První schůzku s architekty, bratry Janem a Jiřím Špačkem, jsem si dala ve Slavii. Kde také jinde, když právě rekonstrukce slavné pražské kavárny je jejich společným dílem. Volit místo dalšího setkávání bylo složitější, protože zajímavých staveb a interiérů, které od osmdesátých let realizovali, je hodně. Není divu, že svou tvorbou ovlivnili i své blízké. Nakonec jsme se sešli ve Lvím dvoře, a to nejen my tři, ale i další rodinní příslušníci obou bratrů.
Malíř Svatopluk Zapletal je člověk převážně tichý a přemýšlivý. Jeho obrazy v sobě skrývají tajemství lidského poznání. Člověk ho zajímá jako objekt i subjekt obrazu. Náš rozhovor se odehrál v kavárně U svatého Vojtěcha, která je nedaleko Výstavní síně Mánes. Řeč byla o emigraci, výtvarném umění, české společnosti a dalších tématech.
Začal bych vaší emigrací v roce 1969. Co bylo tím hlavním impulsem?
Samozřejmě 21. srpen 1968. Bylo mi 21 let a byl jsem si už dlouho jist, že režim, který například nepustí obyčejné lidi za hranice, je naprosto špatný. Vystudoval jsem strojní průmyslovku, ale nechtělo se mi sedět jen v kanceláři, toužil jsem po nějakém dobrodružném povolání, a tak jsem šel pracovat k cirkusu. Začátkem roku 1968 jsme odjeli na turné po tehdejší Německé demokratické republice. Srpnové události mě zastihly právě tam. Jeli jsme na korbě náklaďáku k další štaci a řidič pustil rádio, ze kterého se najednou ozvala československá hymna, to bylo znamení, že rozhlas byl obsazen. V tu chvíli nám bylo jasné, že je konec vlastní státnosti, konec reformování společnosti. Do emigrace jsem odešel v létě roku 1969.
Dne 27. září oslavil své pětaosmdesáté narozeniny spisovatel Josef Škvorecký. Muž, který vydáním své prvotiny ZBABĚLCI v roce 1958 změnil dějiny české literatury. Škvoreckého život je natolik bohatý, že by vydal na rozsáhlé literární dílo – spisovatel ostatně „román svého života“ psal po dlouhá léta formou autobiografických próz vyprávěných jeho literárním alter egem – náchodským „páskem“ jménem Danny Smiřický. Čtenář s ním může prožívat nejen období jeho dospívání v době nacistické okupace (PRIMA SEZÓNA), květnovou revoluci (ZBABĚLCI), atmosféru po „vítězném únoru“ (KONEC NYLONOVÉHO VĚKU), vojenskou službu v komunistické armádě (TANKOVÝ PRAPOR) či nepodařený pokus o „socialismus s lidskou tváří“ v roce 1968 (MIRÁKL), ale i nelehký život exulanta (PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ) či dokonce zklamání z polistopadového vývoje (DVĚ VRAŽDY V MÉM DVOJÍM ŽIVOTĚ). Co však z takto rozmanitého života a rozsáhlého díla připomenout k úctyhodnému jubileu? Vždyť o Josefu Škvoreckém byly již popsány stohy papíru a jeho jméno již dávno vstoupilo do učebnic…
Izraelský velvyslanec Jaakov Levy je vstřícný a povídavý muž. Tedy do chvíle, než některou otázkou narazíte na zeď diplomatického mlčení či mlžení. Naštěstí má natolik pestrý život, že je o čem mluvit i bez hrozby diplomatického skandálu.
Jste v Česku rok a půl. Pamatujete, co vás po příjezdu nejvíc mile či nemile překvapilo?
Má za sebou parádní sezonu plnou rekordů v nejslavnější hokejové lize světa, v NHL.
Karla Schwarzenberga vždycky ráda vidím. Nejsem schopna ho považovat jen za politika. Pro mě je to v první řadě gentleman. Do porodnice mi poslal takovou kytici, že se na ni chodily dívat všechny sestřičky. Prostě se doslechl, že se „pan Mikuláš“ narodil, a tak co se prý divím, že poslal pozornost. V tom je rozdíl mezi ním a jinými politiky. Myslím, že i proto ho Jiří Paroubek s Davidem Rathem nemají rádi. Knížeti nesahají v noblese ani po kotníky. Doktor Rath v době, kdy věděl o mém rizikovém těhotenství, si o mně vymýšlel lži v pořadu Jana Krause. Proč ne, věděl, že mám jiné starosti a nebudu se bránit. A taky jsem se nebránila, takové špíny je lepší se nedotýkat. Setkání s Karlem Schwarzenbergem po tom všem bylo pro mě balzámem.
Lenka Klicperová strávila dětství s VINNETOUEM, přečetla ho šestadvacetkrát. Touhu po Africe v ní vzbudil Verneův PATNÁCTILETÝ KAPITÁN a dávná přání si začala plnit v redakci zeměpisného měsíčníku Lidé a Země. Při cestě do Konga se však dětské sny proměnily v noční můru a místo do očí rudého gentlemana pohlédla do zatemněných oken lidství.
Ve východním Kongu patří brutální znásilňování, mučení a kanibalismus patří k realitě všedního dne. Chcete i v příštích letech navštěvovat taková místa?
Láká mě to z novinářského hlediska. Nemusím objet všechny válečné zóny na světě, ale je to druh adrenalinu, který stačí jednou zakusit a začnete ho potřebovat.
