xantypa - Názory  /  NÁZORY Martina Fendrycha

Volby do sněmovny (28. – 29. května) máme za sebou. Výsledek těžko vyjádřit jednou větou. „Vyhrála pravice.“ Ten výrok nesedí. „Vyhrála ČSSD.“ Ta věta sice pravdivá je, ale zároveň je hodně vedle. „Politická scéna hlavou dolů, vše se změnilo!“ Ani to není pravda. Ale faktem je, že to vypadá, jako by se změnilo strašně moc, jako bychom málem žili v nějaké jiné, proměněné, čerstvé zemi.

Po padlém Mirkovi Topolánkovi už nikdo ani nevzdechne; jako by ho nebylo. Blíží se volby. Strany odstartovaly „horkou kampaň“: plivou po sobě stejně jako v té „studené“. A místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka dostal na mítinku v Brně-Žabovřeskách pěstí. Doba je vskutku poněkud šílená, nechutná.

 ODS se před volbami ocitla v křečích

Stačí málo, aby se věci daly do pohybu. Poslední kapka, po níž pohár přeteče, doopravdy funguje absurdně. Někdo se rozvede, protože mu v koupelně každé ráno zavadí o hlavu vyprané ponožky. Občanští demokraté se rozhodli svalit svého předsedu dva měsíce před volbami jen proto, že zas jednou mluvil, jak mu modrý zobák narostl. Nejpikantnější na odstranění Mirka Topolánka coby vůdce smečky do voleb je, že to, co provedl, myslel dobře. Jenže při tom, jak to myslel dobře, ukázal, jaký je uvnitř, jak málo se kontroluje, jak toho na předsedu největší pravicové strany moc nenapřemýšlí. Chtěl podpořit homosexuály, kteří to u nás ani nepotřebují, a místo toho byl nařčen z homofobie. Navíc sáhl do hlubin své mysli a promluvil i o církvi a Židech. Kdysi ho současný prezident Václav Klaus označil za „falešného a prázdného“. Falešný není, ale jistá prázdnota se v něm zřejmě rozprostírá. (V kom ji ale neobjevíme?)
Výsledkem modrého převratu je, že Topolánek už nevede jihomoravskou kandidátku ODS a přestal být hlavním stranickým lídrem. Končí i jako předseda – to celé těsně před volbami. Tak prudký obrat na poslední chvíli u nás nemá obdoby.
 

Když otevřete noviny, hned víte, že jsme už zas po krk v předvolební kampani. Naplno jede kauza obrněných transportérů pandur. Zhruba před měsícem ji odstartovala skrytá nahrávka reportéra MF Dnes. Odbory hrozí stávkou kvůli zdanění zaměstnaneckých výhod. Politici kličkují a obracejí se na pětníku jako hbitá baletka. Dvacet let po pádu železné opony se totalitní minulost rozmývá, jakoby mizí v mlze. A tak se ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) stal pán, který za bolševika studoval Večerní univerzitu marxismu-leninismu. – Zásadní a dobrá zpráva z minulého měsíce: Nejvyšší správní soud v Brně (NSS) rozpustil Dělnickou stranu (DS). Justice dala najevo, kde stojí

Letos je fantastická zima. Vidět bílou Prahu, jak spočívá ve sněhu, působí očistně. Vzít běžky a jít se projet do Stromovky, to se léta nepodařilo. Je normální, že je v zimě zima. My však normálním věcem odvykáme. A tak v médiích slyšíme a čteme o kalamitách, sněhových jazycích i sněhu samém jako o něčem strašném. Možná to máme takhle převrácené i v lecčems jiném. Převrácený, chybný se zdá nápad ministryně spravedlnosti Daniely Kovářové, která chce „podnítit debatu“, zda nezrušit hranici trestní odpovědnosti. Naopak rozumný se zdá návrh, aby byl připomenut protikomunistický odboj. Jenže forma, jakou má být tzv. III. odboj zaveden, nevypadá příliš moudře, zase je nešťastná.
Na politiky nesněžilo, nezdají se čistí a bílí. O pozornost médií a možná i voličů usiluje Strana práv občanů (SPO), jejíž zakladatel Miroslav Šlouf se však zjevně zhlíží v Moskvě a Východ má jistě raději než Západ. Socialisté jsou nervní z Miloše Zemana, předsedy přípravného výboru SPO. Jiří Paroubek se dokonce stěhuje z Prahy do Teplic, shání tam byt a chůvu, aby byl voličům blíže. Prý nejde o to, že by jim nadbíhal.
 

