„Hey, blan!“ ozvalo se znovu zpoza rohu ulice, tentokrát kreolsky. „Hey, blan!“ Neotáčím se. „Hej, bělochu, co tady chceš?!“ výhružný tón se jasně zapíchl do změti pokřikujících hlasů dopolední ulice přiklopené nedýchatelným tropickým smradem.
„Vyhul vocaď, ty zmrde americkej!“ Dělám, že neslyším. Zpoceným zrychleným tempem nervózně mířím na hlavní třídu. Přesvědčovat tohohle „nigga“ s přízvukem jako z amerického ghetta a bělavou jizvou nad pupkem, že nejsem ze Států, by bylo to poslední, čím bych si pomohl. Proč se tady v Port-au-Prince každý den najde někdo, kdo mě – bez viditelné příčiny – nenávidí?
Hlavní avenidou v Delmas teče barevná řeka tap-tapů. Těkavě lovím pohledem cokoli jedoucí mým směrem na hranici slumu Cité Soleil (Sluneční město). Vydrápal jsem se dozadu na korbu jednoho z nich. Vklíněn mezi dvě tlusté černé paže, na krátký okamžik vypínám pozornost. Přestože je Karibik v obecném povědomí vnímán jako ráj na zemi, můžete uprostřed tohoto ráje najít zemi, kde je život skutečným peklem na zemi. Reklamní vata o karibské romantice a kýčovité západy slunce z lesklých katalogů mediálně zakrývají dlouholetou a neřešenou mizérii nejchudší země západní polokoule – Haiti. Sluneční město je symbolem této tragédie.

MINUSTAH
Seskočil jsem z korby tap-tapu do horkého prachu. Prudký polední žár mě opéká před checkpointem jednotek OSN na začátku slumu Cité Soleil. Žiletkový drát se ve spirálách plazí kolem hrubé betonové budovy. Z horních oken trčí černé hlavně ostřelovacích pušek. Bílé obrněné vozidlo chrání bránu základny. Misi OSN, označovanou od roku 2004 zkratkou MINUSTAH, vedou generálové brazilské armády. Mezi zhruba devíti tisíci vojáky jsou však zastoupeny i další země, např. Chile, Argentina a Jordánsko.

NEBUDE LÍP
„Co se tady motáte sám? Vypadněte, dokud je čas.“ Vlaječka na uniformě vojáka stojícího před bránou mi prozradila, že je Chilan. Když jsem mu vysypal, kam jsem v Santiagu chodil, když jsem tam žil, jeho vojensky tvrdý pohled roztál. „Je to tady děsivý, amigo, ty černoši žijou jako zvířata, dobře se podívej,“ máchl rukou směrem do nitra Slunečního města.
Nejbližší domy, asi padesát metrů od nás, jsou úplně rozbořené. Zdi olízané černými sazemi od požáru, stěny pokropené dírami od kulek. V rozvalinách posedávají skupiny žen a z proutěných košíků prodávají sušenky nebo bonbony. Sem tam i pytel rýže s logem nějaké nevládní organizace, který kdosi ukradl v přístavu. Horký vzduch čpí spáleninou.
„Vidíš?“ otočil se Chilan. Zpod modré přilby mu stékají krůpěje potu. „Všichni jenom přeprodávají bonbony a kradou. Celej den sedí ve stínu a nikdo nechce makat. Jsem tu už třetí rok. Nikdy to nebude lepší. To tady třeba můžem bejt věčně.“

