Místní lidé se každý rok již dlouho před Velikonocemi na připomínku utrpení Ježíše Krista připravují. Občas dochází k vášnivým sporům, kdo bude kterou postavu pašijového příběhu představovat. Posledním arbitrem je místní pan farář, který velmi neoblíbenou úlohu Pontského Piláta často ukládá některému zhřešivšímu farníkovi jako pokání. Postava totiž s tím, kdo ji hraje, pak do jisté míry žije dál příští rok i v civilním životě. Záporná postava proto na dotyčného může vrhat stín v jeho každodenním lopocení a lidé si ho s ní tak trochu ztotožňují.
O čem není sporu, je to, kdo bude hrát postavu Krista. Již řadu let je to místní občan Juan, velice zbožný a vážený muž. Tato role mu ve vesnici propůjčuje zcela zvláštní postavení. Po pašijových hrách mě jako jediného cizího účastníka pozval ze zvědavosti k sobě domů. Celá jeho rodina a přítomní hosté se k němu bezděky tak trochu k jako trpícímu Kristu chovali. Juan mi velice přesvědčivě vyprávěl, že ve chvíli, kdy se chopí své role, zcela zapomene na Juana, jímž je po celý rok, a se svou postavou se naprosto ztotožní. Při tomto líčení upadl do velkých rozpaků, protože podle jeho slov je to zkušenost, která není s žádnou jinou srovnatelná.
Opravdu, účastnit se pašijí v této malé vesnici není totéž jako přihlížet divadelnímu představení. Není tu pódium ani hlediště. Pilát pronáší svůj rozsudek na návsi, zastavení křížové cesty jsou na hlavní ulici, římští vojáci v prolnutí času mají na hlavách stavební helmy a celá vesnice se ubírá za humna na malý kopec, místní Golgotu. Tam je Juan-Kristus spolu se dvěma lotry ukřižován.
Není to představení, je to opakování mimo tento čas, kterého se účastní celá vesnice. Lidé se pak s večerem loudají z místního kopečku, který se stal pro dnešek Golgotou, domů. Paní, jdoucí vedle mě, se zvědavě ptá: „Vy jste tu cizí, viďte. Jak se vám to tu u nás líbilo?“ Jen zvolna se vracím zpátky do vezdejšího času…