Letní číslo 07-08/08

VZPOMÍNKY NA AFRIKU

filmová předloha

Jedna z posledních scén filmu VZPOMÍNKY NA AFRIKU dojala miliony diváků na celém světě k slzám. Karen Blixen, která se rozhodla svého milence Denise Finch-Hattona pohřbít na úpatí Ngongských vrchů v Keni, mu zarecitovala na rozloučenou jeho oblíbené verše. Žal nad smrtí dlouholetého přítele, který tragicky zemřel při letecké havárii, ji ale přemohl natolik, že nedokázala hodit hroudu na jeho rakev. Proto se ještě s hlínou v ruce najednou otočila a odcházela ke srázu, kde ji měl utěšit výhled na překrásnou africkou krajinu. Později jí lidé hlásili, že na Finch-Hattonově hrobě častokrát viděli při východu nebo západu slunce lvy.

vzpomínky

Jenže film je jen iluzí skutečnosti, prostředkem, který má povzbudit naši fantazii a pomoci nám odpoutat se od všedního života. Dánka Karen Blixen byla skutečnou postavou žijící v letech 1885 – 1962, ale místa s ní spojená jsou dnes úplně jiná. Například hrob jejího milence již neleží uprostřed nedotčené přírody. Neúměrný nárůst keňské populace v posledních letech způsobil, že úpatí Ngongských vrchů je doslova napěchováno maličkými políčky, tzv. šambami. Farmy jsou tak natěsnány, že tam žádný lev neproklouzne. Hrob Denise Finch-Hattona, na němž nechal později Denisův bratr postavit obelisk s verši z Coleridgeovy PÍSNĚ O STARÉM NÁMOŘNÍKOVI, dnes slouží kmenu Kikujů jako výborný zdroj příjmů. Vstupné je odstupňováno podle barvy pleti – Afričané k němu mohou chodit zadarmo, protože je to stejně moc nezajímá, Indové za mírný poplatek a běloši za nemalou sumu, která závisí na typu auta, kterým přijeli. Osud hrobu je sám o sobě popřením zidealizovaného obrazu Afriky, který nám nabízí nejen film, ale také Karen Blixen.ová

Ta přijela do Keni v roce 1914, aby se svým manželem pěstovala kávu na úpatí Ngongských vrchů, které ční vysoko nad krajinou, jsou viditelné zdaleka a jejich pět vrcholků připomíná klouby na ruce. Bylo to působivé místo, ale na pěstování kávy se příliš nehodilo, bylo vysoko. To Karen Blixen definitivně pochopila o sedmnáct let později, kdy musela kvůli bankrotu farmy prodat půdu, dům, v němž žila, a Keňu opustit.

Postupem času se plantáž rozdělila na menší parcely a ocitla se v rukou mnoha majitelů, kteří tu pěstují kukuřici nebo další různé plodiny, jen kávu už ne. Samotný dům po mnoha letech vykoupila dánská vláda a věnovala jej keňské vládě u příležitosti dosažení nezávislosti Keni. Dům byl otevřen veřejnosti a zřízeno v něm muzeum Karen Blixen. I když je v něm část původního vybavení, filmařům pro účely natáčení nevy­hovoval. Va­dily jim nejen úzké chodby, ale i příšeří, které znemožňovalo točit večerní scé­ny, kdy se například večeří při svíčkách. Také se jim nelíbilo, že je dům doslova ze všech stran sevřen cizími pozemky, a tak hledali jinou lokalitu, která by se blížila autorčinu vyprávění – dům postavený v koloniálním stylu s ne­zbytnou terasou, obklopený obrovskou zahradou s navazujícími kávovníkovými plantážemi. Další podmínkou bylo, aby z domu byl působivý výhled na Ngongské vrchy. Filmařům se skutečně podařilo takový dům, o mnoho větší než ten Karen Blixen, najít na nedaleké soukromé farmě, i když záběry na kávovníková pole pocházejí z jiné lokality, kde se kávě skutečně daří. Také pražírna kávy byla vystavěna speciálně pro účely filmu, protože podle scénáře lehne popelem. Zbytek původní pražírny se dodnes nachází těsně vedle muzea a je technickou památkou, kterou by byla škoda zapálit.

Skutečný příběh byl trochu jiný

Iluze koloniální Keni s její divokou přírodou i fascinující kulturou, okořeněná milostným příběhem, byla dokonalá. Film z roku 1985, který režíroval Sydney Pollack, posbíral sedm Oscarů – za nejlepší film, režii, adaptovaný scénář, kameru, původní hudbu, výpravu a zvuk. Trochu zastínil neméně slavnou stejnojmennou předlohu, která poprvé vyšla v angličtině v roce 1937. Ale ve své době měla kniha stejný efekt jako film a rázem se vyšvihla na žebříčky nejprodávanějších knih. Tehdy již ve světě zuřila hospodářská krize, a tak si knihovny s omezeným rozpočtem mohly dovolit jen jeden výtisk, na který byl dlouhý pořadník. Přestože byla kniha řazena k literatuře faktu, čtenáře na celém světě zaujalo romantické líčení událostí, stejně jako košatý a vláčný jazyk. Knížka je působivou mozaikou lyrických popisů africké reality s neotřelými metaforami. Karen Blixen se díky ní rázem ocitla mezi spisovatelskou špičkou a dokonce byla dvakrát navržena na Nobelovu cenu za literaturu. Nikdy ji ale nezískala – jednou ji překonal Ernest Hemingway, podruhé Albert Camus.

