XANTYPA - NÁZORY Martina Fendrycha

2015: Žijeme v jiné zemi, ale i v jiné Evropě

Cestujeme v rychlovlaku nikam, za okny se míhají neuchopitelné děje, nerozumíme

Začal rok 2015. Všecko se děje rychle. Máte pocit, že jedete v šinkanzenu a nestačíte sledovat ty šmouhy za oknem. A to celé je klam, kafkovina, protože zároveň víte, že se u nás žádný skutečný pohyb nekoná, věci spíš stojí. Sice máte pocit pohybu, ale změna nenastává. Vnitřní ne, vnější ano. Tam, venku, kam my nejsme zvyklí a ochotní hledět, se to mění bez nás. Pokud se něco změnilo u nás, a ono se to za posledních pětadvacet let změnilo, jsou proměny nepostřehnutelné. Cítíme až jejich důsledky. Najednou si překvapeně všimneme: Proboha, my žijeme v jiné zemi!

2014: Rok proměny. Jsme jiní, ale nevíme, kam patříme

Braňme se sami sobě a vzhlížení k mocným ikonám, ke sprostě mluvícím spasitelům

Končí rok 2014. Podivný rok. Zlomový. Cítíme v kostech, jak se „náš svět“ mění. A mnohdy cítíme, že vůbec není náš a že s některými věcmi nehneme. A přece vždycky, dnes jako před třiceti lety, záleží na nás. Na každém z nás. Pokud nám o zemi, v níž žijeme, o kontinent, na kterém žijeme, jde, pak se musíme starat. Musíme být slyšet. Nesmíme to nechat „na nich“. A my to celá léta necháváme na nich.
Jak ten rok vyjádřit? Jak vyjádřit jeho smysl? Změna. Sešup. Jako by se s námi země naklonila a my začali klouzat někam, kam nepatříme, kde jsme byli, ale být nechceme. Příznaků něčeho nedobrého je víc. Ty nejpodstatnější přicházejí zvenčí – Rusko jako by se probralo ze zimního spánku a začalo se i v mezinárodním kontextu vracet do podoby totalitního hegemona. Nikdo nechce válku, tedy alespoň nikdo na relativně bohatém Západě, kam dnes patříme. Ale ona, zdá se, pomalu přichází. Je nám vnucována.
Další příznaky sledujeme doma. Nejde jen o jednání prezidenta Miloše Zemana. Podstatná je hlubší proměna české zahraniční politiky. Odklon od pětadvacet let pěstovaného směru. A s ním proměna domácí politiky. Neskutečný populismus. Ono suverénní „prostě to uděláme“, za nímž nic není, žádné přesvědčení, program, jen čirý pragmatismus. Jsme soustředěni na Zemana, ale nebezpečnější je trend kultu osobnosti, který souvisí i s vážným zpochybněním české politické podstaty, parlamentní demokracie. Slyšet od Andreje Babiše, od místopředsedy vlády a vůdce dnes podle průzkumů nejsilnější strany, že ve Sněmovně se jen kecá, že je ztrátou času tam sedět, to nás ohrožuje. Protože alternativou je, že za nás bude rozhodovat někdo jiný a jinde a bez debaty a bez kontroly.

Dvacet pět po: Intelektuálové všech kaváren, spojte se

Lumpenprezident Zeman se přestal kontrolovat, urval se ze řetězu

Za pár dní oslavíme 25. výročí sametové revoluce. Oslavíme? Kolik lidí bude pád komunistického režimu opravdu slavit? Kolik lidí po čtvrtstoletí pocítí vděčnost za život ve svobodě? Protože nesporně platí, že dnešní stát je stále v maximální míře svobodný, to se nezměnilo. Komunistická minulost se vzdaluje, část lidí zapomíná, část je nespokojena s dneškem, část je moc mladá. To je normální.

Republika Babiš. Češi chtějí ANO

Kampaň? Lísat se, lísat se, lísat se. Ještě jednou se lísat. Až se vám vlísají pod kůži

Máme za sebou komunální volby a první kolo voleb do Senátu. Andrej Babiš jede, valí se jak povodeň. Jeho hnutí je stále voleno. Trend z loňského roku pokračuje i v komunálních volbách. Babiš slušně uspěl také v prvním kole voleb do třetiny Senátu. Shrnuto volebním heslem: Češi chtějí Babiše. Konat se v dohledné době přímá volba prezidenta, Miloš Zeman by nejspíš neměl šanci.

