xantypa - Téma

V roce, v němž oslavujeme dvacáté výročí pádu komunismu v zemích střední a východní Evropy, kdy se mnozí pouštějí do debat o podílu těch či oněch na znovunavrácení svobody, stojí za to si připomenout i malá vítězství, bez kterých by možná bylo všechno jinak. V čase Vánoc tomu bude třicet let, kdy se v bytě Vlasty Chramostové a Stanislava Miloty odehrálo první a dnes již legendární představení divadelní hry Františka Pavlíčka DÁVNO, DÁVNO JIŽ TOMU… ZPRÁVA O POHŘBÍVÁNÍ V ČECHÁCH.

Bytové divadlo Vlasty Chramostové však není fenoménem až let sedmdesátých. Budoucí herečka společně s kolegyní Zorou Rozsypalovou a dalšími spolužáky provozovala bytové divadlo již za totality hnědé, za protektorátu. Bylo jim sedmnáct a pod vedením režiséra Libora Plevy hráli v roce 1944 v bytech brněnských vlastenců například HLASY NAD ZEMÍ, v nichž recitovali básně a texty Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Josefa Hory a dalších známých českých básníků. I za tyto odbojové aktivity pojmenované jako „ilegální divadelní činnost“ bylo jejich účastníkům uděleno absolutorium a nemuseli již dokončit studium na dramatickém oddělení Státní konzervatoře.

A bytové divadlo za nacistické a později sovětské okupace pojí ještě jedna „maličkost“. Starší bratr Vlasty Chramostové Oldřich vázal doma na koleni v průběhu druhé světové války knihy. Své sestře věnoval výtisk č. 1 Seifertova VĚJÍŘE BOŽENY NĚMCOVÉ, který ona sama opisovala. Na počátku sedmdesátých let se mělo na skvělého básníka zapomenout. A tehdy mu poslala herečka jako důkaz toho, že na něj národ nezapomněl, právě onen válečný výtisk jeho knihy.
 

Z rodiny pražského občana a obchodníka Hermanna Kafky je nejznámější jeho prvorozený syn, světově proslulý spisovatel Franz Kafka. Veřejnost neví nic, nebo jen velmi málo o spisovatelově mamince, Julii Kafkové, a jeho třech sestrách, z nichž nejvíce miloval tu nejmladší.

Při natáčení dokumentu o Ottle Davidové do cyklu České televize NEZNÁMÍ HRDINOVÉ – POHNUTÉ OSUDY jsme měli s Romanem Vávrou, režisérem a kameramanem v jedné osobě, nesmírné štěstí, že jsme mohli zachytit i vzpomínky její žijící starší dcery. Považovali jsme to dokonce za zázrak, protože paní Věra Saudková již několik roků nepřijímá novináře ani televizní dokumentaristy. Bylo vzrušující a zároveň dojemné naslouchat jejímu vyprávění o mamince, otci, dědečkovi i babičce Kafkových. Na slavného strýce Franze si nepamatuje, zemřel, když jí byly pouhé tři roky; ale ví, co se o něm říkalo v rodině.
„Z porodnice jsme odjely s maminkou k dědečkovi a babičce, kteří bydleli na Staroměstském náměstí. Ležela jsem v prádelním koši a prý mi přidělili Franzův pokoj,“ uvádí jako první vzpomínku.

Jsou páry, které touží po dětech, ale osud se k jejich touze staví odmítavě. Jsou rodiče, které děti mají, ale fyzicky nebo psychicky je týrají či sexuálně zneužívají. O tělíčka svých potomků típají cigarety, bodají je nůžkami… S takovým chováním se nesetkáváme pouze u sociálně slabých rodin. Vyskytuje se i u vysokoškolsky vzdělaných a movitých rodičů. Podle statistik sexuální zneužívání a fyzické týrání častěji praktikují muži, v případě psychického týrání jsou vynalézavější ženy.

