xantypa - Rozhovory

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

Alice Nellis je krásná a inteligentní žena. A velmi talentovaná. Což je v profesi režisérské z mužského pohledu vyloučeno. Alice na to odpovídá svými úspěšnými filmy. Zatím je vytvářela pouze podle vlastních scénářů (ENE BENE, VÝLET, TAJNOSTI), posledním z nich je právě dotočený film MAMAS AND PAPAS. Historický film LIDICE, který připravuje, je jejím prvním podle scénáře, který nenapsala sama. Kromě toho je režisérkou několika inscenací uváděných na pražských jevištích. Naše povídání s Alicí Nellis se protáhlo na několik hodin. Kromě dokončeného i připravovaného filmu a „jejích“ hereček jsme probraly lecjaká další témata.

Právě jste dotočila film MAMAS & PAPAS. O čem je?
Jsou to souběžně vyprávěné příběhy párů, které v zlomové chvíli svého života řeší otázku rodičovství – chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného. A spoje mezi příběhy, mezi různými světy a různými podobami téhož, vyjadřují absurditu daných situací. Zatímco jedna žena zvažuje možnost dát dítě k adopci a myslí si, že její problém by vyřešil dostatek peněz, jiná žena, která své dítě ztratila, ví, že peníze neznamenají nic. Jeden pár se zoufale snaží o dítě, pak se rozhodne pro adopci, jiný směřuje k interrupci, přičemž oba věří, že si tím zachrání budoucnost.
 

Tomáš Matonoha je originál. Nezapadá do škatulek a průměrnost nemá rád. O tom, jak to tady funguje dvacet let po revoluci, co ho štve a jak k tomu přistupuje, jsme si s komikem, hercem, moderátorem a nově také divadelním producentem povídali nad porcí párků v kavárně Savoy.

Proč si myslíte, že jsme to místo vysněné moderní demokracie dotáhli spíš na její parodii?
Nemám pocit, že by nám nějaká postkomunistická země mohla jít příkladem. Myslím si, že je to problém celého bloku – byl čtyřicet let pod vlivem určitého systému, který já považuju za zrůdný. To vedlo k devalvaci morálních hodnot, i když na vlajce máme vyšito, že Pravda vítězí. Tento systém nedává bohužel možnost, aby kvalitní, charakterní lidé dostali odpovědnost. Když někdo přijde s ideály, tak podle mého názoru nemá šanci a nemůže uspět.
Nemyslím si, že by v západní Evropě nebo jiných vyspělých zemích korupce neexistovala. Ale když se vysoce postavený politik prokazatelně zdiskredituje, tak okamžitě odchází. A tady se po kauzách v 90. letech stalo určitou normou, že pokud někdo není vyloženě odsouzený, tak pokračuje.

Vyrůstaly jsme ve stejném městě. S její o sedm let starší sestrou Broňou jsem se na střední škole kamarádila. Malou Janu si nepamatuju. Pak režisér J. A. Pitínský napsal z mých rozhovorů divadelní hru s názvem RENATA KALENSKÁ, LIDOVÉ NOVINY. Hrát mě měla jakási Plodková. Když jsem přijela do brněnského HaDivadla na čtenou zkoušku, strnula jsem. Proti mně stála holka neskutečně podobná mé dávné kamarádce z Jičína. Byla to Jana. Křehké stvoření s obrovským hereckým talentem, do něhož na baru lítá klidně jedna zelená za druhou. Nyní Janu katapultoval na její zatím nejvyšší vrchol film PROTEKTOR.

Neumím si představit, že bych jako malá holka v Jičíně prohlásila, že chci být herečkou. Asi by si každý v mém okolí ťukal na čelo. S jakými reakcemi ses setkávala ty?
Já jsem o tom začala přemýšlet už na základce. Tehdy jsem se setkala s typickou reakcí maloměsta. Učitelka mi řekla: „No, holka, tak to je hezký, že se na to takhle chystáš, ale na tu školu se dostane jen pár vyvolených. No zkus to, ale radši si dej přihlášky i na jiné školy.“
 

Vážíme si dostatečně demokracie a svobody? A vůbec všeho, co jsme získali v listopadu 1989? Uvědomujeme si, co vše se v našich životech změnilo nebo rychle zapomínáme? Dvacáté výročí „sametové revoluce“ je pro zamyšlení ideální příležitostí. Požádali jsme několik osobností o odpovědi na následující otázky.

