V majestátním prostoru kostela svatého Vavřince v Klatovech vystavuje do 30. září sochař a výtvarník Václav Gatarik soubor svých děl nazvaný PROMĚNY ČASU – PROMĚNY MATERIÁLU. Jedná se zatím o největší autorovu výstavu v Čechách.

Když jsem před časem psal o mediálním nadýmání islandské sopky a vyslovil řečnickou otázku, co po strašácích mezinárodního terorismu, všemožných chřipek a slintavek či zmíněném vulkánu přijde příště, netušil jsem, že je za dveřmi zbrusu nová katastrofa.
Protože médiím neradno věřit, je otázkou, zda přijmout tvrzení o tom, že únik ropy z prasklého potrubí plošiny Deepwater Horizon je největší pohromou svého druhu v historii. Stejně jako můžeme úspěšně pochybovat o tom, zda je pravda, když se píše, že se vrt už podařilo utěsnit. Dost možná, že ropa stále uniká a unikat bude. Protože se do hlubin moře jen těžko vypravíme, jsme odkázáni jen na tvrzení sdělovacích prostředků a politiků. Takže vlastně nevíme nic.
Tak jako tak bychom ale měli tomuto případu věnovat pozornost. Už jen proto, že americký prezident prohlásil, že tato katastrofa bude nové 11. září. To by nám mělo být podezřelé.
 

Zákaz, jenž na území jednoho z ekonomicky nejvýznamnějších španělských autonomních regionů nabude právní účinnosti v lednu 2012, vyvolal vzrušenou debatu po celém Španělsku i ve dvou sousedních zemích, kde je korida provozována.
 

Před třiceti lety jsem byla třináctiletá holka, která věděla jen to, že se kolem ní dějí důležité věci. Návrat z prázdnin byl bouřlivý, nejezdily autobusy. Celé Polsko totiž stávkovalo. Vracely jsme se s mámou ze Zakopaného, stály jsme s taškami u cesty, každou chvíli zastavilo auto. Cizí lidé stahovali okénka a ptali se, kam nás mohou zavézt. Chyběl benzin, který byl na příděl, ale v důležitých, historických momentech si Poláci pomáhají. Když se dozvěděli, že jedeme do Gdaňsku, jejich oči se zvláštně zaleskly. Často si zajeli velký kus cesty, aby nás vysadili na dobrém místě nebo předali někomu, kdo nás popovezl několik dalších desítek kilometrů. Pár lidí vtisklo mámě do ruky peníze, aby je zanesla dělníkům stávkujícím v loděnicích: „Řekněte jim, že jsme s nimi. Ať vydrží! Musíme vyhrát!“ Ačkoli jsem byla malá, chápala jsem, že máme důležitý úkol: musíme vyřídit dělníkům, že Polsko je solidární. Když jsme se konečně dostaly k bráně loděnice, máma řekla: „Kristýnko, tady se rodí historie. Bude se o ní psát v knihách.“ V tomto roce uběhne třicet let od událostí, které pomohly Polsku a dalším zemím východního bloku ke svobodě.
Ač slavíme letos kulaté výročí, budou oslavy vzniku Solidarity o dost skromnější než v předchozích letech – Polsko potkaly velké tragédie a peníze jsou také potřeba pro oběti povodní.

Pro Českou republiku, především pak pro hlavní město, představuje vietnamská přítomnost kulturní „most do Asie“. Vzhledem k tomu, že Vietnam vstřebal mnoho čínských zvyků, které jsou společné pro velkou část Dálného východu, je u nás početná vietnamská komunita zprostředkovatelem nejen vlastní kultury, ale i celkově přibližuje dálněvýchodní tradice: od formy prodeje a stolování přes náboženské nauky až po estetické vnímání.
 

Zatímco píši tyto řádky, v krásném letovisku Sitges dvacet kilometrů od Barcelony právě probíhá každoroční konference elitního klubu Bilderberg. Zástupci starých evropských šlechtických rodů, politici, státníci, šedé eminence, průmyslníci a bankéři, ale i šéfové vlivných sdělovacích prostředků obou břehů Atlantiku se takto scházejí už od roku 1954. Schůzky, vždy obestřené tajemstvím, přísně střežené a médii loajálně opomíjené, už ale nejsou jako dříve. Letos poprvé o ně ve větší míře projevili zájem novináři. A ‚bilderbergovci‘ se tomu kupodivu nijak zvláště nebránili.
Lidé, kteří podivné společenství už hezkých pár let zkoumají, jako například investigativní žurnalista Daniel Estulin, mají vysvětlení: doba dozrála tak daleko, že plány na světovou vládu a na ‚nový světový řád‘, které se na podobných schůzkách probírají, už nejsou něčím, co by bylo třeba před světem skrývat. Bilderbergovci už hrají s otevřenými kartami.
 

V Praze byla slavnostně zahájena výstava Praha s láskou Ondřeje Kavana. Šedesát
velkoformátových fotografií vystavených na Hradčanském náměstí v galerii pod širým nebem
nabízí návštěvníkům netradiční pohledy na místa, která denně míjíme mnohdy bez
povšimnutí. Výstava navazuje na monumentální fotografickou publikaci Praha vydanou
v prosinci 2009.

 

Když Maurice Fleuret, francouzský novinář a skladatel, vyhověl v říjnu roku 1981 žádosti tehdejšího ministra kultury Jacka Langa a stal se vedoucím oddělení hudby a tance v jeho úřadu, mohl konečně začít naplňovat své krédo „Hudba všude, i bez koncertů“, které prozatím zůstávalo jen v jeho myšlenkách.
 

UNITED ISLANDS
Mezinárodní pražský hudební festival UNITED ISLANDS proběhne ve dnech 24. až 26. června 2010

na Střeleckém ostrově, Slovanském ostrově, na Kampě, v Mánesu, Janáčkově nábřeží, na lodi bratří Formanů na Výtoni a ve smíchovské Meet Factory.

Vystoupí na něm např. Tonya Graves, Amparo Sánchez, Čokovoko, Xindl X, Midi Lidi, Justin Lavash a mnoho dalších.
 

