s mořem, věnují se rybaření a pěstování mořských řas. Při odlivu se polovina obyvatel vesnice, včetně čuníků, vydá na odkrytý korálový útes obhospodařovat políčka mořských řas a hledat potravu. Rybáři opravují své loďky, které uvízly na mořském dně. Při přílivu většina obyvatel spí nebo se čochtá v prohřáté mořské vodě. Nahé děti se učí zvládat mořské vlny na kusech dřeva nebo zlámaných surfech, které našly nebo jim je věnovali surfaři.
Na ostrově jsem strávil asi dva týdny, těžko to říci přesně, protože čas se tu úplně zastavil. Poznal jsem Mr. Thomase, který se o mě staral jako o vlastního a naučil mě základní indonéská slovíčka, bez jejichž znalosti by byla domluva v některých případech velice složitá. Panu Thomasovi je šedesát sedm let a celý svůj život strávil v Nemberele, kde byl do šedesáti ředitelem místní školy a pak si otevřel levnou turistickou ubytovnu s vlastní pekárnou.
Zažil jsem zde nejlepší surfování v Indonésii. Vlny vysoké přes dva metry se lámaly o nádherně tvarovaný korál a klouzání po nich byl nádherný zážitek. Po každé vlně mi srdce bušilo, adrenalin vřel, rozum nechápal a touha po ještě jedné z dáli přicházející mořské obludě mě hnala dopředu. Seznámil jsem se s několika místními surfaři, kteří se bez bázně vrhali i do těch nejstrašnějších vln. A činilo jim to neuvěřitelné potěšení.