Svět okolo nás se najednou změnil. Ve vzduchu visí válka

Zeman a Babiš jsou proputinovští. Bělobrádek hájí Západ

Zvláštní doba, v níž žijeme. Nabitá energií, která se může vychýlit na obě strany, jak do zmaru a negace, tak do něčeho pozitivního. Člověk cítí všude to napětí, veřejné napětí, napětí mezi lidmi. Jako by se pětadvacet let od pádu totality zase o něčem důležitém rozhodovalo. A zase to jde jaksi mimo nás. O sametovou revoluci se Češi příliš nezasloužili, jen málo lidí totalitu rozvracelo. Jsme zvyklí, že „se neúčastníme“, jen kibicujeme a hlídáme si to své. S krizí na Ukrajině je to podobné. Nevíme ani přibližně, kolik lidí vnímá vážně ruskou hrozbu. Pro kolik občanů není přijatelné, že Putin prostě zabere Krym. Že podporuje válku u sousedů, že vede jiný druh války. Čeští politici lavírují, jako by zítra mohly přijet ruské tanky. Podivné. Snad není putinovců, tedy lidí, kterým je tohle všecko jedno, nebo Putina dokonce podporují, polovina. Snad ne.

Sobotka šlape vodu, ale občas se napije. Babiš se sluní na matraci

Pokusy o změnu české politiky potichu krachují

Česká politika je teď velmi napínavá. Pětadvacet let po revoluci se ocitla ve stadiu zásadního přerodu. Ten má víc rovin. Tradiční strany soupeří se stranou-nestranou. V první fázi toho střetu má nestrana, jež je ale vlastně už normální stranou (ANO 2011) a sedí ve vládě, velkou výhodu. Stále ještě působí nově, ještě nějakou dobu může říkat „my“ a „vy“, přičemž ti „vy“ jsou mimo jiné koaliční sociální demokraté. Ta výhoda brzy skončí. A pak se uvidí, jestli jsou ti jiní opravdu jiní. (Vidíme to už dnes. Na posty si Andrej Babiš usazuje svoje lidi bez ohledu na jejich kvalifikaci. Stejně, jako to dělali ti před ním, třeba ODS.)

Eurovolby: Češi nechápou, kam patří, kde jsou v bezpečí

Babiš dostal výstrahu, Sobotka oslabil, TOP 09 převálcovala modrou ODS

Konaly se eurovolby. Podivuhodná akce. Celé evropské mraveniště si vybírá poslance, potažmo novou evropskou vládu. Česká republika taky, za mizivého zájmu občanů. Ti, jako by stále nechápali, kam patří, kde se mohou cítit bezpečně. Účast pouhých 18 procent voličů ve volbách do Evropského parlamentu je zarážející a ilustrativní. Ten nezájem 82 procent voličů nás zobrazuje jako dokonale rovné zrcadlo.

Čo bolo, bolo, lidská práva už nás nezajímají. Havel vygumován

Unikají odposlechy, policie dupe v mešitě. Ekonomická diplomacie místo Tibetu

Některé změny nejsou vidět, a přece jsou podstatné. Dlouho nebylo patrné, jak se potichu mění ministerstvo zahraničí. Jak se obrací směr, kterým se ubírá naše zahraniční politika. A najednou čteme společné prohlášení Číny a Česka a nestačíme zírat: Česká republika nepodporuje samostatnost Tibetu v jakékoliv formě. – Nejen v Číně (a Tibetu) jde o lidská práva, o svobodu občanů. U nás také.

Babišova média se s chutí zakousla do premiéra Sobotky

Kam se suneme? Snad ne do světa předsedy ANO a jeho přítele Miloše Zemana

Místy to vypadá, že vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) složená ze sociálních demokratů, ANO a lidovců nevydrží do švestek. Má sice silnou podporu ve Sněmovně, ale skládá se z velmi nesourodých prvků. Jak už zde bylo řečeno, dva hlavní hráči vlády, premiér Sobotka a ministr financí Andrej Babiš, jsou zcela rozdílní.

