Kdo si myslí, že dnešní Maroko je čistě turistickou zemí, kde se dějí pouze věci očekávané a cestovními kancelářemi pečlivě naplánované, může být hodně překvapen. Stačí vyrazit sem na vlastní pěst s batohem na zádech, a dobrodružství se určitě jen pohrnou. Maroko totiž reprezentují nejen věhlasná královská města s jejich pohádkovou architekturou či nablýskané fasády hotelových komplexů rozesetých podél pobřeží. Marocké království je, a vždy bylo, jakýmsi přirozeným předpokojem Afriky – a kdo jednou tuhle kouzelnou zemi navštívil, bude se sem vždycky rád vracet.

V Republice Chorvatsko žije okolo deseti tisíc občanů hlásících se k české národnosti. Téměř třetina má svůj domov ve „městě jeřábů“, jak zní překlad maďarského názvu Daruvar, v západní části Slavonie. Předkové většiny z nich přišli na území dnešního chorvatského státu před více než sto padesáti lety.

Kromě sněhem stále pokrytých velehor a neprostupných džunglí s omamně vonícími květy lze na území Indie najít také rozlehlou, bezútěšně vyprahlou poušť. Jmenuje se Thár a zabírá podstatnou část svazového státu Rádžasthán. Mezi jejími písečnými přesypy se skrývá opevněné město Džajsalmér, přepychové sídlo hrdých Rádžputů, o jejichž udatnosti kolují dodnes legendy.

První čtvrtina letošního roku začala na jižní polokouli velice bouřlivě. Příroda ukázala, že si od nikoho nenechá diktovat pravidla, a jaká síla v ní dřímá. Opět se potvrdilo, že větru a dešti neporučíme. Záplavy, cyklon a zemětřesení způsobily mnohabilionové škody na majetku, stovky lidských životů byly ztraceny, tisíce lidí přišly o střechu nad hlavou a místní, národní i nadnárodní podniky utrpěly obrovské ztráty, které se projeví v australské ekonomice.

„Nejezdi tam! Zabijí tě!“ varovala mě kamarádka, které jsem se svěřil se svým úmyslem cestovat po Alžírsku. „Je to tam o život, a pokud mi nevěříš, tady to máš černé na bílém!“ vrazila mi do ruky tlustou knížku. PRŮVODCE PO NEBEZPEČNÝCH MÍSTECH SVĚTA stálo na obálce. Na straně 343 bylo podtrženo několik řádků: „Alžírsko je pro cestovatele nejnebezpečnějším místem planety. Je to země, kde v tlupách srocení fundamentalisté a vyhození alžírští veteráni z Afghánistánu s oblibou podřezávají krky. Žurnalisté jsou přímo upozorňováni, že budou ihned po vstupu do země zabiti.“

Ráj, Styk a Pták v ruce neboli Paradise, Intercourse a Bird in Hand. Trojice obcí v jihovýchodní Pensylvánii nedaleko Lancasteru. Města, které se stalo v září roku 1777 hlavním městem Spojených států amerických. Nebylo jím dlouho. Titul drželo pouze jediný den. Atypicky znějícími názvy obcí či nevšedností jejich historického významu výčet kuriozit zdejšího kraje zdaleka nekončí. Tou největší podivuhodností jsou zdejší obyvatelé. Říkají si amenité a od ostatních Američanů se liší. A to výrazně.
 

Naše cesta libyjskou pouští se pomalu chýlí ke konci. Zastavujeme se v Zuejle, v domě našeho průvodce. Je to starší pán, již v důchodu. Kdysi pracoval u policie a nyní si se synem přivydělává doprovázením turistů přes Saharu. Tak dobře jako on nezná poušť snad nikdo. Dali jsme mu přezdívku Vodovod, protože si z trubky ke sprše vyrobil osobitou hůl.
 

Výprava na Galapágy byla součástí expedice do Ekvádoru, kterou jsme ve čtyřčlenné partě podnikli loni na podzim. Jako správní zodpovědní cestovatelé jsme si před cestou načetli desítky knižních průvodců i webových stránek, projeli spoustu internetových fór a vůbec odjížděli s pocitem, že víceméně víme, co nás čeká.

Svátek svatého Lazara, připadající na Kubě na 17. prosince, je neuvěřitelnou podívanou – směsicí spektakulární katolické zbožnosti, africké magie, bídy, nesvobody a reliktů socialistických veselic. Výjimečný je i v kontextu celé Latinské Ameriky, kde není o katolická procesí, kořeněná extatickým prožíváním víry, i šamanismus rozhodně nouze.