xantypa - Názory  /  FEJETON Benjamina Kurase

„Pravda vás osvobodí. Ale nejprve vás nasere,“ zvolala po přečtení díla Simony de Beauvoir DRUHÉ POHLAVÍ newyorská novinářka Gloria Steinem a dala se do studování, jak jsou na tom ženy v Americe. Její slavná reportáž o tom, jak ženy degraduje a uráží časopis Playboy, způsobila senzaci a poprask, když v roce 1963 vyšla v The New York Times. Díky ní z Playboye zmizeli „zajíčci“ („Playboy Bunnies“), což byla děvčata navlékaná do zaječích kostýmů s dlouhýma ušima a bambulkovitým ocáskem, které najednou i mužským čtenářům konečně připadly infantilní a trapné. Dnes si na ně málokdo vzpomene, ale jestli se od té doby Playboy snaží vypadat seriózněji, je to zásluha Steinem.

Minule jsme si všimli, že lidstvo ztratilo svůj přirozený smysl pro humor svržením hravého matriarchátu a nastolením despotického patriarchátu. Takhle to popsala prorokyně feminismu, Sartrova životní družka Simone de Beauvoir, ve slavném spisu DRUHÉ POHLAVÍ: „Žena byla uctívaná jen díky tomu, že muž byl otrokem svých vlastních děsů a spoluautorem své bezmocnosti: uctíval ji ze strachu, ne z lásky. Své vytýčené poslání mohl splnit jen tím, že ji svrhl. Od té doby zavládly mužské principy tvořivé síly, světla, inteligence, pořádku, které uznával za svrchované. Tak vedle Matky Bohyně vyrůstá i bůh, syn nebo milenec, který je jí ještě nějakou dobu podřízen, ale v každé podrobnosti ji napodobuje a je k ní přidružen. A pak je Velká Matka svržena… Od té doby muži rozhodují, jakého pohlaví budou jejich bozi. Ženino místo ve společnosti je vždy takové, jaké jí muži přidělí; nikdy se jí nepodařilo nastolit svůj vlastní zákon.“

Největší příčinou ztráty smyslu pro humor je návyk nechávat se manipulovat doktrínami a domněnkami, které vznikly systémem myšlení nastaveným vzpourou mužského pubertálního ega proti hladce plynoucímu řádu vesmíru. Tohle bude asi u pánů nepopulární, ale čím dřív se s tím vypořádáme, tím veseleji se nám bude žít. Dámám tím uděláme radost a posílíme si sebevědomí.
Muži, jak známo, nedospívají, nýbrž setrvávají v pubertě až do senility. To ještě mají-li štěstí na laskavé ženy – jinak váznou v infantilitě. Pubertální muži vnímají život jako boj o moc, soutěž o vliv, vítězství pravdy nad radostí ze života. A berou to „sportovně“.
Tuto neobvyklou teorii „pubertální revoluce“ vypracoval nepříliš známý britský lékař a psycholog srbského původu Branko Bokun, který ve své lékařské praxi objevil, že mnohé choroby, nemoci a neduhy jsou způsobené nedostatkem humoru, a humorem se tudíž dají léčit. Taky k tomu sepsal malou příručku zvanou HUMOUR THERAPY, z níž si budeme trochu citovat.

„Pravda je ten nejsrandovnější vtip na světě,“ napsal G. B. Shaw v jedné ze svých her. Ovšem v jiné: „Pravdomluvnost není slučitelná s obranou státu.“ Takže si můžeme jen představovat, v jakém kontextu by vlastně pravda mohla být srandovní. Není jich mnoho. Vlastně jen jediný, zato ale hojný a oblíbený námět komedií. Opravdická pravda (skutečný fakt) může vytvořit komedii jen v kontrastu s výmyslem nebo polopravdou, která předstírá celou pravdu a pokládá se za tak důležitou, že se chová pompézně nebo chvástavě.

Víra v neměnnost a věčnou správnost nějakého řádu, systému, ideálu či statusu, který jsme přijali za svůj, nás vede k přesvědčení, že jsme lepší, důležitější či hodnotnější než jiní. Z toho vzniká ten nejhorší typ vtipkování, který se rád pokládá za humor, ale kterému se raději pečlivě vyhýbejme: zesměšňovaní a ponižování slabších, bezmocnějších, chudších, méně úspěšných, méně vzdělaných, méně šťastných, či nějak jinak znevýhodněných. Výsměch z pozice nadřazenosti je zbabělý a pěstují jej obvykle ti, kdo se nedokáží vysmát sami sobě ani mocnějším. Sami na sobě neshledávají nic směšného, jsou přece dokonalí, nebo přinejmenším k dokonalosti spějící. Vysmát se mocnějším mají strach, který zase rádi nahánějí slabším. Vědí sami od sebe, jak snadno se nadřazení smíchem podřazených urážejí a jak za to dokáží trestat. Mocnějším se nesmějí, na ty se remcá.

„Kdyby život byl fér, Elvis by byl naživu a všichni jeho imitátoři mrtví,“ řekl kdysi americký televizní komik a moderátor Johnny Carson. To je ten, co se taky proslavil rčeními jako „tři dny po smrti ještě rostou nehty a vlasy, ale telefonátů pomalu ubývá“ nebo „jak může být plutonium nebezpečné, když je pojmenované podle postavičky z Disneyho a neobsahuje žádný cholesterol?“