ČERNÁ REPUBLIKA
V roce 1804, v bouřlivé revoluční době napoleonských válek se z krvavé vzpoury černých otroků zrodila haitská republika. První území Latinské Ameriky, které vyhlásilo nezávislost. Skutečnou a fungující svrchovanost však země nezískala nikdy. Historie republiky Haiti je pouze střídáním různých forem diktatury a vojenských intervencí USA. V druhé polovině 20. století, po mnoha desítkách převratů, vojenských intervencí a okupaci, se k moci vyhoupl klan rodiny Duvalierů. Ti – nejdříve otec a po něm syn – vybudovali na Haiti krutou, africkou formu diktatury, doma založenou na pošahaném kultu osobnosti a z ciziny podpíranou Washingtonem. Neudržitelná ekonomická situace a obří státní dluhy spláchly režim Duvaliera mladšího na konci 80. let. V ovzduší nestability a krvavých útoků paramilitárních gangů proběhly v zemi v roce 1990 první demokratické volby v historii. Katolický kněz ze slumu, Jean-Bertrand Aristide, populisticky nasliboval chudým Haiťanům všechno – a vyhrál prezidentské volby. „Něco mezi ajatolláhem a Fidelem,“ napsaly tehdy newyorské Times. Po osmi měsících, v září 1991, sestřelil Aristidovu vládu další násilný vojenský převrat. Devadesátá léta běží podle známého scénáře: vojenská diktatura, tisíce zavražděných a umučených, statisícová vlna emigrace, vojenská intervence USA… A svět se radši kouká jinam. Přestože Aristide se do úřadu nakonec vrátil a byl dokonce zvolen v roce 2000 podruhé, vynucené přijetí ekonomických reforem Světové banky a Mezinárodního měnového fondu spolu s obrovskou mírou korupce způsobily definitivní krach chatrné haitské ekonomiky. Země je rozvrácená, totálně závislá na zahraniční pomoci a od roku 2004, po dalším krvavém puči a opětovném svržení Aristida, je pod trvalou správou vojenské mise OSN.

SLUNEČNÍ MĚSTO
Shýbl jsem se k prodavačce sedící na zemi a podal jí pár mincí. Růžová špinavá dlaň mi váhavě podala několik rozměklých bonbonů. Zkouším anglicky prolomit nedůvěru. Marně. Opodál stojící žena na mě začala cosi kreolsky štěkat. „Blan… blan… blan!“ zní vyčítavě z každé její věty. Sluneční město bělochům nevěří.
Jednotky OSN se omezují pouze na příležitostné nájezdy a boj s ozbrojenými gangy, které žijí z výkupného za únosy Haiťanů z úzké vrstvy bohatých. Slum tak drží násilím pod kontrolou chvíli ozbrojené haitské milice, chvíli zase modré přilby.
Oběti častých pouličních lynčů, které provádí milice, nepočítá nikdo. Oběti omylem zastřelené během nájezdů MINUSTAH se zapíšou do známé kolonky „vedlejších škod“ a tím to končí. Policie existuje jen na papíře, žádná nevládní organizace se do Slunečního města neodváží kvůli bezpečnosti. Dokud gangy neunášejí bělochy, nikoho nezajímá, že Sluneční město existuje. Ať se tam všichni třeba usmaží ve vlastní šťávě.

ODEJDĚTE
„Odejděte. Nechceme vás tu!“ Mladý černoch s fotkou Aristida na sepraném triku se zvedl z prašné silnice, kde seděl spolu s prodavačkou bonbonů. Nepříjemně mi civí do očí. „Keců o tom, že chcete pomoct, jsem už slyšel dost! Co tu chceš?“ Uhýbám očima. „Vyfotit si, jak tu chcípáme a pak ty fotky prodat u vás!? A kolik dolarů dáš mě, co!?“ Koktám. Nevím, co na to říct.
To minimum, co Haiti vyprodukuje, odchází ze země jako úroky a splátky půjček od mezinárodních bank a institucí. Půjček, které z poloviny pocházejí z diktátorských dob Duvalierů. Ti si napůjčovali miliony dolarů v Americe a Evropě a nikomu nevadilo, že za ty peníze masakrují svůj lid a plundrují zemi. Stejně jako dneska nikomu nevadí vymáhat tyto dluhy po lidech, kteří z těch půjčených peněz neviděli zhola nic. Snad jen hlavně nakoupených samopalů, které je zabíjely.
 

text a foto JAN SOCHOR

Více si přečtete v tištěné Xantypě!