xantypa - Rozhovory

VLADIMÍR RŮŽIČKA byl kapitánem našich hokejistů, kteří poprvé v historii vybojovali na olympijských hrách v japonském Naganu pro naši zemi zlatou medaili. Ve Vancouveru budeme vídat bývalého vynikajícího hráče jako trenéra na střídačce. Jiná role, stejný cíl, ale všichni sportovci moc dobře vědí, že je těžší vítězství obhájit, než ho vybojovat.

Šárka Záhrobská má ze tří mistrovství světa ve slalomu kompletní sbírku medailí: v roce 2005 získala bronz, o dva roky později vybojovala mistrovský titul, jako historicky první reprezentantka České republiky a Československa; loni přidala ještě stříbrnou medaili za druhé místo. Říká: „Být druhá je pěkné, ale já udělám maximum, aby letos už přede mnou nikdo nebyl. Není to žádná věda, musíte sjet co nejrychleji dolů.“
Hodně příznivců a fandů jí bude jistě přát, aby co nejrychleji sjela dolů i na olympijských hrách ve Vancouveru.
 

Půvabná lyžařka odmítala dva roky pozvání do televizního pořadu Jana Krause UVOLNĚTE SE, PROSÍM. V pátek 24. dubna minulého roku přišla. Milá, usměvavá, elegantní a pohotová. Tak se chová před kamerami údajná introvertka? Hned na začátku musela hostitele, kterého se účinkující bojí, opravit. Medaile a titul nemá ze Světového poháru, nýbrž z mistrovství světa.
 

Občas si vyměníme dopis, mail, knihu, informaci, pár názorů. Těšil jsem se, že loňské padesáté výročí svatby se Zdenou Salivarovou ho zase spolu s ní přivede do Prahy a že je oba pozvu do televizní literární revue TŘISTATŘICETTŘI. Vrtkavé zdraví jim ale už let přes moře nedovolilo a i na mou prosbu o rozhovor aspoň na dálku mi Josef Škvorecký odepsal, že asi nevím, že „uplynulých málem pět měsíců strávil po špitálech“. Odpovědět přesto slíbil – „pokud termín není šibeniční“. Nebyl, a přesto dorazila obálka se zpáteční torontskou adresou už pár dnů po jeho pětaosmdesátých narozeninách a ještě s omluvným přípisem: „Nemohl jsem vytisknout čistopis, neb se mi porouchal kompjůtr. Vyškrtněte, co se Vám nebude líbit.“ Nevyškrtl jsem nic, nebylo co. A přidávám jen dík za pohled shůry, odkud všechny zdejší malichernosti ztrácejí svou traumatickou váhu.

Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.

Moji žádost o rozhovor trochu odsunul, aspoň jsem měla možnost pročíst si jeho knížku EKONOMIE DOBRA A ZLA,po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Pak mě pozval na dopolední mátový čaj do malostranské kavárny a než jsem přišla, už měl s fotografem Filipem Habartem domluveno, že se na obálce Xantypy bude blýskat jeho oblíbené a zároveň čerstvě přestříkané e-kolo: na růžovo. V žertu jsem podotkla, že by mohl brnknout Davidovi Černému, jestli mu náhodou nezbylo trochu růžové barvy ze smíchovského tanku, což k mému údivu neprodleně učinil a ke spolupráci na dokončení růžovém postřiku ho ani nemusel dlouze přemlouvat.

V knížce máte zajímavou pasáž o kreativitě a hravosti a přebytcích.
Říkáte,že nám už nejde o přežití, ale o zábavu. To myslíte vážně ?

Komupak jde dnes o holé přežití? To dnes neřeší nikdo, spíš řešíme to, kde budeme nakupovat, kde koupíme zábavu, jde o to se bavit a dobře žít. Být v "pohodě". Čím je společnost etablovanější, čím víc se cítíme v bezpečí, tím větší bude poptávka po umělohmotné zábavě, o níž víme, že není reálná. Vždycky tady byly hry, víno, ženy a zpěv, teď se ale z toho stává dominanta v naší společnosti. Film je fikce, my víme, že to není pravda. Sledujete ho přece vždycky najedená nebo s popkornem a kolou v ruce a nusíte mít pocit bezpečí. Přesto, že ten film je o nějakém druhu utrpení nebo strádání, o hladu, o bolesti. Na to se můžete dívat jen tehdy, kdy vám nic takového nehrozí. Kdyby se to dělo ve skutečnosti, tak bychom utíkali..ale my sedíme a díváme se na to
 

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

Alice Nellis je krásná a inteligentní žena. A velmi talentovaná. Což je v profesi režisérské z mužského pohledu vyloučeno. Alice na to odpovídá svými úspěšnými filmy. Zatím je vytvářela pouze podle vlastních scénářů (ENE BENE, VÝLET, TAJNOSTI), posledním z nich je právě dotočený film MAMAS AND PAPAS. Historický film LIDICE, který připravuje, je jejím prvním podle scénáře, který nenapsala sama. Kromě toho je režisérkou několika inscenací uváděných na pražských jevištích. Naše povídání s Alicí Nellis se protáhlo na několik hodin. Kromě dokončeného i připravovaného filmu a „jejích“ hereček jsme probraly lecjaká další témata.

