xantypa - Múzy

Než poznala režiséra Juraje Herze, slyšela o něm mnohé. Říkalo se, že kdyby Herz a Hapka pozvali své přítelkyně na Václavák, bude plný. Ta pověst byla pravdivá a on se k ní okamžitě přiznal, aby se to nedozvěděla od nikoho jiného. Když ji poprvé obsadil do hlavní role svého filmu, řekl jí známý: jen nechoď do toho jeho ateliéru. A Herz ji tam ještě před natáčením pozval.

„Hrála s vámi chvíli tu hru na pitomou krasavici, aby vás pak najednou utřela. Byla to totiž vtipná, chytrá, vynikající herečka,“ prohlásil o své nejslavnější a jistě i nejmilejší filmové partnerce Marcello Mastroianni.

Dalo by se říci, že italská hvězda hvězd „má již vystaráno“. Vždyť natočila téměř devadesát vynikajících filmů, vedle Meryl Streep získala nejvíce prestižních ocenění, François Mitterand ji, jako naturalizovanou Francouzku, jmenoval Rytířem čestné legie. Přesto se občas na stříbrné plátno vrací. A tak 4. března 2010 bude mít i u nás premiéru příběh o tom, jaké trable nám, chlapcům, způsobují ženy. Půjde nepochybně o mimořádnou událost, režie slavného broadwayského muzikálu NINE se totiž ujal tvůrce CHICAGA, Rob Marshall. „Bude to velmi vzrušující zkušenost, protože v muzikálu jsem si nezahrála od NEAPOLSKÉHO KOLOTOČE,“ prohlásila Sophia Loren, která už dokonce točí další snímek. Než usedneme do hlediště kin, pojďme se na chvilku vrátit zpátky…

Původem slovenská, působištěm však česká zpěvačka Lucia Šoralová se zcela zabydlela na naší muzikálové scéně. Opravdové začátky si ale odbyla doma v Bratislavě. Objevila se ve slovenské verzi muzikálu DRACULA, kde si zahrála jednu ze dvou hlavních ženských rolí – Lorraine; poté následovaly další hlavní role, opět ve sloveských verzích původních českých muzikálů – Agnes v KRYSAŘOVI a Ofélie v HAMLETOVI. Zpívala odmalinka, působila i ve slavném souboru Lúčnica.

Kapela Divokej Bill vznikla v roce 1998, od té doby natočila pět studiových a dvě živá alba. Během své kariéry odehrála téměř devět set koncertů, včetně dvou krátkých evropských turné, jako předkapela žánrově i lidsky spřízněných britských Levellers. Sestavu Divokýho Billa tvoří: Václav Bláha (kytara, zpěv), Miloš Jurač (baskytara, zpěv), Štěpán Karbulka (zpěv, tamburína, megafon), Adam Karlík (housle), Roman Procházka (akustická kytara, zpěv), Jan Bártl (banjo), Martin Pecka (akordeon) a Marek Žežulka (bicí). Fúzí folku, rocku a keltské hudby patří mezi nejpopulárnější kapely u nás. Pro Xantypu jsme vyzpovídali Václava Bláhu a Romana Procházku.

David Matásek hraje v Národním divadle, v Kladně exceluje ve hře JAROMÍR JÁGR, KLADEŇÁK, do toho ještě stíhá točit a těšit se ze svých dvou dcer.

Jaké je hrát na jedné straně klasický repertoár a pak Jaromíra Jágra?
Hrát žijící postavu je možná těžší, ale my k tomu tématu nepřistupujeme pietně. Není to životopisná dokumentární studie, ale hrdinský epos o fenoménu, který se jmenuje Jaromír Jágr. Je o tom, jak ho vidíme a co v nás jeho výkony zanechávají. Jsme jako malí kluci, kteří si hrají na Jiřího Drakobijce a zabíjejí draka. Tím nechci říct, že na tom děláme s menší vážností. Nevidím rozdíl v tom, jestli je na programu Molière, Shakespeare nebo Petr Kolečko (autor hry o Jágrovi). Před každým představením se snažím soustředit, abych něco nezvoral. Jsem totiž „zbabělý“ typ herce. Mám v sobě nastavenou zodpovědnost.
 

Taťjana Medvecká netrpí přehnaným sebevědomím, ač by mohla. Držitelka dvou Cen Thálie za Alžbětu v Schillerově MARII STUARTOVNĚ (2000) a Antonii Nikolajevnu v Nilinově hře POPRVÉ VDANÁ (2002) je jako sopka, která se právě chystá vybuchnout. Přesto miluje slova oblá jako oblázky a barevná jako sojčí pírka. Snad právě proto tak dobře porozuměla Virginii Woolfové, která pro ni zůstává i nadále neprobádanou končinou, nebo stárnoucí Hindi v současné izraelské hře Hadar Galronové MIKVE. Taťjana Medvecká je vzdělaná, emancipovaná žena dnešních dnů.

Také Luis Buñuel (1900 – 1983) nedokončil jeden ze svých filmů – ŠIMONA NA POUŠTI (1965). Ale ač mu do obvyklé metráže chybí více než polovina, je chápán jako celovečerní film a byl uveden na festivalu v Benátkách, kde byl oceněn.
„V mé vesnici, kde jsem se narodil, protáhl se středověk až do první světové války… V Alcanizu končil vlak. Na nádraží nás čekaly tři vozy, tažené koňmi. Byli jsme početná rodina se služebnictvem a sotva jsme se do tří vozů natlačili. Potřebovali jsme téměř tři hodiny cesty za prudkého slunce na těch osmnáct kilometrů… Byli jsme hluboce zakořeněni do římského katolicismu a tuto univerzální pravdu jsme nesměli uvést v pochybnost ani na okamžik. Strýček byl knězem, v kostele jsem mu ministroval. Bavil jsem se tím, že jsem vlastním sestrám sloužil mši na půdě… Film jsem objevil v roce 1908, ještě jako dítě,“ vzpomínal na své dětství prožité ve Španělsku Luis Buñuel.

V Praze prý potkala nejdůležitější lidi svého života. Pomohli jí objevit v sobě smysl pro komiku a vlohy k herecké improvizaci. Našla se v autorském divadle, o němž říká, že se jí osvědčilo jako dobrá psychoterapie. Hraje, aby se naladila na sebe sama a našla radost i ve všedních stereotypech.

Hvězda nejen Městských divadel pražských, kde působí už padesát roků, Květa Fialová. Narozena před osmdesáti lety, i ve svém věku krásná. Od listopadu prochází na scéně Rokoka svým uměleckým i lidským životem v komorním benefičním večeru FIALOVÉ KVĚTY ŠTĚSTÍ.