A je to tady… Přistáváme na letišti Yangon, v části využívané pro mezinárodní lety. Před pár lety dokončený terminál působí dojmem mauzolea. Těch pár desítek cestujících se v obřím prostoru budovy skoro ztrácí. Velké překvapení – během celní a pasové kontroly se nekoná prohlídka zavazadel, nepadnou žádné otázky či doporučení týkající se kontaktu s místními obyvateli, případně vyvolávání politických debat.

Karnevalový týden je v Brazílii nejdůležitějším svátkem v roce. Praví, nefalšovaní Brazilci, jejichž srdce bije rytmem samby, vyrážejí do měst, která několik dní žijí hudbou a tancem. Rio je rozhodně jedním z nich.

Jednoho rána, za rozbřesku vrhám se do vln Tasmanova moře na východním pobřeží Austrálie a snažím se najít tu nejperfektnější vlnu. Jsem tu brzy, a přece pozdě. Deset surfařů se tu již snaží chytit svůj první skluz. Nebude lehké se mezi nimi prosadit. Všichni jsou dobří a několik z nich již prořezává vlny a projíždí vodním živlem. Mezi nimi i Jonathan, který se se mnou podělil o zážitky ze surfování v Indonésii a pověděl mi o ostrově Roti u Západního Timoru.

Údolí Hunza se táhne jako gigantická brázda napříč pohořím Karakoram na severu Pákistánu. Je to vlastně jakási přírodní pevnost, obehnaná více jak sedm tisíc metrů vysokými horskými štíty. Odnepaměti přitahovala tato odlehlá oblast dobrodruhy a badatele pověstmi o podivných modrookých horalech, kteří se dožívají nezvykle dlouhého věku. Mnozí z dnešních turistů považují Hunzu za Šangri-la – legendární místo ze slavné knihy ZTRACENÝ OBZOR.

21. srpna 1989 jsem byla v polském Těšíně, kde se konala demonstrace. Omluvila jsem se na ní Čechům za účast Poláků na okupaci v roce 1968, řekla jsem, že tehdy byla poskvrněna čest polských vojáků. Nesli jsme pak transparent s nápisem „Nikdy více bratrské pomoci“. Netušila jsem, že to bylo zachyceno na fotografii. V roce 2006 jsem měla hodně špatné období, rozpadl se mi dlouhodobý vztah, přišla jsem o práci, měla jsem deprese – tři měsíce jsem jen ležela a koukala do stropu, nevěděla, co se sebou. Pak mě někdo přemluvil, abych jela do Wrocławi na přednášku Krzysztofa Stanowskiego.

Je šest hodin ráno a k checkpointu v Jeruzalémě se pomalu blíží stará rozhrkaná dodávka. V ní sedí tři mladí Palestinci: Mohammad Jamel Aljolany, Katel Abu Sninah a Loie Abu Nejma. Jsou nervózní a dohadují se o tom, co se právě chystají udělat – zastřelit izraelské vojáky.

Když před půldruhým rokem klesl architekt Kaplický do prachu pražské třídy Československé armády, shodou náhod před domem Ochranné organizace autorské, mnoho lidí v naší zemi – ale určitě nejen u nás - se zachvělo. Smrt člověka v den, kdy mu jeho žena ráno vložila do náruče novorozenou dceru, nemohla nechat nikoho chladným. Troufám si však tvrdit, že ne všichni v té chvíli pomysleli na jeho osud s upřímným smutkem. Pro mnohé znamenala smrt Jana Kaplického rozřešení nepříjemné kauzy a konec jednoho projektu. Kaplického knihovna – to iritující oko nad Prahou - měla být pohřbena spolu se svým autorem.

Londýn coby ever-green

Fotograf Miloň Novotný dospěl k vrcholnému projevu knihou LONDÝN (1968). Dosáhla světové úrovně a zajistila mu trvalé místo v kulturních dějinách. Před deseti lety vydaná monografie připomíná tuto šťastnou etapu téměř čtvrtinou reprodukcí.

V Mexiku, pravděpodobně nejkatoličtější zemi Latinské Ameriky, slaví na řadě míst Velikonoce tak, že si pašijové události jednoduše „zopakují“. Tyto fotografie jsou z malé, zapadlé vesnice ve státě Oaxaca.