S prací s těžkým a velekřehkým materiálem začínal Martin Janecký v podstatě ještě jako dítě a teď ve svých necelých třiceti letech působí na několika místech světa coby renomovaný sklářský sochař a pedagog. Je pověstný nevídanou fantazií a postrádá jakékoli zábrany zkoušet se sklem nové a netradiční postupy…

Přemyslovec Václav II. byl prý nervově labilní, bál se bouřek a omdléval, když viděl kočku (tedy čtyřnohou, krásné dívky v něm naopak vzbuzovaly nebývalou činorodost!). Zároveň připomeňme, že byl také strůjcem ekonomického zázraku. Díky stříbrné rudě, pokladu, který se ukrýval v hlubinách země české, panovník disponoval vskutku královskými prostředky a budiž pochválen za to, že se poctivě snažil, aby ze stříbrných dolů plynul užitek jak dvoru, tak i bohatnoucím městům a prosperujícímu venkovu.

O změně klimatu se dosud jen globálně diskutovalo. Teď se ale změní klima i v našich peněženkách. Oteplovači nám šrajtofle pěkně zahřejí, až nám z toho zmrzne úsměv.

Stačí málo, aby se věci daly do pohybu. Poslední kapka, po níž pohár přeteče, doopravdy funguje absurdně. Někdo se rozvede, protože mu v koupelně každé ráno zavadí o hlavu vyprané ponožky. Občanští demokraté se rozhodli svalit svého předsedu dva měsíce před volbami jen proto, že zas jednou mluvil, jak mu modrý zobák narostl. Nejpikantnější na odstranění Mirka Topolánka coby vůdce smečky do voleb je, že to, co provedl, myslel dobře. Jenže při tom, jak to myslel dobře, ukázal, jaký je uvnitř, jak málo se kontroluje, jak toho na předsedu největší pravicové strany moc nenapřemýšlí. Chtěl podpořit homosexuály, kteří to u nás ani nepotřebují, a místo toho byl nařčen z homofobie. Navíc sáhl do hlubin své mysli a promluvil i o církvi a Židech. Kdysi ho současný prezident Václav Klaus označil za „falešného a prázdného“. Falešný není, ale jistá prázdnota se v něm zřejmě rozprostírá. (V kom ji ale neobjevíme?)
Výsledkem modrého převratu je, že Topolánek už nevede jihomoravskou kandidátku ODS a přestal být hlavním stranickým lídrem. Končí i jako předseda – to celé těsně před volbami. Tak prudký obrat na poslední chvíli u nás nemá obdoby.
 

Fotograf Miloň Novotný dospěl k vrcholnému projevu knihou LONDÝN (1968). Dosáhla světové úrovně a zajistila mu trvalé místo v kulturních dějinách. Před deseti lety vydaná monografie připomíná tuto šťastnou etapu téměř čtvrtinou reprodukcí.

Spokojeně se usmívá na návštěvníky. Ruce má ve spánku složeny pod ňadry a její hubené bělostné tělo je zakryto bílým rouchem. Podobizna odpočívající královny Luisy Pruské od sochaře Christiana Daniela Raucha v Mauzoleu v berlínském Charlottenburgu patří k nejkrásnějším klasicistním dílům. K 200. výročí královnina úmrtí byl tento mramorový skvost restaurován a stal se součástí velké a dlouho očekávané výstavy ŽIVOT A MÝTY KRÁLOVNY v rámci tzv. Luisina roku 2010.

POVAHA MALÍŘSTVÍ – tak se jmenuje výstava, která je věnována jednomu z nejslavnějších rakouských malířů 20. století Maxi Weilerovi. Letos by se tento rodák z Tyrolska dožil sta let.

Až do 30. května v Moravské galerii v Brně můžete navštívit netradiční expozici s názvem AUTOMAT/LABORATOŘ A KOLEKTIV. Je věnována všem, kteří rádi objevují netušená řešení v oboru grafického designu.
 

Zlatá éra českého filmového plakátu. Kino Světozor a Filmová galanterie Terryho Ponožky uspořádaly další výstavu slavných plakátů, tentokrát prof. ZDEŇKA ZIEGLERA.
(Foyer kina Světozor, Vodičkova 41, Praha 1 – do 30. května.)

Festival UNITED ISLANDS v Praze zahájí série koncertů kapel, které byly úspěšné v minulých ročnících. Pařížská skupina NoJazz kombinuje jazz s prvky funk, electra i world music a vystoupí 27. května v Lucerna Music Baru.
 

když jsem v noci přemýšlela o editorialu pro májové vydání Xantypy, napadaly mě jen romantické myšlenky voňavé slunečním jarem. V květnu nás sice čekají také volby – což v naší bouřlivé politice zdaleka není nic romantického – ty jsem ale ten večer potlačila a s představou kvetoucích třešní a rozkvetlých luk se mi hezky usínalo. Ráno se šířila zdrcujicí zpráva o tragédii u Smolenska při polském osudovém letu do Katyně… Hodně už bylo řečeno, mnohé se ještě vyjeví. Co dodat? Požádala jsem o pár slov svou kolegyni, historičku Pavlínu Kourovou, protože má s Polskem úzké vazby a mezi Poláky přátele.
V týž den pražského arcibiskupa kardinála Miroslava Vlka nahradil v úřadu Dominik Duka. Vzdělaný, sympatický a vždy usměvavý novopečený arcibiskup pražský a primas český si s vědomím onoho neštěstí jistě nemohl zcela „vychutnat“ svůj velký den. Intronizační bohoslužbu, kterou sloužil v Chrámu svatého Víta, zasvětil památce devadesáti šesti obětem neštěstí
 

Má muže, který umí všechno – i dvojčata. Má dvě kočky, Lva (českého) a psa. Má krásné filmové a divadelní role, má slávu, má jméno a podle letošní ankety je Nejoblíbenější česká žijící herečka. Má narozeniny ve stejný den jako Tomáš Garrigue Masaryk. „Musíš, Julie, napsat, že ses setkala se strašně šťastnou ženskou,“ řekla Eva Holubová, ještě než jsme se posadily u ní v kuchyni.

Irena Obermannová, úspěšná autorka Deníku šílené manželky, navazuje na své silně autobiografické vyprávění v neméně zdařilých Divnovláskách, v nichž pokračuje v příbězích rozvedené matky dvou pubertálních dcer.