Právě jste dotočila film MAMAS & PAPAS. O čem je?
Jsou to souběžně vyprávěné příběhy párů, které v zlomové chvíli svého života řeší otázku rodičovství – chtěného, nechtěného, vytouženého nebo zmařeného. A spoje mezi příběhy, mezi různými světy a různými podobami téhož, vyjadřují absurditu daných situací. Zatímco jedna žena zvažuje možnost dát dítě k adopci a myslí si, že její problém by vyřešil dostatek peněz, jiná žena, která své dítě ztratila, ví, že peníze neznamenají nic. Jeden pár se zoufale snaží o dítě, pak se rozhodne pro adopci, jiný směřuje k interrupci, přičemž oba věří, že si tím zachrání budoucnost.
 

Tomáš Matonoha je originál. Nezapadá do škatulek a průměrnost nemá rád. O tom, jak to tady funguje dvacet let po revoluci, co ho štve a jak k tomu přistupuje, jsme si s komikem, hercem, moderátorem a nově také divadelním producentem povídali nad porcí párků v kavárně Savoy.

Proč si myslíte, že jsme to místo vysněné moderní demokracie dotáhli spíš na její parodii?
Nemám pocit, že by nám nějaká postkomunistická země mohla jít příkladem. Myslím si, že je to problém celého bloku – byl čtyřicet let pod vlivem určitého systému, který já považuju za zrůdný. To vedlo k devalvaci morálních hodnot, i když na vlajce máme vyšito, že Pravda vítězí. Tento systém nedává bohužel možnost, aby kvalitní, charakterní lidé dostali odpovědnost. Když někdo přijde s ideály, tak podle mého názoru nemá šanci a nemůže uspět.
Nemyslím si, že by v západní Evropě nebo jiných vyspělých zemích korupce neexistovala. Ale když se vysoce postavený politik prokazatelně zdiskredituje, tak okamžitě odchází. A tady se po kauzách v 90. letech stalo určitou normou, že pokud někdo není vyloženě odsouzený, tak pokračuje.

Vyrůstaly jsme ve stejném městě. S její o sedm let starší sestrou Broňou jsem se na střední škole kamarádila. Malou Janu si nepamatuju. Pak režisér J. A. Pitínský napsal z mých rozhovorů divadelní hru s názvem RENATA KALENSKÁ, LIDOVÉ NOVINY. Hrát mě měla jakási Plodková. Když jsem přijela do brněnského HaDivadla na čtenou zkoušku, strnula jsem. Proti mně stála holka neskutečně podobná mé dávné kamarádce z Jičína. Byla to Jana. Křehké stvoření s obrovským hereckým talentem, do něhož na baru lítá klidně jedna zelená za druhou. Nyní Janu katapultoval na její zatím nejvyšší vrchol film PROTEKTOR.

Neumím si představit, že bych jako malá holka v Jičíně prohlásila, že chci být herečkou. Asi by si každý v mém okolí ťukal na čelo. S jakými reakcemi ses setkávala ty?
Já jsem o tom začala přemýšlet už na základce. Tehdy jsem se setkala s typickou reakcí maloměsta. Učitelka mi řekla: „No, holka, tak to je hezký, že se na to takhle chystáš, ale na tu školu se dostane jen pár vyvolených. No zkus to, ale radši si dej přihlášky i na jiné školy.“
 

Vážíme si dostatečně demokracie a svobody? A vůbec všeho, co jsme získali v listopadu 1989? Uvědomujeme si, co vše se v našich životech změnilo nebo rychle zapomínáme? Dvacáté výročí „sametové revoluce“ je pro zamyšlení ideální příležitostí. Požádali jsme několik osobností o odpovědi na následující otázky.

1) Pamatujete si, co jste dělal/a 17. listopadu 1989?
2) Jak vám „sametová revoluce“ změnila život?
3) Jakými nejzásadnějšími změnami podle vás prošla naše společnost v období uplynulých dvaceti let?
4) A co bylo podle vás zásadní chybou uplynulých dvaceti let?
5) Co byste přál nejen sobě, ale i celé naší zemi do nadcházejících dvaceti let?

VÁCLAV HAVEL, v roce 1989 disident, nyní dramatik a bývalý československý a český prezident
17. listopad 1989 jsem strávil na chalupě na Hrádečku, aby se má pražská přítomnost nestala záminkou k zásahu proti opozici, ale do Prahy jsem se vrátil ihned poté, co jsem se ze zahraničního vysílání dozvěděl o brutálním policejním zásahu proti studentům na Národní třídě. Co následovalo, bylo podrobně zachyceno v knihách a filmových dokumentech: založení Občanského fóra, mohutné manifestace proti komunistické moci v Československu, její pád i zhroucení celého bipolárního rozdělení světa. Byla to doba všeobecné euforie a nadějí a já jsem vděčný osudu za to, že jsem mohl být přímým účastníkem tehdejších světodějných změn.