xantypa - Lidé

Rozhovor s polským novinářem Andrzejem Jagodzińskim, který za právě vydaný překlad knihy Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ obdržel prestižní cenu.

Nestává se příliš často, aby byla nějaká kniha oceněna až třicet let po svém vydání.
Porota literární ceny Angelus v čele s ruskou disidentkou Natalií Gorbaněvskou, která se uděluje každoročně středoevropským literátům, se prý rozhodla jednomyslně. Román Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ, vydaný poprvé v Torontu v roce 1977, prý neměl mezi dalšími nominovanými knihami příliš velkou konkurenci. Oceněn byl nejen samotný autor, ale i překladatel knihy Andrzej Jagodziński, který 5. prosince 2008 cenu ve Wrocławi přebíral.
 

Občas si vyměníme dopis, mail, knihu, informaci, pár názorů. Těšil jsem se, že loňské padesáté výročí svatby se Zdenou Salivarovou ho zase spolu s ní přivede do Prahy a že je oba pozvu do televizní literární revue TŘISTATŘICETTŘI. Vrtkavé zdraví jim ale už let přes moře nedovolilo a i na mou prosbu o rozhovor aspoň na dálku mi Josef Škvorecký odepsal, že asi nevím, že „uplynulých málem pět měsíců strávil po špitálech“. Odpovědět přesto slíbil – „pokud termín není šibeniční“. Nebyl, a přesto dorazila obálka se zpáteční torontskou adresou už pár dnů po jeho pětaosmdesátých narozeninách a ještě s omluvným přípisem: „Nemohl jsem vytisknout čistopis, neb se mi porouchal kompjůtr. Vyškrtněte, co se Vám nebude líbit.“ Nevyškrtl jsem nic, nebylo co. A přidávám jen dík za pohled shůry, odkud všechny zdejší malichernosti ztrácejí svou traumatickou váhu.

Před čtyřiceti léty jste začínal novou éru svého života. Co bylo posledním impulsem k závěru zůstat už trvale v zahraničí?
Jako kluk jsem s nadšením četl román DVA DIVOŠI od Ernesta Thompsona Setona. O dvou klucích, kteří si v nepěstěném americkém pralese hráli na Indiány a učili se lesní moudrosti. Nevím už, jestli se autor o lokaci toho pralesa nezmiňoval, anebo já, uchvácen četbou, si toho nevšiml. Byl jsem pevně přesvědčen, že se to všechno děje v Americe. Po více než třiceti letech jsem zjistil, že ti dva kluci si stavěli teepee asi kilometr od našeho domu na Sackville Street v Torontu, v údolí Don Halley. Později, jako gymnazista, jsem podlehl medové harmonii saxofonů. Mezi bandleadery byl i Casa Loma, o němž jsem se domníval, že je to Jihoameričan. Když jsem po letech spatřil torontský zámek Casa Loma, dozvěděl jsem se, že bandleader se jmenoval Glen Gray a svou kapelu pokřtil po prvním angažmá v zámku zesnulého torontského milionáře, z něhož dědici udělali hotel. Začal jsem se cítit jako doma.

RADEK KOLÁŘ je jedním z našich nejlepších cvičitelů čínských bojových umění. Ovládá kung-fu, tchaj-ťi i čchi-kung. Učil se je přímo v Číně, pod vedením tamních mistrů a získal celou řadu ocenění.

DOKTORKA DADJA ALTENBURG-KOHL je lékařka a ředitelka vlastní farmaceutické firmy v Německu. Do Čech se vrací především jako mecenáška, galeristka, zakladatelka Nadace DrAK. Povídaly jsme si v čase, kdy v pražské Nerudově ulici otvírala muzeum moderního umění – MuMo, Muzeum umění Montanelli.

Bolí vás záda a hlava? Nejspíš jste si toho na sebe naložili příliš a máte všeho až nad hlavu. Svírá se vám hrdlo a nemůžete se nadechnout? Možná žijete v podmínkách, které vás dusí. Přesně taková slova lidé slýchávají v ordinaci MUDr. Jana Hnízdila, lékaře, který tvrdí, že jsme se zapomněli řídit selským rozumem, z veškeré techniky a léků jsme se úplně zbláznili a že reforma zdravotnictví nestojí na financích.

S pacienty během hodinového vyšetření nemluví latinsky, ale v lidových příslovích a rčeních, zásadně nestanovuje diagnózy, zato mluví o životních problémech. Při našem rozhovoru měl na sobě tričko s nápisem CKP. Tři písmena označují Centrum komplexní péče, kde pracuje, a mně připomněla zkratku bývalého Centra kuponové privatizace.

„Nesnáším mluvit o sobě. Trpím povrchností poznání. Funguji přes esence.“ Tyto tři věty stručně, i když asi jen částečně, charakterizují Václava Cílka, geologa a ředitele Geologického ústavu AV ČR, který v roce 2009 získal cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. K těm třem větám je nutné přidat ještě schopnost používat zvláštní druh velmi jemného humoru, kterým prokládá nejen své knihy, ale často i „vážné“ hovory. Ten humor je těžko postižitelný a poznatelný je asi jen tomu, kdo má otevřené oči, uši, ale především duši. Protože ať už Václav Cílek hovoří o krajině, klimatu, urbanismu nebo politice, ozývá se v jeho větách rozum i cit současně.

Topolná je obec na okraji Slovácka, vlastně už na pomezí Valašska. Místo, ze kterého Zuzana Lapčíková nikdy nedokázala odejít, nikdy se od něj nedokázala odtrhnout. Je ženou z krajiny hudby, kterou žil Leoš Janáček.

Potomek Přemyslovců Richard Belcredi vyrůstal na zámku v Brně-Líšni a snil o tom, že bude právníkem. Zabránil mu v tom komunistický puč v únoru 1948. Nezbylo než emigrovat. Na svoji vlast ale nezapomněl. Třicet let pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa, později organizoval s Pavlem Tigridem pomoc disidentům a vedl sdružení emigrantů Opus bonum, kde mimo jiné vydával knihy v ČSSR zakázaných autorů. V roce 1997 byl za to oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy. Dnes žije Richard Belcredi na zámku v Brodku u Prostějova, který v roce 1992 restituoval.

Wendy Luers má Čechy ráda, přesto (nebo možná právě proto), že nemá ani kapku slovanské krve, jak sama říká. Komunistické Československo poznala coby manželka tehdejšího amerického velvyslance Billa Luerse a na jejich výrazné tříleté působení se dodnes vzpomíná jako na éru Luersových. Pár týdnů po sametové revoluci založila v Praze Nadaci pro občanskou společnost, která realizovala mnoho významných projektů. Wendy Luers je spoluzakladatelkou a předsedkyní Projektu Spravedlnost v transformačním období. Její muž Bill W. Luers byl po návratu z Prahy patnáct let prezidentem Metropolitního muzea v New Yorku. Společně vychovali šest dětí a mají devět vnoučat. S energickou Američankou jsem si povídala v jejich útulném bytě na newyorské 51. ulici, plném knih a rámečků s fotografiemi rodiny a českých disidentů.