Do místnosti vešla štíhlá, tmavovlasá žena. Rozhlédla se a usmála se. „Mám čas jen dvacet minut,“ řekla, když se představila. Radka Denemarková – spisovatelka, překladatelka, scenáristka, dramaturgyně a literární historička.

Po návštěvě papeže Benedikta XVI. shrnul světící biskup pražský, Mons. Václav Malý obsah jeho slov. Zazněly tím i jeho vlastní postoje: snaha o zklidnění dnešní rozpolcené doby a dosažení vnitřního klidu, hledání smyslu a hodnot života ústícího do naděje a v době krize mezilidských vztahů i důraz na morální hodnoty člověka. Životním tématem Mons. Václava Malého je ochrana lidských práv ve všech formách, heslem je pokora a pravda. V čase blížících se Velikonoc hovoříme o běhu času.

Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

„Bělochůůů!“ zakřičel na mě přes ulici tak desetiletý prodavač chlorované balené vody. Bezděčně jsem se otočil za angličtinou. „Bacha, bělochůůů!“ Ukročil jsem stranou přes hnijící odřezky zeleniny. Kyselý pach moči z nezakryté kanalizační strouhy mi zaplnil nos i ústa. Kolem se dunivě provalil obří americký teréňák s logem Spojených národů na kapotě. Příboj zvířeného žlutého prachu zalil ulici. Jsme v centru Port-au-Prince, hlavního města Haiti, zhruba rok před ničivým zemětřesením.
 

Zemětřesení o síle 7 stupňů Richterovy škály proměnilo město na západním pobřeží druhého největšího karibského ostrova Hispaniola v hromadu sutin. Co neskolil první ničivý otřes, dokonala série otřesů nižší síly v následujících hodinách; chatrné obytné konstrukce v metropoli jedné z nejchudších zemí světa, kde neexistují stavební normy, se hroutily jako domečky z karet.
 

Naši severní sousedé Poláci toho vědí o Češích o něco více než my o nich. Dokládá to i větší zájem Poláků o naši kulturu, alespoň o některé její oblasti. Každá česká filmová premiéra se v Polsku setkává s velkým ohlasem a mnohatisícovou návštěvností. Stejně tak chodí lidé rádi na české divadlo a obdivují českou fotografii. V poslední době roste také „kulturní poptávka“ po českém výtvarném umění.
 

Do Vancouveru se chystá také náš art director Daniel Zewdie, který nás po svém příjezdu jistě potěší spoustou zajímavých postřehů a fotografií.

FOTO: Ondřej Vetchý, patron projektu, si vyzkoušel velikost přepravního boxu.
 

Retrospektiva více než padesátileté tvorby malíře respektovaného doma i v zahraničí přináší ucelený pohled na vývoj představ Zdeňka Sýkory o základních principech malby. Od uvolněných barevných krajinomaleb dospěl autor ke geometrické abstrakci, která ho zavedla až ke konceptu počítačem generovaných maleb. Ty od 60. let vznikaly v kontinuálních sériích, jež se zabývají skladbou geometrických struktur nebo barevných linií. Jak ukazuje výstava k umělcovým devadesátým narozeninám, principy malby, které si Sýkora pro sebe vytvořil, jsou skutečně nadčasové. Každý obraz, jehož estetiku neurčuje spontánnost či záměr autora, je navíc jakýmsi výsekem z nekonečné malby, která se podle matematických údajů může libovolně rozrůstat. Výstava zahrnuje díla z českých i zahraničních sbírek; o výběr děl a jejich instalaci se tentokrát postaral mladý kurátor Pavel Kappel, několik let mající možnost zabývat se intenzivně tvorbou tohoto umělce jako asistent manželů Sýkorových.

FOTO: Zdeněk Sýkora, LINIE Č. 220, 2003, akryl na plátně, 200 x 200 cm
 

Různí umělci: Rock’n’roll Hall Of Fame: 25-th Anniversary
 

Zvláštní situace: nezbude nám než referovat se zpožděním i předstihem zároveň. Se zpožděním proto, že přímý televizní přenos výjimečné muzikantské sešlosti se odehrál před více než dvěma měsíci (29. a 30. 11. 2009) – a nám se dostal do rukou až nyní, a s předstihem proto, že slibované DVD zachycující podstatnou část koncertu k pětadvacátému výročí rock’n’rollové Síně slávy v newyorské Madison Square Garden dosud nevyšlo.
 

Hobojista Vilém Veverka vnáší do hudební scény elegantní vzruch, nadšeně interpretuje moderní a soudobou hudbu a na jeho koncertech nezřídka zní úplné novinky. S Filharmonií Hradec Králové dostal prostor představit dva stěžejní autory německé: Bernd Alois Zimmermann (1918 ¬– 1970) napsal HOBOJOVÝ KONCERT v roce 1952, Wolfgang Rihm (nar. 1952) v roce 1994. „Nevím o tom, že by nějaký hobojista kdy provedl oba tyto koncerty v jeden večer,“ říká Veverka a míní i obtížnost, kterou si těžko představit… „Jedná se o zásadní literaturu pro hoboj druhé poloviny 20. století. Věřím, že to bude silný zážitek pro posluchače a nalezení nového rozměru pro interpreta, v každém případě obohacení pro obě strany,“ dodává. Andreas Sebastian Weiser nastudoval s Filharmonií také milostnou SIEGFRIEDOVU IDYLU Richarda Wagnera a Beethovenovu hravou 8. SYMFONII, autor jí prý říkal „MALÁ“.
 

Po úspěšných časosběrných dokumentech MARCELA a RENÉ přichází Helena Třeštíková s portrétem narkomanky, na němž pracovala čtrnáct let. Sledujeme v něm neodvratný pád dívky, která podobně jako René nepoznala v dospělosti jiný život než na hraně a za hranou zákona. Depresivní podívaná na to, jak si někdo sám bezvládně ruinuje zdraví a život, poskytuje příležitost k mnoha základním otázkám. Tou hlavní podle mne je, jak se má společnost vyrovnat s lidmi, kteří dlouhá léta zneužívají její sociální systém a kteří nás všechny stojí peníze, nedostávající se pak pro mnohem potřebnější…
 

Autor je českému čtenáři sice dobře znám, tento komorní román má však pro naši zkušenost velkou přitažlivost. Jde o sílu ideologie a snahu osvobodit se od ní. Manžele June a Bernarda zaujalo humanistické kouzlo komunistické ideologie a drželo je, dokud neprohlédli. Nepřestávají se milovat, ani když se June na konci války s touto ideologií navždy rozešla, ani poté, co po maďarských událostech Bernard dospěl k témuž. Přesto ani po pádu berlínské zdi nenašli k sobě cestu. Bernard se osvobodil od ideologie, ale nikoli od politiky, June, která hledala univerzální odpovědi a absolutní hodnoty, podlehla náboženskému mysticismu. Ukázalo se, že ani pád totalitních ideologií neznamená osvobození od zla, symbolizovaného tu černými psy, temnému zážitku, který předznamenal směřování ženina osudu.
 