I přes nespornou kvalitu díla z něj však scenáristé filmu příliš nečerpali. Toužili po dramatických efektech a zjednodušených konfliktech. Navíc se rozhodli, že příběh pojmou chronologicky. „V knize není jediný letopočet, jen válka je tu zmíněna, o rozvodu s Brorem Blixenem nepadne ani zmínka, vztah k Denisu Finch-Hattonovi tu figuruje jen jako platonické přátelství, celý provoz farmy i hospodaření na ní je tu jen jakoby v pozadí,“ napsal v doslovu k českému překladu knihy František Fröhlich. Kniha totiž popisuje Afriku nekonfliktně a idealisticky – nikoli náhodou ji například švédští překladatelé k nelibosti Karen Blixen nazvali AFRICKOU PASTORÁLOU.

Ve filmu zazní citace z knihy, ovšem výjimečně. Ve skutečnosti filmaři čerpali z dopisů, které Karen Blixen psala své rodině do Dánska během afrického pobytu. Měla zvyk sednout si každou neděli k psacímu stolu a své myšlenky setřídit do dlouhých dopisů, které jsou dnes považovány za svébytné literární dílo, a proto vyšly knižně. I když jich Karen během svého afrického pobytu napsala více než čtyři sta, o svém intimním životě se v nich moc nerozepisuje. Karen svou rodinu v Dánsku považovala za produkt puritánské viktoriánské éry, a proto intimnosti zakódovala do brilantních povídek, které v češtině vyšly například pod názvem ZIMNÍ POHÁDKY nebo ANEKDOTY OSUDU. Ale i tak si hollywoodští tvůrci řadu věcí vymysleli, aby příběh zjednodušili a dali mu tak spád.

Proto se ve filmu Karen Blixen potkává poprvé se svým budoucím milencem hned během svého prvního dne v Africe – ve vlaku z pobřežního města Mombasa do Nairobi, kam jede na svatební obřad. Vlak náhle zastaví uprostřed buše a k údivu Karen je to právě na pokyn Denise, který do něj chce naložit sloní kly. Karen neskrývá nelibost, protože se bojí, že trofeje rozbijí její drahocenný porcelán. Ve skutečnosti se ti dva seznámili až čtyři roky po Karenině příjezdu v nairobském klubu Muthaiga. Setkání při večeři však bylo pro Karen stejně působivé jako ve filmu. V Dánsku si zakládala na své schopnosti obratně konverzovat, ale po příjezdu do Keni se kvůli své nedokonalé angličtině cítila jako „němá a hluchá“. Teprve Denis jí svou vstřícností a ochotou naslouchat dal najevo, že i přes drobná pochybení v jazyce má nesporné kouzlo a velké vypravěčské kvality.

Do klubu Muthaiga filmaři také zasadili svatbu Karen a Brora, ale ve skutečnosti se Karen vdávala již v Mombase. Do Keni přijela lodí, která vezla švédského prince Wilhelma na velkolepou loveckou výpravu. Karen si Brora vzala bezprostředně po příjezdu do Mombasy a princ Wilhelm jim šel dokonce za svědka.

Ostatně, samotný klub Muthaiga byl snad jedinou lokalitou, kde tvůrci filmu nemuseli stavět kulisy. Zachoval si svou historickou podobu a i dnes v něm lze poobědvat jen na pozvání člena klubu. Jeho součástí je i pánský salon, kam nemají ženy přístup a kde mohou narazit stejně jako Karen, která ve filmu omylem při hledání manžela vstoupila do tohoto výlučně mužského teritoria.

A Nairobi, kde se většina příběhu odehrává? Tady si filmaři museli vypomoci kulisami, protože v době příjezdu Karen bylo Nairobi jen nevýznamnou zastávkou železnice vedoucí z Mombasy do Ugandy. Dnes se Nairobi rozrostlo ve velkoměsto, jehož centrum tvoří výškové budovy a široké bulváry. V ničem již nepřipomíná městečko s prašnými cestami a nízkými dřevěnými budovami. Pokrok smrštil také vzdálenosti. Zatímco Karen jezdila do Nairobi na voze taženém šesti mulami a potřebovala na dvacetikilometrovou pouť několik hodin, dnes je možno autem tuto vzdálenost zvládnout za dvacet minut. Její bývalá farma už totiž neleží mimo Nairobi. Naopak se stala základem nové příměstské čtvrti, která nese – jak jinak – název Karen. Je to čtvrť plná zeleně a nádherných zahrad, kterou obývají ti nejmovitější obyvatelé Keni.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:

- jak na rozdíl od Redforda měl Denis brzo pleš
- o Karen
- o neustálých obavách ze syfilidy
- o tom jak civilizace a chudba ničí filmovou iluzi

Autor fotografie: autorka

Dolní navigace