1) Pamatujete si, co jste dělal/a 17. listopadu 1989?
2) Jak vám „sametová revoluce“ změnila život?
3) Jakými nejzásadnějšími změnami podle vás prošla naše společnost v období uplynulých dvaceti let?
4) A co bylo podle vás zásadní chybou uplynulých dvaceti let?
5) Co byste přál nejen sobě, ale i celé naší zemi do nadcházejících dvaceti let?

VÁCLAV HAVEL, v roce 1989 disident, nyní dramatik a bývalý československý a český prezident
17. listopad 1989 jsem strávil na chalupě na Hrádečku, aby se má pražská přítomnost nestala záminkou k zásahu proti opozici, ale do Prahy jsem se vrátil ihned poté, co jsem se ze zahraničního vysílání dozvěděl o brutálním policejním zásahu proti studentům na Národní třídě. Co následovalo, bylo podrobně zachyceno v knihách a filmových dokumentech: založení Občanského fóra, mohutné manifestace proti komunistické moci v Československu, její pád i zhroucení celého bipolárního rozdělení světa. Byla to doba všeobecné euforie a nadějí a já jsem vděčný osudu za to, že jsem mohl být přímým účastníkem tehdejších světodějných změn.

S Josefem Mašínem jsem se sešel v hotelu v Mnichově. Celé odpoledne lilo a pěší zónou se valily prudké potůčky špinavé vody. Mašín jen několik hodin předtím přiletěl z Kalifornie na dvoutýdenní pracovní cestu po Evropě. Podniká v několika různých oborech, ale poslední dobou se zaměřuje hlavně na prodej a nová uplatnění svého mikročipu Trovan, kterým eviduje všechno možné, od lososů v Jižní Americe, až po systémy proti krádežím aut.

V recepci hotelu si mě vyzvedl v džínách, teniskách a tmavočerveném golfovém tričku. Ve věku sedmasedmdesáti let, kdy jeho průměrní vrstevníci jsou na věčnosti a ti nadprůměrní na penzi, působil mladistvým dojmem. Má husté, nakrátko ostříhané, šedivé vlasy, svalnatou postavu a z paměti lehce loví podrobnosti dávných událostí a jména jejich účastníků.

Izraelský velvyslanec Jaakov Levy je vstřícný a povídavý muž. Tedy do chvíle, než některou otázkou narazíte na zeď diplomatického mlčení či mlžení. Naštěstí má natolik pestrý život, že je o čem mluvit i bez hrozby diplomatického skandálu.

Jste v Česku rok a půl. Pamatujete, co vás po příjezdu nejvíc mile či nemile překvapilo?

Lubomírovi bylo devatenáct, když v roce 1962 poprvé vyhrál šachové mistrovství Československa. Ač se nikdo mladší dodnes mistrem republiky nestal, do Světové síně šachové slávy uvedli Kaválka v roce 2001 spíš kvůli tomu, co dokázal později v Americe. V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil stabilně do první desítky světových šachistů, pravidelně vyhrával americká mistrovství a na šachových olympiádách dovedl americký tým k zisku jedné zlaté a pěti bronzových medailí. Tím však jeho přínos královské hře pouze začíná: jako sekundant pomohl legendárnímu Bobbymu Fisherovi k titulu mistra světa v roce 1972, jako trenér dovedl Angličana Nigela Shorta jen o příčku níže, jako teoretik vydal o šachách pět knih, jako novinář píše každý týden sloupek do prestižních novin Washington Post…

Na pultech knihkupectví se nedávno objevila kniha ŽENY ODJINUD. Je to čtvrtý svazek knižní řady, která se věnuje životním osudům žen různých generací s různými zkušenostmi. Autorkou těchto zpovědí je dramaturgyně, publicistka, filmařka, překladatelka a především žena, která umí naslouchat – Pavla Frýdlová.
Co vás motivuje ke sběru vzpomínek? Chcete uchovat příběhy pro historii, nebo jde o respekt k jednotlivým lidem?