Začal rok dvacet deset. Doufejme, že to v Česku nepůjde od desíti k pěti. Prvního ledna nás oslovila hlava státu. Václav Klaus mluvil k lidu již posedmé a posluchač si musel připadat jako člověk v šikmém tunelu s hladkými stěnami: snaží se něčeho zachytit, ale není čeho a tělo klouže níž a níž. Byl to neveselý začátek roku; člověk si uvědomil, že naše politika je prázdná jak skříň před stěhováním.

Máme za sebou oslavy 17. listopadu, dvacet let po. Uteklo to, jako když vypustíte vanu a na konci se ozve takové to polykavé „glo-úúpl“. Stát žádné oslavy nepořádal; saturace bývalými komunisty je vysoká, co by slavili. Stačí položit věnce u pomníků revoluce, nechat se trochu vypískat (prezident) a šup zpátky do kanceláře.
Též proběhl kongres ODS. Pravicoví voliči, ti nenapravitelní optimisti a naivkové, od něj cosi očekávali. Byli však maximálně zklamáni. Asi jako když jdete do kina na napínavou detektivku (česká politika je taková jedna velká detektivka) a oni vám celý večer promítají prázdné plátno. Vy tam trčíte, čekáte a nic. – Ustavující sněm má za sebou i nová strana TOP 09. Atmosféra ustavujícího shromáždění byla poklidná jak večer v domově důchodců. Jedno je jisté, „topáci“ jsou Kalouskovi.
Prostě jedeme dál. Co je příznačné? Podle posledního mezinárodního měření organizace Transparency International jsme v míře korupce klesli ze 45. místa na 52. O sedm příček dolů. Uplácím, uplácíš, uplácí – to by mělo být ve škole nové vzorové sloveso, jež by vystřídalo dosavadní vzor 4. třídy sázet.

Máme za sebou dvacet let v nekomunistickém režimu. Ve svobodě. V Česku už žije nová, totalitou přímo nepoškozená generace. (Když ovšem pomineme poněkud nepominutelný fakt, že netotalitní děti vychovávali rodiče, kteří v době nesvobody vyrostli, což je tak trochu, jako když o vás odmalička pečují matka a otec alkoholici…) Podle statistiků u nás k 31. prosinci 2008 žilo 1 480 000 dětí do čtrnácti let. Ke konci prosince 1989 jich bylo dokonce 2 253 000. To je velká síla nezasažených, nebo málo zasažených. Pak je tu ten „zbytek“, tedy větší část obyvatel, kteří za bolševika vyrostli. Každá ta skupina dobu po pádu komunismu vnímá jinak. A pro každou má Listopad odlišný význam.
Pro nejmladší generaci je demokracie samozřejmostí. Nevnímají ji, stejně jako nevnímají, že se oblékají stejně jako lidé v Německu či Americe, mají volný přístup k informacím, k internetu, mohou jet, kam chtějí, pokud mají peníze.
Starší generace je na tom jinak. Pro ni byl rok 1989 absolutním zlomem. Z gruntu se změnily životní podmínky. Ale hlavně: ta změna s sebou nesla gigantická očekávání, představu, že to, co bylo špatné, bude bleskem, nějak zázračně napraveno. A ono se to nestalo. Ono všecko není dobré ani po dvaceti letech. Bahno reálného socialismu bylo husté a lepivé, vydrhnout ho ze sebe je dřina. Ale jde to.

Dvě události – a Česko je rázem světové, na chvíli pupkem Evropy. Na konci září nás poctil návštěvou papež Benedikt XVI. Pohyboval se na mezi Prahou, Brnem a Starou Boleslaví. Pilně jej doprovázel český prezident Václav Klaus. Jako by už trénoval na mezinárodní pozornost, jíž se mu dostane o týden později. První říjnový pátek Irové v opakovaném referendu schválili Lisabonskou smlouvu. Ratifikační proces tedy dospěl ke konci. A tím je náš Václav Klaus. Polský prezident Lech Kaczyński, který rovněž se smlouvou nesouhlasí, čekal jen na irské rozhodnutí. Zbývá tedy česká hlava státu, jež Lisabon zarytě odmítá. Dohoda o fungování sedmadvacítky se o ni může roztříštit.
O předčasných volbách – ještě nedávno politickému a mediálnímu supertématu – se už nehovoří. Je to pryč. Strany trápí jiné starosti. ODS kupříkladu usoudila, že musí dát lidem najevo: Jsme opozice! Jako terč si vybrala vnitro. Bude to honička neshodit vládu a zároveň se tvářit jako opoziční strana.
A ještě něco: nezadržitelně se blížíme k 17. listopadu. Za pár týdnů uteče dvacet let od sametové revoluce. Dvacet let ve svobodě, v demokracii, v právním státu. Nebo ne? Jak to vnímáte vy? Žijeme ve svobodě?