FOTO: Král Richard III. – Petr Halberstadt a Marie Durnová
 

Kdy se začal ČOV připravovat na olympiádu ve Vancouveru?
V květnu 2007 jsme odjeli na první návštěvu organizačního výboru, uskutečnili prohlídku hotových sportovišť a sondu do české komunity, která je tam početná. Zdrželi jsme se dva dny.
 

Půvabná lyžařka odmítala dva roky pozvání do televizního pořadu Jana Krause UVOLNĚTE SE, PROSÍM. V pátek 24. dubna minulého roku přišla. Milá, usměvavá, elegantní a pohotová. Tak se chová před kamerami údajná introvertka? Hned na začátku musela hostitele, kterého se účinkující bojí, opravit. Medaile a titul nemá ze Světového poháru, nýbrž z mistrovství světa.
 

Konkrétním dokladem jejího neokázalého mistrovství je rekordních osm Oscarů, pětatřicet nominací (s nimiž vládla své kategorii od doby, kdy byla v roce 1948 zavedena), dlouholetá spolupráce s režisérskými mistry, k nimž patřil Alfred Hitchcock (s nímž natočila celkem 11 filmů), Billy Wilder či Preston Sturges.

České animované filmy se v kinech příliš často neobjevují a mohlo by se zdát, že nejsou naším šálkem čaje. Ale to je klam, my Češi máme lásku k animovaným filmům zakódovanou přímo v genech. Každé dítě dostává od narození svou každodenní sedmiminutovou dávku animované pohádky v podobě televizního Večerníčku. Okupuje si nás plejáda příběhů, postaviček, hrdinů…
 

Nestává se příliš často, aby byla nějaká kniha oceněna až třicet let po svém vydání.
Porota literární ceny Angelus v čele s ruskou disidentkou Natalií Gorbaněvskou, která se uděluje každoročně středoevropským literátům, se prý rozhodla jednomyslně. Román Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ, vydaný poprvé v Torontu v roce 1977, prý neměl mezi dalšími nominovanými knihami příliš velkou konkurenci. Oceněn byl nejen samotný autor, ale i překladatel knihy Andrzej Jagodziński, který 5. prosince 2008 cenu ve Wrocławi přebíral.
 

Jaké je hrát na jedné straně klasický repertoár a pak Jaromíra Jágra?
Hrát žijící postavu je možná těžší, ale my k tomu tématu nepřistupujeme pietně. Není to životopisná dokumentární studie, ale hrdinský epos o fenoménu, který se jmenuje Jaromír Jágr. Je o tom, jak ho vidíme a co v nás jeho výkony zanechávají. Jsme jako malí kluci, kteří si hrají na Jiřího Drakobijce a zabíjejí draka. Tím nechci říct, že na tom děláme s menší vážností. Nevidím rozdíl v tom, jestli je na programu Molière, Shakespeare nebo Petr Kolečko (autor hry o Jágrovi). Před každým představením se snažím soustředit, abych něco nezvoral. Jsem totiž „zbabělý“ typ herce. Mám v sobě nastavenou zodpovědnost.
 

Co obvykle nepříliš sentimentálního Berlusconiho motivovalo k takovému výlevu emocí? Byla to nehoda z prosincového mítinku před milánskou katedrálou, kdy po něm lehce duševně vyšinutý místní občan mrštil alabastrovým suvenýrem, představujícím touž katedrálu, a zasáhnuv ho do obličeje, vyrazil mu dva zuby a zlomil nos. Na reklamním plakátu je premiér vyobrazen bezprostředně po útoku, s poraněním na tváři a poškozeným chrupem.
 

Tentokrát nechme stranou velká jména – ostatně o výtečných loňských deskách U2, Boba Dylana, Bruce Springsteena či Pearl Jam jsme zde již referovali. Rozhlédněme se spíš po svěženkách, které teprve nedávno zapustily první kořínky a my (někdy jen náhodou) zahlédli jejich první kvítí.
 

Máte-li rádi ruskou a francouzskou kulturu, pak cesty do Francie v roce 2010 rozhodně nebudete litovat. Bude totiž zahájen rok FRANCIE – RUSKO 2010, NEBOLI RUSKÁ SEZONA VE FRANCII.
 

Ve vídeňské Albertině se nyní vše točí kolem pěkných karoserií. Výstava CARS prezentuje díla umělců Andy Warhola, Roberta Longa, Sylvie Fleury a Vincenta Szareka z umělecké sbírky automobilového koncernu Daimler.

Podnětem byla významná pozdní, avšak nedokončená série Warholových obrazů CARS, kterou umělec vytvořil jako poslední dílo během necelého roku, krátce před svou náhlou smrtí v únoru 1987.
 

Když jsem si někdy na začátku sedmdesátých let za studií na olomoucké univerzitě Palackého vybrala pro seminární práci výtvarné kritiky bratří Čapků, byla to spíš pragmatická volba: mým oborem bylo výtvarné umění, ale chtěla jsem chodit do semináře docenta Skaličky, který se věnoval literatuře dvacátého století. Tak jsem si musela najít téma, které zapadne do obou oblastí, a netušila jsem, že mi vydá prakticky na celý život.

Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.

