xantypa - Názory  /  NÁZORY Martina Fendrycha

Začal rok dvacet deset. Doufejme, že to v Česku nepůjde od desíti k pěti. Prvního ledna nás oslovila hlava státu. Václav Klaus mluvil k lidu již posedmé a posluchač si musel připadat jako člověk v šikmém tunelu s hladkými stěnami: snaží se něčeho zachytit, ale není čeho a tělo klouže níž a níž. Byl to neveselý začátek roku; člověk si uvědomil, že naše politika je prázdná jak skříň před stěhováním.

Máme za sebou oslavy 17. listopadu, dvacet let po. Uteklo to, jako když vypustíte vanu a na konci se ozve takové to polykavé „glo-úúpl“. Stát žádné oslavy nepořádal; saturace bývalými komunisty je vysoká, co by slavili. Stačí položit věnce u pomníků revoluce, nechat se trochu vypískat (prezident) a šup zpátky do kanceláře.
Též proběhl kongres ODS. Pravicoví voliči, ti nenapravitelní optimisti a naivkové, od něj cosi očekávali. Byli však maximálně zklamáni. Asi jako když jdete do kina na napínavou detektivku (česká politika je taková jedna velká detektivka) a oni vám celý večer promítají prázdné plátno. Vy tam trčíte, čekáte a nic. – Ustavující sněm má za sebou i nová strana TOP 09. Atmosféra ustavujícího shromáždění byla poklidná jak večer v domově důchodců. Jedno je jisté, „topáci“ jsou Kalouskovi.
Prostě jedeme dál. Co je příznačné? Podle posledního mezinárodního měření organizace Transparency International jsme v míře korupce klesli ze 45. místa na 52. O sedm příček dolů. Uplácím, uplácíš, uplácí – to by mělo být ve škole nové vzorové sloveso, jež by vystřídalo dosavadní vzor 4. třídy sázet.

Máme za sebou dvacet let v nekomunistickém režimu. Ve svobodě. V Česku už žije nová, totalitou přímo nepoškozená generace. (Když ovšem pomineme poněkud nepominutelný fakt, že netotalitní děti vychovávali rodiče, kteří v době nesvobody vyrostli, což je tak trochu, jako když o vás odmalička pečují matka a otec alkoholici…) Podle statistiků u nás k 31. prosinci 2008 žilo 1 480 000 dětí do čtrnácti let. Ke konci prosince 1989 jich bylo dokonce 2 253 000. To je velká síla nezasažených, nebo málo zasažených. Pak je tu ten „zbytek“, tedy větší část obyvatel, kteří za bolševika vyrostli. Každá ta skupina dobu po pádu komunismu vnímá jinak. A pro každou má Listopad odlišný význam.
Pro nejmladší generaci je demokracie samozřejmostí. Nevnímají ji, stejně jako nevnímají, že se oblékají stejně jako lidé v Německu či Americe, mají volný přístup k informacím, k internetu, mohou jet, kam chtějí, pokud mají peníze.
Starší generace je na tom jinak. Pro ni byl rok 1989 absolutním zlomem. Z gruntu se změnily životní podmínky. Ale hlavně: ta změna s sebou nesla gigantická očekávání, představu, že to, co bylo špatné, bude bleskem, nějak zázračně napraveno. A ono se to nestalo. Ono všecko není dobré ani po dvaceti letech. Bahno reálného socialismu bylo husté a lepivé, vydrhnout ho ze sebe je dřina. Ale jde to.

Dvě události – a Česko je rázem světové, na chvíli pupkem Evropy. Na konci září nás poctil návštěvou papež Benedikt XVI. Pohyboval se na mezi Prahou, Brnem a Starou Boleslaví. Pilně jej doprovázel český prezident Václav Klaus. Jako by už trénoval na mezinárodní pozornost, jíž se mu dostane o týden později. První říjnový pátek Irové v opakovaném referendu schválili Lisabonskou smlouvu. Ratifikační proces tedy dospěl ke konci. A tím je náš Václav Klaus. Polský prezident Lech Kaczyński, který rovněž se smlouvou nesouhlasí, čekal jen na irské rozhodnutí. Zbývá tedy česká hlava státu, jež Lisabon zarytě odmítá. Dohoda o fungování sedmadvacítky se o ni může roztříštit.
O předčasných volbách – ještě nedávno politickému a mediálnímu supertématu – se už nehovoří. Je to pryč. Strany trápí jiné starosti. ODS kupříkladu usoudila, že musí dát lidem najevo: Jsme opozice! Jako terč si vybrala vnitro. Bude to honička neshodit vládu a zároveň se tvářit jako opoziční strana.
A ještě něco: nezadržitelně se blížíme k 17. listopadu. Za pár týdnů uteče dvacet let od sametové revoluce. Dvacet let ve svobodě, v demokracii, v právním státu. Nebo ne? Jak to vnímáte vy? Žijeme ve svobodě?

Už za měsíc jsme měli jít volit, ale předčasné volby se díky Ústavnímu soudu posouvají, ne-li ruší. Soudci dokázali, že ústavu mrvit nenechají, což politici nečekali. Hned se do soudců zle obuli: prý nevědí, že volby jsou veřejný zájem.

Za dva měsíce nás čekají volby do sněmovny. Eurokampaň proti nim byla selanka. Teď jde o víc. Vůdci velkých stran hrají o budoucnost. Snaží se přetáhnout nerozhodnuté voliče a „vykrást“ strany, kterým hrozí, že do sněmovny neprojdou (především zelení, ale také lidovci). Socialisté vzali na kandidátku Olgu Zubovou, jež pomohla shodit vládu, občanští demokraté zase nazeleno natřeli svého prvního místopředsedu Davida Vodrážku. (Zbaštíme jim to?)

Přitvrzuje se. V Česku roste napětí. Máme za sebou nejtvrdší a nejméně věcnou předvolební kampaň. Přitom se volilo „jen“ do europarlamentu, kde máme pouhá tři procenta poslanců. Loni na podzim ČSSD převálcovala ODS. Letos v červnu prohráli socialisté. Malé strany pohořely, nepomohly ani přímluvy Václava Klause (nepřímé) a Václava Havla (přímé). Oba velikáni doma ztrácejí vliv. Naopak zabralo nabádání kardinála Miloslava Vlka, aby lidé nevolili strany, které svrhly vládu během českého předsedání Evropské unii.

Prosinec byl dlouhý, vešlo se do něj tolik událostí, že by vystačily na půl roku. Na kongresu ODS v pražských Vysočanech se 7. pro­since rozhodovalo, jestli modrou stranu povede dál předseda Mirek To­polánek, nebo nově pražský primátor Pavel Bém. Jak se rozhodlo, už víme.

Kraje se vybarvují. Po drtivém vítězství socialistů (13:0) modří vyklízejí kanceláře, jsou voleni noví hejtmani a sestavovány krajské vlády. Opozičníci z doby totality zírají: komunisti se devatenáct let po převratu vracejí k moci. Pro bývalou mlčící většinu je to však normální proces. Ne ve všem couváme zpátky. Poslanci přijali nový trestní zákoník – po 47 letech. Stačí, aby prošel Senátem, podepsal ho prezident, a bude platit. Výročí 17. listopadu patřilo neonacistům. Chystali pogrom na Romy sestěhované v Litvínově do jednoho sídliště. Radikály podporovali mnozí místní občané – další temný návrat. Prezident Václav Klaus se v Dublinu prohlásil za disidenta Evropské unie. A ODS se chystá na volební sjezd, kde se rozhodne: Topolánek nebo Bém? Nebo?