xantypa - Lidé

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 

Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.

Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Vydáme-li se na procházku mezi šeberovské domky na jižním okraji Prahy, na dohled od dálnice D1, zjistíme, že místní ulice jsou pojmenovány po významných českých orientalistech. Když z ulice Hrozného odbočíme doprava do Lesného, po nějakých sto padesáti metrech dojdeme do ulice Musilovy. Zatímco Bedřicha Hrozného zná z učebnic každý školák, jméno Aloise Musila, jednoho z největších znalců Blízkého východu, který stál u zrodu československé orientalistiky, je známé jen úzkému okruhu badatelů. Jako katolický kněz a „exponent rakousko-uherského dvora i buržoazního Československa“ byl komunistickým režimem systematicky vytěsňován z čítanek i obecného povědomí. Za dvacet let od jeho pádu se situace příliš nezměnila: Alois Musil je znám více ve světě než ve své vlasti.

Na konci čtyřicátých let předložil Jan Werich Státnímu filmu námět komedie ze středověké Prahy. S Jiřím Brdečkou adaptovali hru GOLEM z Osvobozeného divadla (1931). Jan Werich, který si do ní napsal dvojroli a podnikl tak pokus vrátit se na výsluní bez partnera Jiřího Voskovce, který zůstal na Západě, si za režiséra filmu vybral třiatřicetiletého Jiřího Krejčíka. Ten začal za války točit krátké filmy, po osvobození spolupracoval s Jiřím Trnkou a Jiřím Brdečkou na snímku DÁREK a po roce 1947 stal se známým třemi hranými filmy: veselohrou VES V POHRANIČÍ, nerudovskou adaptací TÝDEN V TICHÉM DOMĚ a dramatem SVĚDOMÍ.

Nenápadná maličká dáma, skrývající se za tmavými brýlemi, se jen málokdy smála, přesto by však měla k úsměvu dobrý důvod. Oblékla přes tisíc filmů, získala osm Oscarů a stala se hollywoodskou legendou.

Konkrétním dokladem jejího neokázalého mistrovství je rekordních osm Oscarů, pětatřicet nominací (s nimiž vládla své kategorii od doby, kdy byla v roce 1948 zavedena), dlouholetá spolupráce s režisérskými mistry, k nimž patřil Alfred Hitchcock (s nímž natočila celkem 11 filmů), Billy Wilder či Preston Sturges.

Kdyby se Antonín Kratochvíl nestal fotografem, byl by podle vlastních slov zločincem. Naštěstí jeho bohatou fantazii a výjimečnou intuici ovlivnil i zostřený smysl pro nespravedlnost, kterou viděl už od útlého dětství, takže celý život vyhledává místa, kde bují útisk a utrpení, a pomocí fotografie na ně upozorňuje. Antonín je velmi citlivým pozorovatelem, který okem uměleckého fotografa a reportážním objektivem vystihne pravdivost a syrovost reality i v pouhém detailu.

Rozhovor s polským novinářem Andrzejem Jagodzińskim, který za právě vydaný překlad knihy Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ obdržel prestižní cenu.

Nestává se příliš často, aby byla nějaká kniha oceněna až třicet let po svém vydání.
Porota literární ceny Angelus v čele s ruskou disidentkou Natalií Gorbaněvskou, která se uděluje každoročně středoevropským literátům, se prý rozhodla jednomyslně. Román Josefa Škvoreckého PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ, vydaný poprvé v Torontu v roce 1977, prý neměl mezi dalšími nominovanými knihami příliš velkou konkurenci. Oceněn byl nejen samotný autor, ale i překladatel knihy Andrzej Jagodziński, který 5. prosince 2008 cenu ve Wrocławi přebíral.