Kde se vzali?
Odkud Židé do Prahy vůbec přišli? Z Byzance, Ruska, Španělska nebo odjinud? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Každopádně do oblasti, kde je dnes ulice Na Rejdišti, se zřejmě přesunuli kolem 9. století z malostranské strany řeky, kde měli osady a nejspíš tam stála i dřevěná synagoga. Centrum Prahy se tehdy totiž nenacházelo v místech dnešního Starého Města, jak jsme se dlouho domnívali, ale spíš kolem Hradu. „Proč si vybrali pláň, kde dnes stojí Rudolfinum, je celkem jasné,“ dodává Jan Boněk. „Obchodní cesta Grand Via, která se táhne ze Španělska přes celé Německo, překročila na Klárově řeku (byl tam brod) a vedla právě tam. Odtud pak obchodníci pokračovali až k dnešnímu kostelu svatého Klimenta v Klimentské ulici, kde byl další přechod přes Vltavu a potom dále na Krakov a možná až na Ukrajinu.“ Židé začali poblíž brodu budovat první domy a jejich Město se pomalu rozšiřovalo (další osady pak byly vytvořeny v okolí současné Vladislavovy ulice).
 

„Občas to byla pohádka, jindy noční můra,“ podotkla Nicole Kidman o natáčení s Larsem von Trierem. „Zacházel se mnou zdvořile a jemně, ale ve chvílích, kdy myslel, že je to zapotřebí, mě pěkně trápil,“ dodala dvaačtyřicetiletá superhvězda, jež má za sebou několik znamenitých filmů, zkrachovalé manželství s Tomem Cruisem i porod vytouženého dítěte. Do amerických kin v těchto dnech vstupuje muzikál NINE (2009), jehož česká premiéra je plánována na březen. Kidman se v této parafrázi Felliniho skvostu 8 1/2 sešla mimo jiné s Penélope Cruz, Sophií Loren, Judi Dench či Danielem Day-Lewisem, který v této adaptaci broadwayského hitu z osmdesátých let ztvárnil rozporuplného režiséra.

S pacienty během hodinového vyšetření nemluví latinsky, ale v lidových příslovích a rčeních, zásadně nestanovuje diagnózy, zato mluví o životních problémech. Při našem rozhovoru měl na sobě tričko s nápisem CKP. Tři písmena označují Centrum komplexní péče, kde pracuje, a mně připomněla zkratku bývalého Centra kuponové privatizace.

Bytové divadlo Vlasty Chramostové však není fenoménem až let sedmdesátých. Budoucí herečka společně s kolegyní Zorou Rozsypalovou a dalšími spolužáky provozovala bytové divadlo již za totality hnědé, za protektorátu. Bylo jim sedmnáct a pod vedením režiséra Libora Plevy hráli v roce 1944 v bytech brněnských vlastenců například HLASY NAD ZEMÍ, v nichž recitovali básně a texty Jaroslava Seiferta, Františka Halase, Josefa Hory a dalších známých českých básníků. I za tyto odbojové aktivity pojmenované jako „ilegální divadelní činnost“ bylo jejich účastníkům uděleno absolutorium a nemuseli již dokončit studium na dramatickém oddělení Státní konzervatoře.

A bytové divadlo za nacistické a později sovětské okupace pojí ještě jedna „maličkost“. Starší bratr Vlasty Chramostové Oldřich vázal doma na koleni v průběhu druhé světové války knihy. Své sestře věnoval výtisk č. 1 Seifertova VĚJÍŘE BOŽENY NĚMCOVÉ, který ona sama opisovala. Na počátku sedmdesátých let se mělo na skvělého básníka zapomenout. A tehdy mu poslala herečka jako důkaz toho, že na něj národ nezapomněl, právě onen válečný výtisk jeho knihy.
 

A nejenom jemu. Budovu kanadské ambasády ve Washingtonu, která je jeho dílem, zahrnují dnes běžně tamější vyhlídkové společnosti do svých programů. Je to prostě skvost. V Los Angeles mají od Ericksona výraznou California Plaza a v anglické Cambridgi zase laboratoř zvanou Napp.

Loňská sólová vystoupení Bobbyho McFerrina v Praze byla označena nejen kritikou za hudební událost roku. Pro velký zájem publika vystupoval McFerrin hned dvakrát. Každý z dvojice koncertů byl originálním a jedinečným zážitkem. Přispěli k tomu i speciální čeští hosté: na prvním večeru Dan Bárta a Clarinet Factory, na druhém Ridina Ahmed a Tara Fuki. „Od premiéry Bobbyho McFerrina v Praze jsme registrovali nespočet žádostí o návrat tohoto fenomenálního hudebníka. Vydání jeho nové nahrávky pozvání urychlilo, Praha tak bude jedním z prvních evropských měst, kde dlouho očekávané VOCAbuLarieS zazní,“ uvádí Marek Vrabec, umělecký ředitel festivalu Struny podzimu, který stojí za opětovným pozváním McFerrina.

Podrobnosti ke koncertu, včetně hudebních ochutnávek, jsou k dispozici na webových stránkách www.bobbyvpraze.cz.

Při natáčení dokumentu o Ottle Davidové do cyklu České televize NEZNÁMÍ HRDINOVÉ – POHNUTÉ OSUDY jsme měli s Romanem Vávrou, režisérem a kameramanem v jedné osobě, nesmírné štěstí, že jsme mohli zachytit i vzpomínky její žijící starší dcery. Považovali jsme to dokonce za zázrak, protože paní Věra Saudková již několik roků nepřijímá novináře ani televizní dokumentaristy. Bylo vzrušující a zároveň dojemné naslouchat jejímu vyprávění o mamince, otci, dědečkovi i babičce Kafkových. Na slavného strýce Franze si nepamatuje, zemřel, když jí byly pouhé tři roky; ale ví, co se o něm říkalo v rodině.
„Z porodnice jsme odjely s maminkou k dědečkovi a babičce, kteří bydleli na Staroměstském náměstí. Ležela jsem v prádelním koši a prý mi přidělili Franzův pokoj,“ uvádí jako první vzpomínku.

OLDŘICH NOVÝ
ZAVŘETE OČI, ODCHÁZÍM
Byl jako většina jeho filmových hrdinů: galantní, elegantní a šarmantní. Řekli byste, že musel pocházet z vyšších kruhů, kde dobré mravy a způsoby sají novorozenci s mateřským mlékem. Ale rodák z pražské čtvrti Na Františku se nejprve živil černým řemeslem typografa – podobně jako mladý Saša Rašilov.

