V přívalech neštěstí, která na nás valí sdělovací prostředky, se rychle zapomíná na to, co se přihodilo včera nebo dokonce minulý měsíc. Nicméně dvacet jedna oběť (možná přibude i několik dalších) a více než pět set zraněných na gigantické technoparty, konané pod heslem Umění milovat, upoutalo zájem na několik dní – zájem se však soustředil především na popisování toho, co se přihodilo, na hledání viníků. Že celá akce se konala navzdory varování policie na naprosto nevhodném místě, je zřejmé. Že z každého prostoru, kde se shromáždí více lidí, musí vést nouzové východy, ví každý pořadatel hospodské tancovačky. Pokud východy chybějí, hrozí to, co se v Duisburgu přihodilo: při jakémkoliv náznaku paniky se lidé ušlapou. Policie teď prověřuje všechny, kteří velkolepou technoparty připravovali a zodpovídali za její průběh. Nakonec vybere pár viníků a nejspíš je soud nějak potrestá.
SLOUPEK Ivana Klímy
Po volbách s odstupem
Nechci rozmnožovat množství komentářů, které shodně zjistily, že výsledek voleb byl překvapivý a že změna, pro niž občané hlasovali, se lišila od představ, které měli funkcionáři velkých stran. Shoda k mému zadostiučinění panovala také v tom, že se lidé polekali příliš rozmařilého života na dluh. Každého uvažujícího člověka muselo zarazit, když představitelé sociální demokracie ujišťovali, že jejich štědré nabídky třináctého důchodu nebo obnovení různých sociálních dávek v ničem nezatíží státní rozpočet, neboť vědí, kde peníze ušetřit. Copak je vůbec nenapadlo, že pokud vědí, jak ušetřit v rozpočtu, jehož schodek je stamiliardový, měli by usilovat o to, aby se schodek o tuto částku snížil?
O dvanácti měsíčkách
Všichni znáte ten příběh, jak jej zaznamenala Božena Němcová. Macecha nenáviděla svoji krásnou, pracovitou, skromnou a hodnou nevlastní dceru Marušku tak, že ji nechala dělat všechny domácí práce, ještě ji bila a mořila hlady, zatímco její vlastní líná dcera Holena nic nedělala a jen si vymýšlela, co by ještě chtěla získat. Nakonec ty dvě uprostřed ledna přikázaly Marušce, aby jim přinesla fialky, potom jahody a nakonec čerstvá jablka. A hrozily jí smrtí, pokud jejich přání nesplní. Maruška věděla, že tenhle úkol se nedá zvládnout, může jedině cestou zmrznout. Jak víme, našla však u ohně dvanáct měsíčků – a Leden vždy předal na okamžik vládu příslušným měsíčkům, a ti jí pomohli žádané sehnat. Když tohle ty dvě ženské bestie viděly, zachtělo se jim dojít si pro vzácnosti osobně, a jak si vzpomínáte, obě byly potrestány za svou chamtivost a bídně v lese zmrzly.
O hnoji, který nesmrdí
Představte si, že se kdosi rozhodne, že vám před okna každý den vyklopí čtyřicet fůr prasečí kejdy, a když namítnete, že to nepřipustíte, protože kejda přece páchne, vysvětlí vám, že se mýlíte, kejda nepáchne, je možné připustit, že voní, a velkoryse vám nabídne nezávislý odborný posudek, že to, co vám vyklopí pod okna, opravdu voní. A hned na to nelogicky dodá, že je ochoten vám trochu zaplatit, pokud s jeho názorem na kejdu budete souhlasit.

Žili jsme olympiádou
Píši tenhle sloupek v den, kdy končí událost, díky níž – anebo ještě spíše díky sdělovacím prostředkům – jsme se dozvěděli o spoustě mužů a žen, kteří podali neuvěřitelné výkony a tím vstoupili do dějin, někteří se dokonce stali nesmrtelnými. Mohli jsme slyšet (hlavně v televizi) od rána do večera promluvy odborníků tu na slalom, tu na hokej nebo na curling. Televize se pyšnila tím, že nám zprostředkuje olympijské dění po dvacet čtyři hodin denně (a to tak málo jen proto, že den víc hodin nemá). A tak jsme mohli vyslechnout i desítky rozhovorů se sportovci, často udýchané, protože byly pořízeny bezprostředně po závodu, také mínění rodičů úspěšných sportovců, případně jejich známých, jejich sportovních předchůdců, ctitelů i rozjásaných fanoušků.
Sníh a kalamity
Když jsem byl ještě kluk, v Praze sněžívalo. Sáňkovali jsme z každého vršku, kterých je v Praze dost. Když jsem bydlel na Hanspaulce, sáňkovali jsme v jedné z postraních ulic, to se ještě dalo, auta téměř nejezdila. Později, to už bylo po válce, jsem v zimě sebral lyže a odejel do Motola anebo až nahoru k Motorletu a sjížděl jsem přilehlé stráně.
