Své vnitřní démony, odrážející se v jeho belzebubovské tváři, jako by neustále krotil. Mluvil tiše, jeho charakteristický hluboký hlas ho ale stejně všude prozradil. Měl v sobě grófský šarm, sedláckou fortelnost i uličnickou hravost. A často s ním byla velká sranda…
Po absolutoriu DAMU a krátkém angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče se v polovině šedesátých let stal jednou z nejznámějších tváří pražského Činoherního klubu. Dodnes si pamatuju, jak se publikum válelo smíchy při jeho výstupech v Machiavelliho frašce MANDRAGORA. Nebo na to, jak mi běhal mráz po zádech při představení O’Neillova drasťáku CESTA DLOUHÉHO DNE DO NOCI.
V Činoherním klubu byl 19. listopadu 1989 přímo na pódiu, když se tam zakládalo Občanské fórum. Na archivních záběrech z prvních dnů po převratu lze postřehnout, že právě on doprovázel Václava Havla na některá klíčová jednání. Z politiky se – na rozdíl od mnohých tehdejších pseudorevolucionářů – brzy decentně stáhl zpátky ke své profesi. Z vlastní zkušenosti však vím, že tehdejší příliv svobody si ohromně užíval. A nejspíš by se jím sentimentálně opájel dodnes, stejně jako já…
Pro jeho filmovou dráhu byli klíčoví režiséři Antonín Máša, František Vláčil a Juraj Herz. U prvního z nich si zahrál například v absurditě HOTEL PRO CIZINCE (1966) a v psychologické sondě OHLÉDNUTÍ (1968), patřících k erbovním dílům české nové vlny. Druhý zužitkoval jeho talent ve slavných dramatech ÚDOLÍ VČEL (1967) a ADELHEID (1969). Obě vyprávěla o střetu slušnosti s fanatismem a Čepek v nich – pokaždé jinak – zosobnil právě tento věčný svár. S třetím ze zmíněných autorů natočil jeho nejlepší filmy.

Celý článek Jana Folla si přečtěte v tištěné Xantypě .........