Právě jste dotočila film MAMAS & PAPAS. O čem je?
Jsou to souběžně vyprávěné příběhy párů, které v zlomové chvíli svého života řeší otázku rodičovství – chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného. A spoje mezi příběhy, mezi různými světy a různými podobami téhož, vyjadřují absurditu daných situací. Zatímco jedna žena zvažuje možnost dát dítě k adopci a myslí si, že její problém by vyřešil dostatek peněz, jiná žena, která své dítě ztratila, ví, že peníze neznamenají nic. Jeden pár se zoufale snaží o dítě, pak se rozhodne pro adopci, jiný směřuje k interrupci, přičemž oba věří, že si tím zachrání budoucnost.
 

V knížce máte zajímavou pasáž o kreativitě a hravosti a přebytcích.
Říkáte,že nám už nejde o přežití, ale o zábavu. To myslíte vážně ?

Komupak jde dnes o holé přežití? To dnes neřeší nikdo, spíš řešíme to, kde budeme nakupovat, kde koupíme zábavu, jde o to se bavit a dobře žít. Být v "pohodě". Čím je společnost etablovanější, čím víc se cítíme v bezpečí, tím větší bude poptávka po umělohmotné zábavě, o níž víme, že není reálná. Vždycky tady byly hry, víno, ženy a zpěv, teď se ale z toho stává dominanta v naší společnosti. Film je fikce, my víme, že to není pravda. Sledujete ho přece vždycky najedená nebo s popkornem a kolou v ruce a nusíte mít pocit bezpečí. Přesto, že ten film je o nějakém druhu utrpení nebo strádání, o hladu, o bolesti. Na to se můžete dívat jen tehdy, kdy vám nic takového nehrozí. Kdyby se to dělo ve skutečnosti, tak bychom utíkali..ale my sedíme a díváme se na to
 

pár dní před sedmnáctým listopadem předáváme do tisku prosincovou Xantypu a spolu s Martinem Fendrychem se zamýšlíme, kam jsme se za těch dvacet let dostali, jak jsme se „svou“ demokracií naložili. Není to příliš veselé čtení. Martin kromě jiného rozebírá, jak svobodu vnímá starší generace, jak my, kteří jsme byli u zrodu, a jak rozdílně mladí, pro které je již samozřejmostí. Kvůli nim nám připadá důležité připomínat si minulost.

Opět se nenarodil dědic
Psal se červenec roku 1856 a zraky obyvatel rakouského mocnářství se obracely k Vídni, kde se právě očekával příchod druhého císařova dítěte na svět. Po prvorozené dceři Žofii (1855) se všichni těšili na zprávu o narození císařského prince a dědice trůnu. Pro mnohé bylo proto velkým zklamáním, že se na zámku Laxenburg na předměstí Vídně narodila „pouze“ další dcera. Císař František Josef I. však působil spokojeně, žertoval, a dokonce popichoval svou porodem znavenou manželku, že měla přeci jenom poslechnout rady pešťského rabína a před porodem přibít na dveře pokoje hebrejskou báseň, která měla být zaručeným receptem na tolik očekávaného prince.

PŘÍBĚH STAVBY, KTERÁ PŘEDEŠLA SVOU DOBU
Když se ptám, které místo má Zdeněk Zahradník v muzeu nejraději, zjišťuji, že mu nejvíc učaroval samotný příběh vzniku nevšední budovy, která byla v roce 1995 prohlášena za národní kulturní památku. Koncem 19. století bylo v českých zemích postaveno hned několik muzejních budov – pro Národní muzeum v Praze, pro Uměleckoprůmyslová muzea v Brně a Praze, pro muzea v Chrudimi, Liberci a Plzni. Tyto budovy jsou si velmi podobné svým vnějším vzhledem, byly navrženy v historizujícím stylu. „Korespondovalo to s dobovým názorem, že muzeum je takový pohled zpátky,“ vysvětluje Zdeněk Zahradník. „Pro Hradec Králové v té době vytvořil architekt Jan Koula první návrh muzejní budovy v podobném duchu. Shodou okolností se ale nerealizoval. Pak nastala úžasná souhra několika náhod. V roce 1895 přišel do Hradce starosta doktor Ulrich, který zastával moderní názory. V Hradci se začaly bourat pevnostní hradby, starosta přivedl do města mladého architekta, sotva třicetiletého Jana Kotěru, který tady nedaleko postavil Okresní dům, potom v Prostějově Národní dům, oba byly secesní,“ vypráví ředitel muzea. Starosta Ulrich zadal Kotěrovi stavbu muzea. Vybral místo na okraji pevnosti, bylo obklopeno loukami, na kterých se pásl dobytek. Kotěra si byl vědom toho, co muzeum jako instituce potřebuje, ale svoji stavbu oprostil od historismu, dal jí tvář moderní architektury 20. století. „Samozřejmě při tom použil některé tradiční hradecké prvky jako režné zdivo a kamenné bloky,“ doplňuje Zdeněk Zahradník. Na projektové přípravě se podílel i Josef Gočár, navrhoval některé detaily. K realizaci stavby přivedl Jan Kotěra i Jana Preislera, Stanislava Suchardu, Františka Kyselu.
Jan Kotěra byl velký perfekcionista a dbal na každý detail. Přál si, aby i ryze praktické věci byly hezké, navrhl proto pro muzeum všechny mříže, mřížky na topení, okenní kličky, vitríny i speciální nábytek pro ředitele. „Řemeslníky v Hradci to popouzelo, protože si na tuto práci přivedl špičkové řemeslníky odjinud. Došlo k mnoha střetům, Kotěra nakonec nebyl ani pozván na kolaudaci, ale ta unikátní budova tady zůstala a čas prokázal její kvalitu,“ shrnuje Zdeněk Zahradník.

