Je málo tak rozmáchlých a v podstatě neurčitých slov. O dítěti se říká, že je slušné, pokud zdraví starší lidi, nepere se, nechodí se soplem u nosu, nepodtrhává kamarádům nohu, neopisuje a neoslovuje kdekoho: Vole, vole. Ostatně totéž lze povědět i o dospělých, jen tu nohu podtrhávají zákeřněji. Slušný člověk si dává ruku případně kapesník před ústa, pokud na něj přijde ve společnosti zívání anebo když dokonce kašle nebo kýchá.

Pan Brouček (ten, co ho vymyslel Svatopluk Čech), se nečekaně dne osmnáctého října ve čtrnáct hodin osmnáct minut letošního roku ocitl na kraji výpadovky z Prahy směr Brno. Kupodivu nepadl za hodinu k zemi přiotráven výfukovými plyny, zato mu vytanula řada otázek. Co to je za podivné krabice, které sviští podél něho?

Na internetu lze najít hezký citát z dopisu křesťanů ze Smyrny, který se týká ostatků jejich umučeného biskupa: „Jsou nám dražší než drahokamy a milejší než zlato. Pohřbili jsme je na vhodném místě; tam se budeme v radostném jásotu shromažďovat a slavit výročí jeho umučení.“

Začnu tím nejčerstvějším, co mi provedly. Dávám přednost holicímu mýdlu před různými nádobkami, které na mě pod tlakem stříkají pěnu. K holicímu mýdlu potřebuji štětku, roztírání mýdla štětkou mi připadá obřadné.

Sdělovací prostředky po celém světě věnovaly mnoho místa popisu tragédie v Norsku, všimly si vrahova pravicového přesvědčení, citovaly některá jeho prohlášení a upozornily na jeho patnácti set stránkový manifest. V něm vrah cituje významné osobnosti a uvádí i vlastní názory.

To se vám, pokud už jste dosáhli aspoň středního věku, jistě přihází taky. Zastaví vás na ulici starší paní případně starší pán, kterého jste podle svého nejlepšího svědomí buď nikdy neviděli, anebo snad někdy někde, čert ví kde, a halasně se k vám hlásí jako váš bývalý spolužák anebo ten, co jste s ním seděli před lety u stolu během dovolené ve Splitu.
Mně se něco podobného přihodilo dnes odpoledne.

Hodně se poslední dobou psalo o tom, že syn Reinharda Heydricha Heider chce opatřit peníze na opravu chátrajícího zámku v Panenských Břežanech, kde jako malý chlapec se svým neblahým tatínkem po nějakou dobu žil.

V misce mám připraveno dvacet sedm tužek, ačkoliv tento zastaralý psací prostředek používám jedině při luštění křížovek; mezi nimi skladuji dosti ošklivou dvacetiforintovou minci. Nemám totiž žádnou přihrádku pro forinty, pojedu-li ještě někdy do Maďarska, mince se může hodit. (Pokud ještě platí.)

Na moskevském letišti zabili třicet pět a zranili více než sto civilistů. Byla to jen jedna z mnoha podobných teroristických akcí. Občas v některé zemi někdo vyhodí do povětří sebe anebo automobil naditý výbušninami. Nejraději v nějakém náboženském (šíitském) procesí (Láhaur, Kvéta Pakistán), kavárně (irácké město Balad Rúz), hotelu (Jakarta), před mešitou, ve frontě před nějakým úřadem nebo přímo na chodbě uvnitř. Předmětem atentátů bývají často muslimové, atentátníci bývají muslimové rovněž, samozřejmě radikální a fundamentalističtí. Vraždili buď proto, že se hlásí k jiné větvi téže víry, anebo proto, jako je tomu právě v Rusku, Pákistánu či Iráku, že nesnášejí současnou vládu a její politiku. Na jejich počínání, k němuž se většinou hlásí, nejvíc zaráží to, že objektem násilí bývají náhodně vybraní civilisté.