xantypa - Lidé

Sklo otevírá neuvěřitelný svět

S prací s těžkým a velekřehkým materiálem začínal Martin Janecký v podstatě ještě jako dítě a teď ve svých necelých třiceti letech působí na několika místech světa coby renomovaný sklářský sochař a pedagog. Je pověstný nevídanou fantazií a postrádá jakékoli zábrany zkoušet se sklem nové a netradiční postupy…

O výstavě napsala teoretička umění Milena Slavická: „Instalace DRUHÉ PATRO v bytě v Myslíkově ulici spojuje reálný, výtvarný a literární prostor v jeden jediný působivý celek. Umocňuje tak výpověď umělkyně a divákovi umožňuje intenzivní prožitek. Divák procházející bytem začíná vnímat příběhy těch, kteří zde žili. Postavy se mu vrací v dalších a dalších podobách, v nových souvislostech a co víc, zhušťují se do obecných vzorů, do archetypů, jakými jsou nevěsta, bojovník, rodina, svatba nebo dívka v rudém poli. Ale nejpůsobivější je samotný prostor prázdného bytu, který v sobě skrývá sny, radosti, slzy, smích, myšlenky těch, kteří odešli.

Libor Krejcar se na výtvarné scéně pohybuje od poloviny osmdesátých let a oceňován je především jako originální sochař, i když v okruhu přátel je znám i jako svébytný básník a hudebník vlastní skupiny The Tamers Of Flowers (Krotitelé květin).
 

Dokud se najdou tak umínění a zarputilí umělci, jakým Libor Krejcar je, dokud dokážou vycítit pozvolné mizení hodnot a jsou ochotni se úpadku postavit svým dílem, ještě stále stojí za to neztrácet naději a v tenatech noci hledat krásu.
 

Legendární Kája Saudek se konečně dočkal! Závěr loňského roku mu zcela patřil. Smutným faktem však zůstává, že on o tom asi neví, protože v současnosti leží už čtvrtým rokem v kómatu v motolské nemocnici.

Vše odstartovala v listopadu výstava KÁJA SAUDEK & 60’s ANEB ZLATÁ ŠEDESÁTÁ KOMIKSOVĚ! v pražském Českém centru; jak je z názvu patrno, věnuje se výtvarníkově tvorbě ze šedesátých let. Právě tato doposud inspirující i fascinující dekáda byla pro něho důležitá. V tomto období začal jako už vyzrálý umělec veřejně publikovat. A „sixties“, které se celosvětově nesly v duchu boření jak politických, tak kulturních bariér a dogmat, otevřely dveře také mnoha domácím umělcům, Káju Saudka nevyjímaje.
 

„Tak co s tím uděláme paní MP,“ zeptal se MILOŠ HORANSKÝ na začátku jednoho z našich rozhovorů, které vedeme s kratšími či delšími přestávkami dodnes. A položil na stůl desky s fotografiemi z cyklu snímků Jaroslava Krejčího, které ho zachycují při režírování Bulgakovovy hry ÚTĚK v pražském libeňském divadle.Vypovídají o něm víc, než by vypověděl on sám. Miloš Horanský je divadelní režisér, básník, homo politicus, pedagog. Zkusíme postihnout všechny jeho podoby… i jeho lásku k jazyku.

„Čeština je geniální, komplikovaný jazyk, každé slovo je zvukomalebné,“ začíná sám náš rozhovor.
 

K humanitární činnosti ho přivedla válka v jeho zemi, které chtěl z Prahy nějak pomoci. Dodržováním lidských práv se zabýval patnáct let ve společnosti Člověk v tísni i jako zakladatel a ředitel filmového festivalu JEDEN SVĚT. Teď se ocitl na rozcestí. Igor Blaževič.

Vydáme-li se na procházku mezi šeberovské domky na jižním okraji Prahy, na dohled od dálnice D1, zjistíme, že místní ulice jsou pojmenovány po významných českých orientalistech. Když z ulice Hrozného odbočíme doprava do Lesného, po nějakých sto padesáti metrech dojdeme do ulice Musilovy. Zatímco Bedřicha Hrozného zná z učebnic každý školák, jméno Aloise Musila, jednoho z největších znalců Blízkého východu, který stál u zrodu československé orientalistiky, je známé jen úzkému okruhu badatelů. Jako katolický kněz a „exponent rakousko-uherského dvora i buržoazního Československa“ byl komunistickým režimem systematicky vytěsňován z čítanek i obecného povědomí. Za dvacet let od jeho pádu se situace příliš nezměnila: Alois Musil je znám více ve světě než ve své vlasti.

Na konci čtyřicátých let předložil Jan Werich Státnímu filmu námět komedie ze středověké Prahy. S Jiřím Brdečkou adaptovali hru GOLEM z Osvobozeného divadla (1931). Jan Werich, který si do ní napsal dvojroli a podnikl tak pokus vrátit se na výsluní bez partnera Jiřího Voskovce, který zůstal na Západě, si za režiséra filmu vybral třiatřicetiletého Jiřího Krejčíka. Ten začal za války točit krátké filmy, po osvobození spolupracoval s Jiřím Trnkou a Jiřím Brdečkou na snímku DÁREK a po roce 1947 stal se známým třemi hranými filmy: veselohrou VES V POHRANIČÍ, nerudovskou adaptací TÝDEN V TICHÉM DOMĚ a dramatem SVĚDOMÍ.

Nenápadná maličká dáma, skrývající se za tmavými brýlemi, se jen málokdy smála, přesto by však měla k úsměvu dobrý důvod. Oblékla přes tisíc filmů, získala osm Oscarů a stala se hollywoodskou legendou.

Konkrétním dokladem jejího neokázalého mistrovství je rekordních osm Oscarů, pětatřicet nominací (s nimiž vládla své kategorii od doby, kdy byla v roce 1948 zavedena), dlouholetá spolupráce s režisérskými mistry, k nimž patřil Alfred Hitchcock (s nímž natočila celkem 11 filmů), Billy Wilder či Preston Sturges.