Brad Pitt v této originální skládance vytvořil razantní karikaturu samorostlých desperátů i kurážných partyzánů. Parodoval Marlona Branda z mafiánské ságy KMOTR i své vlastní postavy pohledných dobrodruhů. Ve finále se projeví jako obdivuhodně rázný mstitel. Vyřezaným háknkrajcem ocejchuje uhlazeného padoucha, který měl na svědomí stovky Židů a za slib beztrestnosti přešel na stranu protivníka.
Jinou vděčnou karikaturu vystřihl ve špionážní frašce PO PŘEČTENÍ SPALTE (2008) od bratrů Coenových. Hrál v ní namakaného mamlase z fitcentra, který spolu se svou kolegyní začne vydírat bývalého agenta CIA. Jeho Chad má ale smůlu: troufne si na příliš vysokou hru, v níž proti skutečným vlčákům nemůže obstát. A jeden z dalších aktérů tohoto panoptika ignorantů ho náhodou odstřelí jako obtížný hmyz.

připravila Michaela Gübelová, foto Martin Poš

Začal bych vaší emigrací v roce 1969. Co bylo tím hlavním impulsem?
Samozřejmě 21. srpen 1968. Bylo mi 21 let a byl jsem si už dlouho jist, že režim, který například nepustí obyčejné lidi za hranice, je naprosto špatný. Vystudoval jsem strojní průmyslovku, ale nechtělo se mi sedět jen v kanceláři, toužil jsem po nějakém dobrodružném povolání, a tak jsem šel pracovat k cirkusu. Začátkem roku 1968 jsme odjeli na turné po tehdejší Německé demokratické republice. Srpnové události mě zastihly právě tam. Jeli jsme na korbě náklaďáku k další štaci a řidič pustil rádio, ze kterého se najednou ozvala československá hymna, to bylo znamení, že rozhlas byl obsazen. V tu chvíli nám bylo jasné, že je konec vlastní státnosti, konec reformování společnosti. Do emigrace jsem odešel v létě roku 1969.

CZECH PRESS FOTO. Snímek roku musí být snímek z novinářského hlediska mistrovský – pohotový a výmluvný, musí vyjadřovat významnou událost či problém roku jednoduchým, citově silně působivým a do paměti na první pohled se vrývajícím způsobem… Přijďte se podívat na výstavu vítězných fotografií do Staroměstské radnice v Praze. Výstava trvá do 31. ledna 2010.

Nedávno objevený obraz velikána českého umění 20. století Jana Zrzavého Portrét dámy ve fialových šatech, odborníky označovaný za „českou Monu Lisu“, byl cenou přesahující 13 milionů korun nejdražším exponátem v historii veletrhů starožitností ANTIQUE v Mánesu.

Dům U zlatého prstenu, který byl nově zrekonstruován, otevřel přesně v den výročí sametové revoluce novou expozici s názvem PO SAMETU. Autory koncepce jsou Sandra Baborovská a Karel Srp. Přehlídka ukazuje prostřednictvím děl několika uměleckých generací české umění od roku 1989 až do současnosti. Výstava však nebyla sestavena chronologicky, ale v rámci netradičně pojatých tematických oddílů, jež představují práce různých generací žijících umělců. Vedle tvorby těch starších, kteří studovali a tvořili ještě před revolucí, se objeví díla mladších autorů, kterých se komunistický režim dotkl jen zčásti. Často se zde potkávají i porevoluční pedagogové Akademie výtvarných umění či Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se svými studenty. K expozici byla vydána i stejnojmenná publikace s odbornými texty předního českého filosofa Miroslava Petříčka a teoretiků výtvarného umění, v úpravě Martina Odehnala, držitele ceny za Nejkrásnější českou knihu roku 2006.
 

Neumím si představit, že bych jako malá holka v Jičíně prohlásila, že chci být herečkou. Asi by si každý v mém okolí ťukal na čelo. S jakými reakcemi ses setkávala ty?
Já jsem o tom začala přemýšlet už na základce. Tehdy jsem se setkala s typickou reakcí maloměsta. Učitelka mi řekla: „No, holka, tak to je hezký, že se na to takhle chystáš, ale na tu školu se dostane jen pár vyvolených. No zkus to, ale radši si dej přihlášky i na jiné školy.“
 

leckterý list ještě neopad, a už se na nás žene sníh, zima a nepohoda. Tím víc je třeba dbát o pohodu a slunce ve vašich duších.
Výživné v tom smyslu bylo letošní pražské FORUM 2000. Václav Havel otevřel diskusi o demokracii velmi svobodně a naléhavě, jak je jeho dobrým zvykem. Varoval před tím, že hospodářské zájmy jsou nadřazovány nad všechno ostatní, vytrácí se solidarita a politické špičky nás účelovými ústupky a kompromisy opět vedou ke zpronevěřování se základním duchovním hodnotám: „Pleteme si partnerství se slepotou. Někdo má tisíc vězňů, ale má naftu, tak o tom nebudeme mluvit.“
 

Proč si myslíte, že jsme to místo vysněné moderní demokracie dotáhli spíš na její parodii?
Nemám pocit, že by nám nějaká postkomunistická země mohla jít příkladem. Myslím si, že je to problém celého bloku – byl čtyřicet let pod vlivem určitého systému, který já považuju za zrůdný. To vedlo k devalvaci morálních hodnot, i když na vlajce máme vyšito, že Pravda vítězí. Tento systém nedává bohužel možnost, aby kvalitní, charakterní lidé dostali odpovědnost. Když někdo přijde s ideály, tak podle mého názoru nemá šanci a nemůže uspět.
Nemyslím si, že by v západní Evropě nebo jiných vyspělých zemích korupce neexistovala. Ale když se vysoce postavený politik prokazatelně zdiskredituje, tak okamžitě odchází. A tady se po kauzách v 90. letech stalo určitou normou, že pokud někdo není vyloženě odsouzený, tak pokračuje.

1) Pamatujete si, co jste dělal/a 17. listopadu 1989?
2) Jak vám „sametová revoluce“ změnila život?
3) Jakými nejzásadnějšími změnami podle vás prošla naše společnost v období uplynulých dvaceti let?
4) A co bylo podle vás zásadní chybou uplynulých dvaceti let?
5) Co byste přál nejen sobě, ale i celé naší zemi do nadcházejících dvaceti let?

VÁCLAV HAVEL, v roce 1989 disident, nyní dramatik a bývalý československý a český prezident
17. listopad 1989 jsem strávil na chalupě na Hrádečku, aby se má pražská přítomnost nestala záminkou k zásahu proti opozici, ale do Prahy jsem se vrátil ihned poté, co jsem se ze zahraničního vysílání dozvěděl o brutálním policejním zásahu proti studentům na Národní třídě. Co následovalo, bylo podrobně zachyceno v knihách a filmových dokumentech: založení Občanského fóra, mohutné manifestace proti komunistické moci v Československu, její pád i zhroucení celého bipolárního rozdělení světa. Byla to doba všeobecné euforie a nadějí a já jsem vděčný osudu za to, že jsem mohl být přímým účastníkem tehdejších světodějných změn.

