Když jsem byl ještě kluk, v Praze sněžívalo. Sáňkovali jsme z každého vršku, kterých je v Praze dost. Když jsem bydlel na Hanspaulce, sáňkovali jsme v jedné z postraních ulic, to se ještě dalo, auta téměř nejezdila. Později, to už bylo po válce, jsem v zimě sebral lyže a odejel do Motola anebo až nahoru k Motorletu a sjížděl jsem přilehlé stráně.
Protože po většinu života bydlím na perifériích, dokonce v blízkosti lesa, když jsem vyhlédl z okna, mohl jsem se radovat z pohledu na přírodu zahalenou v bílém. Je pravda, že chodníky jsme museli často zametat a u jejich okraje narůstaly sněhové hory, které obvykle rozmrzaly až do března. Ani v těch dávných časech, a sněhu bývalo v Praze skoro každý rok hodně, se nepamatuji, že by se v novinách (televize ještě nebyla) každodenně ozývaly lamentace nad kalamitou. Je pravda, že se někdy zdržely vlaky a tramvaje jezdily ještě pomaleji než jindy, navíc v nich bývala ukrutná zima. (Dodnes si vybavuji tramvajáky v obrovských humpoláckých botách, do nichž se zřejmě vešly několikeré ponožky – jeden z nich vestoje mrzl za řídicím pultem a druhý v rukavicích štípal lístky.) Stejně se člověk nakonec dostal, kam potřeboval. Koníci to mívali těžké, podkovy jim podklouzávaly – i auta to měla obtížnější než dnes. Ale nepamatuju se, že by v obchodech došly potraviny ani že by lidé propadali panice. Dokonce i do práce dorazili. Zima prostě patřila k životu stejně jako jaro, léto a podzim.
SLOUPEK Ivana Klímy
Sníh a kalamity
Konec světa na spadnutí
Chvěji se nedočkavostí, abych vám sdělil nezpochybnitelné důkazy o tom, že dne 21. prosince roku 2012 naší Zemi postihne nejstrašnější katastrofa, jaká ji kdy potkala. Tedy důkaz první: vynikající vědci z Atlantidy (pro ty, kdo to nevědí, Atlantida nejenže existovala, ale dodnes se nachází pod jižním pólem) už dva tisíce let předem znali přesné datum zkázy vlastní země. Své vědění odkázali, jak víme z mnoha pramenů, starým Egypťanům, kteří shodně s mayskými astronomy vypočítali, že naši planetu postihne zkáza právě ve výše zmíněný den.
Do nového roku
Protože jsem se narodil ještě za první republiky a takových mezi živými stále ubývá, připomněl bych, že naše vlast vstupuje do věku, jehož se první republika nedožila – skončila hanebně, ještě před nacistickou okupací se stačila společenská špína vylít a pošpinit hodnoty, které tvůrci první republiky vyznávali. Co potom následovalo, byl jen sled různě ohyzdných diktatur.
Ženy v Leadershipu a jiné zhovadilosti
Občas, když se mi zdá, že míra mé jazykové tolerance je překonaná, zaznamenám si nějaký citát z našich časopisů či novin. Umím celkem obstojně anglicky a snad i česky, nicméně chvíli váhám, když čtu nabídku na vótrkúler. Jedná se o chladničku anebo o proces, při němž mě budou polévat vodou, abych povyrostl? Když čtu, že někde nabízejí lawcosty, chápu, že mi nabízejí nízké ceny, jen nechápu, proč to neřeknou rovnou. Navíc nízké ceny nabízejí i v outletech, a když mi na jedné z hlavních tříd nabízejí outdoor outlety, hned tuším, že se budu muset za slevou rozjet někam pod širák. Jenže můžu zaváhat, když mi sám advertizing director ještě ke všem slevám nabízí mimořádné benefity? Pozor! Ale je tu jiný advertizing director, který mi nabízí last minutes, last moments. Teď jen, abych zvolil správný timing. Před časem mi zase jeden deník nabízel deset základních pravidel mentoringu, ale po přečtení článku jsem došel k názoru, že se bez mentoringu obejdu. Prosím také, abyste neváhali nad tím, o čem bude pojednávat časopis Instyle, pro hlupáky dodávám, že to je, jak tvrdí nejspíš jiný advertizing director, mezinárodně uznávaný lifestylový magazín.
Selhávání elit
V naší zemi se člověk, ač si to připouští nerad, občas bojí dívat vzhůru, neboť naděje, že tam zahlédne někoho, koho by chtěl obdivovat, natož následovat, je mizivá. To, co se letos navyváděli politici, zakládá spíš důvod k zneklidnění. Je to až trapné opakovat: svrhnou vládu uprostřed našeho předsedání Evropské unii. Když chceme pochopit, proč to nemohlo počkat tři měsíce, a jaký plán měli ti, co hlasovali pro nedůvěru, nacházíme jen partajní zarytost a zlovůli těch, kdo posedlí touhou po moci všechno ostatní považují za nepodstatné.
Dluhy, dluhy…
Dočítám se, že je vyhlášeno na půl milionu exekucí – číslo, které mi připadá neuvěřitelné. Zadluženost domácností přesáhla prý jeden bilion korun. Číslo, které mi připadá k neuvěření. Každý občan včetně novorozenců se podílí na státním dluhu sto tisíci korunami, pětičlenná rodina tedy půl milionem. Jakým způsobem ho zaplatí?
Šrotovné
Pamatuji si, jak jsem před zhruba třiceti lety četl docela zajímavou filipiku proti automobilismu. Sepsal ji, pokud mě neklame paměť, levicový filosof Ivan Illich. Dokazoval, že když se sečte stání v dopravních frontách, čas, který se musí věnovat údržbě a opravám automobilů, navíc potíže se zaparkováním, nakonec vyjde, že automobil čas neušetří, právě naopak nás o něj připraví. Rozhodně to platí, pokud v hromadných dopravních prostředcích čas, který potřebujeme k řízení, věnujeme četbě anebo aspoň (pokud stojíme v tramvaji na jedné noze) přemýšlení. K tomu přidejme, že automobilismus přispívá nejen k zvyšování neblahých emisí, nejen v některých obcích a částí měst nás moří svým hlukem, který často přesahuje všechny povolené normy, ničí naše nervy a hubí náš spánek, ale přispívá, obávám se, k zhoubnému životnímu stylu. Náš den stále více sestává jen ze sezení: za volantem, za počítačem, před televizorem. Ani těch pár set metrů k nejbližší autobusové či tramvajové zastávce už neujdeme.