Protože po většinu života bydlím na perifériích, dokonce v blízkosti lesa, když jsem vyhlédl z okna, mohl jsem se radovat z pohledu na přírodu zahalenou v bílém. Je pravda, že chodníky jsme museli často zametat a u jejich okraje narůstaly sněhové hory, které obvykle rozmrzaly až do března. Ani v těch dávných časech, a sněhu bývalo v Praze skoro každý rok hodně, se nepamatuji, že by se v novinách (televize ještě nebyla) každodenně ozývaly lamentace nad kalamitou. Je pravda, že se někdy zdržely vlaky a tramvaje jezdily ještě pomaleji než jindy, navíc v nich bývala ukrutná zima. (Dodnes si vybavuji tramvajáky v obrovských humpoláckých botách, do nichž se zřejmě vešly několikeré ponožky – jeden z nich vestoje mrzl za řídicím pultem a druhý v rukavicích štípal lístky.) Stejně se člověk nakonec dostal, kam potřeboval. Koníci to mívali těžké, podkovy jim podklouzávaly – i auta to měla obtížnější než dnes. Ale nepamatuju se, že by v obchodech došly potraviny ani že by lidé propadali panice. Dokonce i do práce dorazili. Zima prostě patřila k životu stejně jako jaro, léto a podzim.
Konec světa na spadnutí
Chvěji se nedočkavostí, abych vám sdělil nezpochybnitelné důkazy o tom, že dne 21. prosince roku 2012 naší Zemi postihne nejstrašnější katastrofa, jaká ji kdy potkala. Tedy důkaz první: vynikající vědci z Atlantidy (pro ty, kdo to nevědí, Atlantida nejenže existovala, ale dodnes se nachází pod jižním pólem) už dva tisíce let předem znali přesné datum zkázy vlastní země. Své vědění odkázali, jak víme z mnoha pramenů, starým Egypťanům, kteří shodně s mayskými astronomy vypočítali, že naši planetu postihne zkáza právě ve výše zmíněný den.
Do nového roku
Protože jsem se narodil ještě za první republiky a takových mezi živými stále ubývá, připomněl bych, že naše vlast vstupuje do věku, jehož se první republika nedožila – skončila hanebně, ještě před nacistickou okupací se stačila společenská špína vylít a pošpinit hodnoty, které tvůrci první republiky vyznávali. Co potom následovalo, byl jen sled různě ohyzdných diktatur.
Ženy v Leadershipu a jiné zhovadilosti
Občas, když se mi zdá, že míra mé jazykové tolerance je překonaná, zaznamenám si nějaký citát z našich časopisů či novin. Umím celkem obstojně anglicky a snad i česky, nicméně chvíli váhám, když čtu nabídku na vótrkúler. Jedná se o chladničku anebo o proces, při němž mě budou polévat vodou, abych povyrostl? Když čtu, že někde nabízejí lawcosty, chápu, že mi nabízejí nízké ceny, jen nechápu, proč to neřeknou rovnou. Navíc nízké ceny nabízejí i v outletech, a když mi na jedné z hlavních tříd nabízejí outdoor outlety, hned tuším, že se budu muset za slevou rozjet někam pod širák. Jenže můžu zaváhat, když mi sám advertizing director ještě ke všem slevám nabízí mimořádné benefity? Pozor! Ale je tu jiný advertizing director, který mi nabízí last minutes, last moments. Teď jen, abych zvolil správný timing. Před časem mi zase jeden deník nabízel deset základních pravidel mentoringu, ale po přečtení článku jsem došel k názoru, že se bez mentoringu obejdu. Prosím také, abyste neváhali nad tím, o čem bude pojednávat časopis Instyle, pro hlupáky dodávám, že to je, jak tvrdí nejspíš jiný advertizing director, mezinárodně uznávaný lifestylový magazín.
Selhávání elit
V naší zemi se člověk, ač si to připouští nerad, občas bojí dívat vzhůru, neboť naděje, že tam zahlédne někoho, koho by chtěl obdivovat, natož následovat, je mizivá. To, co se letos navyváděli politici, zakládá spíš důvod k zneklidnění. Je to až trapné opakovat: svrhnou vládu uprostřed našeho předsedání Evropské unii. Když chceme pochopit, proč to nemohlo počkat tři měsíce, a jaký plán měli ti, co hlasovali pro nedůvěru, nacházíme jen partajní zarytost a zlovůli těch, kdo posedlí touhou po moci všechno ostatní považují za nepodstatné.