V recepci hotelu si mě vyzvedl v džínách, teniskách a tmavočerveném golfovém tričku. Ve věku sedmasedmdesáti let, kdy jeho průměrní vrstevníci jsou na věčnosti a ti nadprůměrní na penzi, působil mladistvým dojmem. Má husté, nakrátko ostříhané, šedivé vlasy, svalnatou postavu a z paměti lehce loví podrobnosti dávných událostí a jména jejich účastníků.

Nikoho také nejspíš nepřekvapí, že Jáva má neskutečně krásnou přírodu. Nachází se zde také činné nebo jen dočasně (a tedy zdánlivě) odpočívající sopky: Gunung Merapi, Semeru, Bromo, Krakatau a mnoho dalších. Mezi vulkány má zcela jedinečné postavení ovšem zaujímá skoro 2.400 metrů vysoká hora Ijen - ani ne tak pro svou mohutnost či nějakou obzvlášť zlověstnou historii odkazující k minulosti - nýbrž tím, co permanentně skrývá na dně své kaldery…

K hlavním léčebným účinkům cibule patří:Působí příznivě na celé zažívací ústrojí, je prevencí cukrovky. Velmi dobře se osvědčuje při nedostatku vitamínu B a C.Umožňuje odvodnění organismu při ledvinových chorobách. Působí na srdečně cévní systém a zároveň na dýchací cesty. Zlepšuje stav nervového systému, podporuje krvetvorbu, působí proti střevním parazitům. Při zánětech např. vaječníků se podušená ,teplá cibule na vodě přikládá na bolestivé místo.Prapůvodní formou zelí bylo pravděpodobně divoké zelí dodnes rostoucí na pobřeží a v hornatějších pobřežních oblastech Italie, Jižní anglie, Irska a Malé Asie. Kyselé zelí v dnešním slova smyslu se ve starých dobách neznalo. Konzervace probíhala jinak, prováděla se nasolením a zalitím vinným octem. Obsahové látky zelí snižují riziko rakoviny tlustého střeva, obsahují mnoho vitamínů, zejména vitamín U od slova Ulcus - vřed. Šťáva z čerstvého zelí léčí žaludeční a dvanáctníkové vředy. Kysané zelí v mírných dávkách léčí zácpu a čerstvé listy zelí buď potlučené paličkou na maso, nebo rozválené válečkem na nudle, také rozžehlené žehličkou léčí bolesti kloubů páteře apod. Přikladají se na 8 hod,. přímo na kůži.

Nezapomeňte! Jedenáctého listopadu se otevírají láhve s mladým svatomartinským vínem, které naznačí mnohé o kvalitě letošního ročníku.

 Praha 4., 10., 15. a 20. 11. 2009

IVA PEŘINIOVÁ

REŽIE: TOMÁŠ DVOŘÁK

NAIVNÍ DIVADLO LIBEREC

Princeznu Odetu zaklel zlý Rudovous v labuť, a pokud ji někdo zbaví zlaté korunky, už to tak zůstane. Pro loutkáře s marionetami přepsala Iva Peřinová Čajkovského operu rovnou jako LABUTÍ JEZÍRKO. Zase se jednou v Liberci dala do kupy stará dobrá parta, která si vyhrála už s Peřinové BEZHLAVÝM RYTÍŘEM, s ALIBABOU A ČTYŘICETI LOUPEŽNÍKY, s ALÍNOU A PETŘÍNEM V JINÉM DÍLU SVĚTA nebo v plzeňské Alfě s PSOHLAVCI: režisér Tomáš Dvořák a výtvarník Ivan Nesveda. Takže profilový kousek sezony je od října na světě. Vynikající hudební aranžmá a intonačně přesné vícehlasy hereckého ansámblu. Nebyli by to loutkáři, aby příběh neodlehčili. Ani v jediném okamžiku ho ale neparodují. Přesto premiéra LABUTÍHO JEZÍRKA Ivy Peřinové přinesla díl smutku. Autorka nemohla být v hledišti. V nemocnici zápasí s velice zlým Rudovousem. Po všech krásných pohádkách, které napsala pro děti i pro dospělé, jí jenom tiše přeju, aby v jejím zápase všichni pohádkoví hrdinové, jež přivedla na svět, při ní věrně stáli a pomohli jí vrátit se.

FOTO: Labutí jezírko: Dvorní dámy z dílny Ivana Nesvedy

Tato známá plevelná rostlina, která sužuje mnohé zahrádkáře má velmi význačné účinky jak výživného charakteru tak i léčebné. Oddenky této rostliny se používaly za I. Svět. Války při výrobě piva . Pro svůj vysoký obsah bílkovin. Ve Středověku sloužila jako poslední prostředek záchrany před záhubou hladem jako velmi vyživující prostředek. V dnešní době se používá jako velice dobrý  prostředek při léčbě revmatických potížích zánětlivých potížích ledvin, zejména ledvinové pánvičky a močového měchýře, kde se většinou kombinuje ve směsi s celíkem zlatobýlem a brutnákem lékařským . Také má velmi dobré výsledky při léčení revmatismu, při léčbě dny a tím i při zvýšené kyselině močové v krvi. Dále se uplatňuje při léčbě cirhózy jater.

Použití : 2 čaj. lžičky jemně nakrájených oddenků zalít 200ml studené vody a nechat louhovat 12 hod. Po přecezení ještě zalít přecezené kořeny horkou vodou a nechat 10 min. louhovat. Potom oba nálevy spojit a popíjet.
 

na fotografii Paul Cézanne, ZÁTIŠÍ, kolem 1877 

a horních dílů plavek. V Los Angeles na plážové promenádě zorganizovaly průvod, jehož vyvrcholením bylo tříhodinové show ve Venice. V americké společnosti mají mít muži i ženy stejná práva. Jenomže ženy jsou zde pokutovány za kojení a ukazování prsních bradavek na veřejnosti…

Jak vás přijali v Národním divadle?