Dějiny, ty takzvané velké, vstupují do učebnic. Malé, soukromé, osobní dějiny každého z nás se s nimi protínají. Své o tom ví třiadevadesátiletý veterán Stephen R. Mason, jeden z amerických vojáků, kteří v roce 1945 osvobodili západní Čechy a Plzeň.

Byl počátek září 1944. Spojenci za sebou měli úspěšné vylodění v Normandii, byla osvobozena Paříž a anglo-americké jednotky nezadržitelně postupovaly na východ. V opojení dosavadními úspěchy dal polní maršál Bernard Law Montgomery rozkaz k přípravě ambiciózní operace, během níž měli spojenci bleskově proniknout přes okupované nizozemské území, koordinovaným úderem výsadkových a pozemních jednotek se zmocnit mostů přes Rýn a otevřít si tak cestu do nitra nacistického Německa.

Soubor lidových staveb Vysočina nedaleko Hlinska v Čechách začal vznikat začátkem sedmdesátých let minulého století především díky péči a zájmu nadšenců, kteří mu zdarma věnovali stovky hodin práce.

Podskalí, oblast mezi dnešním Palackého mostem a železničním mostem na Výtoni, je v povědomí Pražanů stále spojeno „s lidmi od vody“, s voraři (plavci) a pískaři, statnými a tvrdými chlapy, kteří si na svůj chléb vydělávali v létě těžkou prací se dřevem a pískem a v zimě ledováním. Voraři sváželi na vorech dřevo a pískaři ručně těžili písek ze dna řeky. Ledaři lámali z Vltavy led, který se v době neexistence lednic rozvážel po hospodách i domácnostech.

Touha předvádět (a dobře prodat) plody své šikovnosti a umu je v nás odedávna. Příležitostí se pro ni staly ve středověku trhy. Ty pak přerostly v hanzovních městech ve výroční veletrhy, z nich se zrodily výstavy a v 19. století i první světová přehlídka vývoje lidské společnosti v Londýně.

Toho hloučku chlapců jsem si všiml okamžitě. Seděli na lavičce u zastávky autobusu a hlasitě se dohadovali nad něčím, co jsem jako každý, kdo kdysi sbíral poštovní známky, neomylně identifikoval jako album. Album známek. Normálně bych pravděpodobně kolem nich prošel, ale pokračoval v chůzi, protože si jako místo svého rozhovoru vybrali právě autobusovou zastávku, dopadlo to jinak

Potomek Přemyslovců Richard Belcredi vyrůstal na zámku v Brně-Líšni a snil o tom, že bude právníkem. Zabránil mu v tom komunistický puč v únoru 1948. Nezbylo než emigrovat. Na svoji vlast ale nezapomněl. Třicet let pracoval jako redaktor rádia Svobodná Evropa, později organizoval s Pavlem Tigridem pomoc disidentům a vedl sdružení emigrantů Opus bonum, kde mimo jiné vydával knihy v ČSSR zakázaných autorů. V roce 1997 byl za to oceněn Řádem T. G. Masaryka III. třídy. Dnes žije Richard Belcredi na zámku v Brodku u Prostějova, který v roce 1992 restituoval.

Zhruba před rokem a půl jsme v Xantypě přinesli rozhovor s mladým historikem a režisérem Lukášem Přibylem, který věnoval deset let svého života práci na unikátním dokumentárním projektu ZAPOMENUTÉ TRANSPORTY. Jeho prostřednictvím vypráví příběh českých a moravských Židů odvlečených za druhé světové války do dnes již zapomenutých ghett a koncentračních táborů na území dnešního Lotyšska, Běloruska, Estonska a Polska. Tehdy dokončoval čtvrtý, poslední díl. Počátkem letošního roku vyšla kolekce všech jeho filmů na DVD.

Císařské dítě, u kterého se předpokládalo, že se narodí jako chlapec. Dcera ženy, se kterou si nikdy nerozuměla. Manželka muže, u kterého hledala celoživotní jistotu. Matka dětí, kterým se snažila nahradit to, o co byla sama ochuzena.

Opět se nenarodil dědic
Psal se červenec roku 1856 a zraky obyvatel rakouského mocnářství se obracely k Vídni, kde se právě očekával příchod druhého císařova dítěte na svět. Po prvorozené dceři Žofii (1855) se všichni těšili na zprávu o narození císařského prince a dědice trůnu. Pro mnohé bylo proto velkým zklamáním, že se na zámku Laxenburg na předměstí Vídně narodila „pouze“ další dcera. Císař František Josef I. však působil spokojeně, žertoval, a dokonce popichoval svou porodem znavenou manželku, že měla přeci jenom poslechnout rady pešťského rabína a před porodem přibít na dveře pokoje hebrejskou báseň, která měla být zaručeným receptem na tolik očekávaného prince.