Před dvaceti lety, v noci z 9. na 10. listopadu 1989, padla Berlínská zeď. Osmadvacet let rozdělovala Berlín na východní a Západní. Odtrhla od sebe rodiny, přátele, sousedy. Za pokus dostat se přes ní do svobodného světa zaplatila řada lidí životem.

Dům, který kolemjdoucí upoutá, přitahuje jejich pohledy. Je evidentní, že už hodně pamatuje. A také je hned jasné, že je to dům, který má tak zvaný genius loci… Přeloženo doslova – duch místa. V římské mytologii to byl duch či bůžek v podobě hada ochraňujícího konkrétní místo. Dnes to slovní spojení vyjadřuje spíš zvláštní a specifickou atmosféru, originální a těžko vysvětlitelný pocit, který člověk má, když na takové místo přijde.

Romové mají jinou kulturu, tradice, odlišný způsob života než my, a proto jsou jiní. Mezi nimi existují rozdíly, právě tak jako mezi „bílými“ občany České republiky. Je pravda, že se sice jedná o problémovou menšinu, která se těžko přizpůsobuje, ale na druhé straně nelze říci, že všichni Romové jsou jen špinaví povaleči, kapsáři, lháři, pasáci a ukřičená individua.

Celou generaci dětí ovlivnily Foglarovy RYCHLÉ ŠÍPY. Ty později narozené zase nezapomenou na ČTYŘLÍSTEK, OBRÁZKY Z ČESKÝCH DĚJIN, KOCOURA VAVŘINCE nebo STRÁŽCE. A zřejmě se u nás nenajde člověk, který by si nikdy neprohlížel některý z komiksů Káji Saudka. Kreslený seriál má u nás dlouhou a zajímavou historii. RYCHLÉ ŠÍPY - V roce 1935 vznikl nový obrázkový zábavný týdeník pro chlapce a děvčata Malý hlasatel (od druhého ročníku vycházel pod názvem Mladý hlasatel). Časopis uveřejňoval kreslené seriály od samého začátku. Šlo o dobrodružství nejrůznějších hrdinů, přičemž jejich děj buď skončil v témže čísle nebo dosáhl více pokračování. Zásadní událost se stala v roce 1938. Na zadní stránce Mladého hlasatele totiž začal vycházet nový chlapecký seriál RYCHLÉ ŠÍPY, který psal Jaroslav Foglar a kreslil Jan Fischer. I když svou kvalitou a dramatickým napětím převyšoval všechno, co zde dosud bylo, nikdo ještě netušil, že se zrodil původní český kreslený seriál, který se nesmazatelně zapíše do historie, a především do srdcí chlapců a dívek. RYCHLÉ ŠÍPY čerpaly náměty ze skutečného života a jejich hrdinové se stali vzorem pro celou generaci čtenářů. Dokázali v mladých lidech vzbudit ideály a zaktivizovat je k prospěšné činnosti, například v tzv. Foglarových čtenářských klubech. Díky tomuto seriálu enormně vzrostl náklad Mladého hlasatele – z původních 140 tisíc výtisků až na 207 tisíc. RYCHLÉ ŠÍPY provázely Mladého hlasatele až do posledního 38. čísla (17. května 1941) nacisty zastaveného 6. ročníku.

Pod Olivetskou horou, na březích říčky Loučné, je Litomyšl komorní. Na návrší nad Smetanovým náměstím je impozantní. A kdybychom měli vyzdvihnout její jednu jedinou vlastnost, odpovíme bez rozmyšlení: Je přitažlivá! A přitahující… 27. července bude rovných 750 let městem. A historie i současnost tohoto střediska umění a kultury, kterému čtenáři časopisu Travel in the Czech republic přiřkli první místo v anketě „Nejatraktivnější místo ČR roku 2008“, dokazují, že lákavá Litomyšl si na nedostatek zájmu a pozornosti nikdy stěžovat nemohla. Ať už šlo o umělce, učence, turisty nebo bitvami utahané vojáčky…

Ouvertura