xantypa - Názory  /  FEJETON Benjamina Kurase

Kdo si nedovede dělat srandu sám ze sebe, nemá právo si dělat srandu z druhých. Tak by se asi dal formulovat hlavní princip – vlastně skoro zákon – nového svěžího humoru, který vznikl ke konci minulého století díky feministické revoluci. Chceme-li si jej nějak pojmenovat (v době, která si s oblibou říká postmodernistická), říkejme mu postpatriarchální. Patriarchální (též mu můžeme říkat silácký) humor se vyznačoval povýšeností silnějšího nad slabším. Patřil k němu téměř všechen humor, kterému se rádo říká „etnický“. Anglické vtipy o Irech, české vtipy o Slovácích, slovenské vtipy o cikánech, francouzské vtipy o Belgičanech. A chlapácké vtipy o ženách.
 

Patriarchální systém myšlení a společenského uspořádání donutil ženy pěstovat vlastnosti, jaké by jinak nepotřebovaly, napsala Simone de Beauvoir ve svém filosofickém bestselleru DRUHÉ POHLAVÍ. Jsou to tyto vlastnosti: morální imaginace, psychologický vhled, soucit a soucítění, autentičnost, prozíravost, jasnozřivost, vnímání životních paradoxů, absence sebedůležitosti, ješitnosti a arogance, neúcta k hierarchiím a smysl pro humor.
Že by muži smysl pro humor neměli? – mohl si nedůvěřivě klást otázku její čtenář. Inu, samozřejmě mají, odpovídala mu „Beauvoirka“, ale takový patriarchální. Jako příklad ráda uváděla, co si o ní vyprávějí „patriarchální“ francouzští literární kritici, kteří si nedovedli představit, že největší intelektuálka jejich generace by mohla být zároveň zdravě náruživá, sexem posedlá a sexu holdující a u mužů úspěšná samička. V tisku nad jejími knihami hýřili intelektuálním vtipem takto:
 

„Stávají se z nás ti muži, za které jsme se kdysi chtěly vdávat,“ posteskla si Gloria Steinem v časopise Ms Magazine v roce 1982, když si začala všímat, jak organizované feministky sebe a svůj feminismus začínají brát vážně a přeměňují jej v ideologii totalizující, místo osvobozující. Jinými slovy, že začínají myslet a jednat jako ti vzteklí zamindrákovaní pubertálové, když před deseti tisíciletími svrhávali matriarchát.
 

„Ženy chtějí průměrné muže a muži se ze všech sil snaží být co nejprůměrnější,“ napsala jedna ze starších průkopnic feminismu, americká antropoložka Margaret Mead, jejíž smysl pro humor se projevoval i v takových banálnostech, jako byla tři manželství s antropology. Otěhotnět se jí podařilo teprve s třetím, když ji předtím lékaři celé roky ujišťovali, že je neplodná. Komentovala to dodnes proslulým citátem:
„Otcové jsou biologické nutnosti, ale společenské náhody.“
 

„Muž je biologická nehoda, nekompletní žena, chodící potrat potracený ve fázi genu,“ napsala jedna z nejprovokativnějších amerických feministek Valerie Solanas, kterou někteří uctívali jako fantastickou humoristku, jiní pokládali za cvoka. Já ji po pečlivějším studiu pokládám za cvoka s fantastickým smyslem pro humor, dotahujícím všechny feministické nápady ad absurdum a obracejícím naruby tradiční patriarchální definice podřadnosti ženy:
„Muž coby nekompletní žena tráví svůj život tím, že se snaží kompletovat, tedy stát se ženou. Usiluje o to tím, že neustále vyhledává, bratříčkuje se a snaží se žít se ženou a přivlastňuje si všechny ženské charakteristiky – emoční sílu a nezávislost, průbojnost, dynamičnost, rozhodnost, nadhled, objektivnost, asertivitu, odvahu, integritu, vitalitu, intenzitu, hloubku charakteru, suverénnost, moudrost atd. – a promítá do ženy všechny mužské charakteristiky: marnivost, frivolitu, trivialitu, slabost, atd.“
 