Car Putin si svévolně ukrojil Krym

Dokázal zázrak – sjednotil rozhádané české politiky i Evropskou unii

Najednou je všechno jinak. Náš malý svět, pohodlí, jistoty a klid zkřehly. Ukázaly se jako nejisté, vydané na pospas. Může za to Ukrajina. Ruský prezident Vladimir Putin a jeho vojenská akce na Krymu, okupace části Ukrajiny.
Od roku 1989 jsme ušli dlouhou cestu. Minulost jsme nechali za sebou. Přemalovali jsme si ji v myslích na růžovo. Nemalá část místních obyvatel tak uvažuje. Teď se ta nepříliš řešená, nepříliš pochopená minulost s nečekanou silou a brutalitou vrací. Mysleli jsme si, že tohle se už nestane. Ne v naší blízkosti. Jenomže se to děje. Okupace Krymu se nás bezprostředně týká. Vrací nás zpátky do minulého režimu a do minulých dějů.
Po převratu v roce 1989 jsme se vydali cestou na Západ. Pár let jsme měli poměrně jasno. Samo sebou ne všichni chtěli vstoupit do Evropské unie a do NATO. To by ani nebylo normální. Ale většina toužila, abychom se vrátili tam, kam patřila Československá republika za Masaryka. A taky jsme se tam dostali. Jsme znovu součástí euroatlantické civilizace. Už nepatříme do východního, ruského bloku. Musíme si však přiznat, že tak docela nepatříme ani do toho západoevropského, západního uskupení. Visíme někde mezi. Ne politicky, nýbrž občansky. Když sledujete reakce značné části čtenářů na dění na Ukrajině, na ruskou anexi Krymu, nestačíte valit oči. Tak obrovská zaslepenost, nepochopení svobody.

Politikem proti své vůli (Andrej Babiš)

Ve společnosti se mísí napětí a lhostejnost. A máme novou, zcela jinou vládu

Než jsme se po volbách dočkali nové vlády vzešlé z voleb, uběhly tři měsíce. Celkem 204 dny zemi spravoval Zemanův nelegitimní kabinet vedený premiérem Jiřím Rusnokem, který neměl důvěru sněmovny. Tuhle ošklivou epizodku máme za sebou. A co na nás číhá, co máme před sebou? Jaká v Česku panuje atmosféra? Co můžeme od nového kabinetu čekat?

2014: Zeman kontra Sobotka, to bude pěkná divočina

Čeká nás vláda nového typu namixovaná z byznysmenů a klasických politiků

Hup a přistáli jsme v roce 2014. Tempo je závratné. Za dveřmi už přešlapuje nová vláda, předseda ČSSD Bohuslav Sobotka ji sestavil zhruba sedmdesát dní po předčasných volbách. Koalice sociálních demokratů, ANO a lidovců podepsala koaliční smlouvu. Prezident má vládu jmenovat do konce ledna. Co nás tedy čeká, vydáváme se do nového, lepšího světa? Mění se česká společnost? Vnímáme politiku jinak? Chceme něco jiného než po roce 1989? – Cítíme, že se věci posunuly. Ve velkém panuje rozčarování. Zároveň se nám daří lépe než před čtvrt stoletím. Stále dál však toužíme, aby stát nebyl rozkrádán, aby politici plnili sliby, nepodváděli nás. Možná bychom si přáli, abychom se o politiku nemuseli starat. Jenomže v tom je ta zakopaná doga: pokud veřejné osoby přestaneme hlídat, hned se nám vymknou z rukou.

Rok Zemana

Režim, který u nás panoval po listopadu 1989, se nenápadně mění

Česká politika se mění. Žijeme v centru té proměny, těžko ji tedy můžeme uchopit a popsat. Za padesát let to bude snazší, ale už se nás to nebude týkat. Někteří odborníci tvrdí, že se v Česku potichu změnil režim. Nedávno to napsal politolog a za komunistů signatář Charty 77 Bohumil Doležal. – Máme za sebou náročný rok, jehož vyznění není jednoznačné. Vládne nespokojenost, lidé jsou rozčarováni, čekali po roce 1989 něco lepšího.

Česko: Nejistá sezona

Po volbách jako po výprasku. Ale komunisté zůstávají mimo

Volby jsme přežili. Dá se na ně hledět všelijak. Třeba jestli v nich uspěli ti „moji“. Nebo jestli házení papírků do uren projeli. Základní otázka však zní: Ohrožuje výsledek voleb naši svobodu? Ohrožuje moji svobodu? Z toho pohledu volby nedopadly nijak zle. Žádná strana nevyhrála s velkou převahou, nebude mít v rukou nezdravě velký díl moci. Nevyhrála ovšem ani levice, ani pravice. Vyhrálo něco jiného, těžko se to pojmenovává. Strany se budou vyčerpávat souboji mezi sebou a na to, aby nás omezovaly a dusily, jim nezbude síla. Vypadá to jako poněkud absurdní hledisko, ale ono tak absurdní není.

