xantypa - Múzy

Kapela Divokej Bill vznikla v roce 1998, od té doby natočila pět studiových a dvě živá alba. Během své kariéry odehrála téměř devět set koncertů, včetně dvou krátkých evropských turné, jako předkapela žánrově i lidsky spřízněných britských Levellers. Sestavu Divokýho Billa tvoří: Václav Bláha (kytara, zpěv), Miloš Jurač (baskytara, zpěv), Štěpán Karbulka (zpěv, tamburína, megafon), Adam Karlík (housle), Roman Procházka (akustická kytara, zpěv), Jan Bártl (banjo), Martin Pecka (akordeon) a Marek Žežulka (bicí). Fúzí folku, rocku a keltské hudby patří mezi nejpopulárnější kapely u nás. Pro Xantypu jsme vyzpovídali Václava Bláhu a Romana Procházku.

David Matásek hraje v Národním divadle, v Kladně exceluje ve hře JAROMÍR JÁGR, KLADEŇÁK, do toho ještě stíhá točit a těšit se ze svých dvou dcer.

Jaké je hrát na jedné straně klasický repertoár a pak Jaromíra Jágra?
Hrát žijící postavu je možná těžší, ale my k tomu tématu nepřistupujeme pietně. Není to životopisná dokumentární studie, ale hrdinský epos o fenoménu, který se jmenuje Jaromír Jágr. Je o tom, jak ho vidíme a co v nás jeho výkony zanechávají. Jsme jako malí kluci, kteří si hrají na Jiřího Drakobijce a zabíjejí draka. Tím nechci říct, že na tom děláme s menší vážností. Nevidím rozdíl v tom, jestli je na programu Molière, Shakespeare nebo Petr Kolečko (autor hry o Jágrovi). Před každým představením se snažím soustředit, abych něco nezvoral. Jsem totiž „zbabělý“ typ herce. Mám v sobě nastavenou zodpovědnost.
 

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

Také Luis Buñuel (1900 – 1983) nedokončil jeden ze svých filmů – ŠIMONA NA POUŠTI (1965). Ale ač mu do obvyklé metráže chybí více než polovina, je chápán jako celovečerní film a byl uveden na festivalu v Benátkách, kde byl oceněn.
„V mé vesnici, kde jsem se narodil, protáhl se středověk až do první světové války… V Alcanizu končil vlak. Na nádraží nás čekaly tři vozy, tažené koňmi. Byli jsme početná rodina se služebnictvem a sotva jsme se do tří vozů natlačili. Potřebovali jsme téměř tři hodiny cesty za prudkého slunce na těch osmnáct kilometrů… Byli jsme hluboce zakořeněni do římského katolicismu a tuto univerzální pravdu jsme nesměli uvést v pochybnost ani na okamžik. Strýček byl knězem, v kostele jsem mu ministroval. Bavil jsem se tím, že jsem vlastním sestrám sloužil mši na půdě… Film jsem objevil v roce 1908, ještě jako dítě,“ vzpomínal na své dětství prožité ve Španělsku Luis Buñuel.

V Praze prý potkala nejdůležitější lidi svého života. Pomohli jí objevit v sobě smysl pro komiku a vlohy k herecké improvizaci. Našla se v autorském divadle, o němž říká, že se jí osvědčilo jako dobrá psychoterapie. Hraje, aby se naladila na sebe sama a našla radost i ve všedních stereotypech.

Hvězda nejen Městských divadel pražských, kde působí už padesát roků, Květa Fialová. Narozena před osmdesáti lety, i ve svém věku krásná. Od listopadu prochází na scéně Rokoka svým uměleckým i lidským životem v komorním benefičním večeru FIALOVÉ KVĚTY ŠTĚSTÍ.

„Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu,“ říkala svým hostům v Českém rozhlase neděli co neděli Zuzana Maléřová. Nyní se na stránkách Xantypy k těmto ztišeným setkáním vrací. Aby zachytila, co mizí a co zůstává.

Mnozí moji vrstevníci by si přáli být mladší. Ale já jsem vděčná za svůj věk, protože dřívější datum narození mi umožnilo seznámit se a spřátelit s lidmi, kteří jsou dnes historickými osobnostmi. V encyklopediích se dočtete, co vytvořili a jaká dostali ocenění. Ale už jen vzpomínky jejich blízkých vám o nich mohou sdělit něco skutečně zajímavého.

V Tarantinově novince HANEBNÝ PANCHARTI (2008) exceluje v roli exota na hraně buranského drsňáka a ulítlého klauna. Jeho poručík Aldo Raine šéfuje židovskému komandu, které v okupované Francii brutálně masakruje dopadené nacisty. Když pak v pařížském kině proniká mezi nacistické pohlaváry, snaží se předstírat, že je italský herec. Mluví ale s tak nápadným americkým přízvukem, že svému protihráči začne být okamžitě podezřelý…

Brad Pitt v této originální skládance vytvořil razantní karikaturu samorostlých desperátů i kurážných partyzánů. Parodoval Marlona Branda z mafiánské ságy KMOTR i své vlastní postavy pohledných dobrodruhů. Ve finále se projeví jako obdivuhodně rázný mstitel. Vyřezaným háknkrajcem ocejchuje uhlazeného padoucha, který měl na svědomí stovky Židů a za slib beztrestnosti přešel na stranu protivníka.
Jinou vděčnou karikaturu vystřihl ve špionážní frašce PO PŘEČTENÍ SPALTE (2008) od bratrů Coenových. Hrál v ní namakaného mamlase z fitcentra, který spolu se svou kolegyní začne vydírat bývalého agenta CIA. Jeho Chad má ale smůlu: troufne si na příliš vysokou hru, v níž proti skutečným vlčákům nemůže obstát. A jeden z dalších aktérů tohoto panoptika ignorantů ho náhodou odstřelí jako obtížný hmyz.