„Pravda vás osvobodí. Ale nejprve vás nasere,“ zvolala po přečtení díla Simony de Beauvoir DRUHÉ POHLAVÍ newyorská novinářka Gloria Steinem a dala se do studování, jak jsou na tom ženy v Americe. Její slavná reportáž o tom, jak ženy degraduje a uráží časopis Playboy, způsobila senzaci a poprask, když v roce 1963 vyšla v The New York Times. Díky ní z Playboye zmizeli „zajíčci“ („Playboy Bunnies“), což byla děvčata navlékaná do zaječích kostýmů s dlouhýma ušima a bambulkovitým ocáskem, které najednou i mužským čtenářům konečně připadly infantilní a trapné. Dnes si na ně málokdo vzpomene, ale jestli se od té doby Playboy snaží vypadat seriózněji, je to zásluha Steinem.

Minule jsme si všimli, že lidstvo ztratilo svůj přirozený smysl pro humor svržením hravého matriarchátu a nastolením despotického patriarchátu. Takhle to popsala prorokyně feminismu, Sartrova životní družka Simone de Beauvoir, ve slavném spisu DRUHÉ POHLAVÍ: „Žena byla uctívaná jen díky tomu, že muž byl otrokem svých vlastních děsů a spoluautorem své bezmocnosti: uctíval ji ze strachu, ne z lásky. Své vytýčené poslání mohl splnit jen tím, že ji svrhl. Od té doby zavládly mužské principy tvořivé síly, světla, inteligence, pořádku, které uznával za svrchované. Tak vedle Matky Bohyně vyrůstá i bůh, syn nebo milenec, který je jí ještě nějakou dobu podřízen, ale v každé podrobnosti ji napodobuje a je k ní přidružen. A pak je Velká Matka svržena… Od té doby muži rozhodují, jakého pohlaví budou jejich bozi. Ženino místo ve společnosti je vždy takové, jaké jí muži přidělí; nikdy se jí nepodařilo nastolit svůj vlastní zákon.“

Největší příčinou ztráty smyslu pro humor je návyk nechávat se manipulovat doktrínami a domněnkami, které vznikly systémem myšlení nastaveným vzpourou mužského pubertálního ega proti hladce plynoucímu řádu vesmíru. Tohle bude asi u pánů nepopulární, ale čím dřív se s tím vypořádáme, tím veseleji se nám bude žít. Dámám tím uděláme radost a posílíme si sebevědomí.
Muži, jak známo, nedospívají, nýbrž setrvávají v pubertě až do senility. To ještě mají-li štěstí na laskavé ženy – jinak váznou v infantilitě. Pubertální muži vnímají život jako boj o moc, soutěž o vliv, vítězství pravdy nad radostí ze života. A berou to „sportovně“.
Tuto neobvyklou teorii „pubertální revoluce“ vypracoval nepříliš známý britský lékař a psycholog srbského původu Branko Bokun, který ve své lékařské praxi objevil, že mnohé choroby, nemoci a neduhy jsou způsobené nedostatkem humoru, a humorem se tudíž dají léčit. Taky k tomu sepsal malou příručku zvanou HUMOUR THERAPY, z níž si budeme trochu citovat.

„Pravda je ten nejsrandovnější vtip na světě,“ napsal G. B. Shaw v jedné ze svých her. Ovšem v jiné: „Pravdomluvnost není slučitelná s obranou státu.“ Takže si můžeme jen představovat, v jakém kontextu by vlastně pravda mohla být srandovní. Není jich mnoho. Vlastně jen jediný, zato ale hojný a oblíbený námět komedií. Opravdická pravda (skutečný fakt) může vytvořit komedii jen v kontrastu s výmyslem nebo polopravdou, která předstírá celou pravdu a pokládá se za tak důležitou, že se chová pompézně nebo chvástavě.