První věc, která mě na vás zaujala, bylo vaše umělecké jméno. Jak jste k němu přišla?
V Davli jsem žila a ještě v době, než jsem se přestěhovala do Prahy, mi kamarád z baru uspořádal první výstavu. Nikoho nezajímalo moje příjmení. Každý věděl, že jsem Tereza a že jsem z Davle. Tak mě uvedl jako „Terezu z Davle“ – a chytlo se to. Nemusím používat příjmení. A navíc tím nezatěžuji svou rodinu, které se moje fotky nemusí líbit.

Vraťme se k první výstavě. Jaké fotografie Tereza z Davle vystavovala?
V osmnácti jsem si koupila foťák a začala jsem si „cvakat“ kamarádky. Chodila jsem do davelského baru Kamzík, který byl zároveň galerií. Bylo to hodně umělecké prostředí, ale kromě umělců tam chodila i spousta „dívkařů“. A ten můj kamarád povídá: „Když už fotíš ty holky, udělej nám tady výstavu!“ Fotila jsem holky, které do Kamzíku pravidelně chodily. Každý je znal oblečené, na mých fotkách však byly svlečené. Část fotek se prodala a asi čtrnáct dnů po výstavě se mi začali ozývat lidi se žádostmi o focení a další výstavy. Najednou se to rozjelo bez jakéhokoliv mého úsilí. Dodnes nemám na své vizitce napsáno fotografka. Já si „cvakám“. Fotím pro radost. Nemusím se tím živit. Když se focením neuživím, půjdu někam prodávat kytky. Nemám ambice být na titulních stránkách nebo dělat obrovské reklamy. Po pravdě to ani neumím. Neumím a ani nechci dělat s umělým světlem.

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě.....