Nejít k volbám je také svobodný postoj

Ale přijatelná strana se ještě stále vybrat dá

Od pádu premiéra Petra Nečase (ODS) utekly čtyři měsíce. Vládne vláda bez důvěry, ale už se nám to zdá normální. Václav Klaus by řekl: Tramvaje jezdí, voda teče, elektřina svítí. Exprezident sice nikam nekandiduje, ale kampaň dělá nepřetržitě. Před týdnem navrhl, aby Česko vystoupilo z EU. Pravil, že den poté by se nestalo nic hrozného: „Já myslím, že by tramvaje jezdily, voda tekla, elektřina svítila.“ Ta moudrá slova pronesl při uvedení knihy ČESKÁ REPUBLIKA NA ROZCESTÍ. ČAS ROZHODNUTÍ. Napsal ji spolu s dalšími lidmi z jeho Institutu.

Cesty ke svobodě

Hurá k předčasným volbám. Ale o čem budou? A koho budeme volit?

Kdo je to Petr Nečas? Leckdo by se tak mohl ptát. Přitom utekly tři měsíce od chvíle, kdy rezignoval jako premiér. Věci se mění rychle. Někdo změny vítá, mnoho lidí je vděčno, že Nečasova vláda padla. Považovali ji za „asociální“. Neberou vážně, že taky šetřila. Prezident Miloš Zeman se 1. září v TV Prima pochlubil, že slíbil odstranit Nečasovu vládu, a taky ji odstranil. Proto se těší oblibě a jeho kroky jsou masou občanů nekriticky chváleny.

Zemanův tanec po ústavě

Podej hradnímu čertu prst a vezme celou republiku

Od pádu premiéra Petra Nečase (ODS) neutekly ani dva měsíce a žijeme v jiné zemi. Nejsilnější figurou se stal prezident Miloš Zeman. Ústavní zvyklosti prohlásil za „idiotský pojem“, vykašlal se na většinu v dolní komoře parlamentu (podepsaných 101 poslanců ODS, TOP 09 plus LIDEM) a jmenoval si svoji vládu. Něco takového neudělal ani Václav Klaus.
Miloši Zemanovi dalo ve druhém kole prezidentské volby hlas 2 717 405 voličů. To je grunt, ze kterého vychází, na který on i jeho lidé poukazují. Srovnávají ho s počtem volebních hlasů, které ve volbách dostávají politické strany. Vítězná ČSSD dostala v roce 2010 méně než polovinu, tedy celkem 1 155 267 hlasů, a pro zajímavost, Zemanovi zemanovci (SPOZ) dostali všeho všudy jen 226 527 hlasů.

Velká voda, zpupný prezident a Nečasova politická smrt

Policie rok a půl sledovala ředitelku premiérova kabinetu Janu Nagyovou

Zasáhly nás povodně. Rozlité, rozlícené řeky, evakuovaní obyvatelé ze zatopených oblastí, utonulí. Politika se na chvíli zdála méně důležitá. Člověk si uvědomil, že není všechno špatné. Záchranný systém funguje. Cenu má soudržnost, pomoc.
Před povodněmi u nás bylo živo, po povodních ještě živěji. Komunisté měli na konci května v Praze neveřejnou ideologickou konferenci. Svůj program prý zaměří na prosazování lidských práv. (Jak si je představují? Znárodňování? Zákaz svobody slova? Zavírání politických odpůrců? Vláda jedné strany?) Pěkně si vedl Miloš Zeman: předvedl, co míní o svobodomyslných lidech, když odmítl jmenovat profesorem literárního historika Martina C. Putnu.

Miloš Jekyll a Hyde

Český prezident má dvě opačné polohy. Protikorupční policie taky

Smutní jsou u nás pravicoví voliči, ale důvod k velké radosti nemají ani ti nalevo. Politologové tvrdí delší dobu, že pravolevé dělení nefunguje. Jinde možná ne, v Česku však ano. Ukázala to prezidentská volba. A dělení na levici a pravici najdete i na sociálních sítích. Texty pod články na internetu jsou extrémně levé nebo pravé. Vztah k novému českému prezidentovi je buď na milion procent pro, nebo na milion proti. Jako by nebylo nic mezi. Vyostřené. Zrcadlící nespokojenost.

Zeman míří k poloprezidentskému systému

Nový hradní pán dokonale využívá síly, kterou mu dala přímá volba

Česko je v pohybu. Mění se váha politických stran (ODS čím dál víc ztrácí), změna se odehrála na Hradě. Nenápadně se proměňuje také pohled na minulost. Čím jsme dál od roku 1989, tím se zdá hrozba totality menší. Zapomínat, v čem jsme přes čtyřicet let žili, je však velmi riskantní.

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne
Inzerce
asociace
Inzerce
janske-lazne