Zemský hřebčinec postavila v roce 1902 písecká firma Nekvasil. Jeho podklad je žulový, takže část kamene na stavbu dělníci lámali přímo na staveništi. Areál je vystavěn v pseudogotickém slohu, který je ještě více zdůrazněn zubatými štíty. Ty jsou obloženy keramickými zelenými taškami. Podle zápisů to byl už v době svého vzniku jeden z nejkrásnějších „koňských ústavů“ v celém Rakousku-Uhersku. Hlavní budova byla na tehdejší dobu velmi moderně vybavena, byl v ní dokonce rozvod teplé vody do jednotlivých bytů i do společných sociálních prostor na každém patře.
Do komplexu se vchází bočními branami nebo přímo přes hlavní administrativní budovu. Po stranách hlavní budovy jsou dva menší domky, které v počátcích sloužily jako bydlení pro ředitele hříbárny a hřebčince. V hlavní budově se stejně jako před sto lety nacházejí vedle kanceláří také byty zaměstnanců.
Uvnitř areálu najdeme čtyři prostorné a prosvětlené stáje a otevřenou i krytou jízdárnu o rozměrech 22 x 46 metrů, která dodnes slouží k přehlídkám a aukcím, ale i běžnému provozu. Jízdárna byla dostavěna o rok později než hlavní budova se stájemi. Je vhodná především pro výcvik mladých koní a měla sloužit hlavně teplokrevníkům, kterým by výcvik v otevřené krajině nevyhovoval. Stáje byly už tehdy postaveny tak dobře, že vyhovují i dnešním normám. V areálu nechybějí ani stáje karanténní a pro nemocné koně, ani banka spermatu hřebců. V jedné z provozních budov je kovárna.
Tradice založená rakousko-uherskou armádou
Písek býval posádkovým městem a přítomnost vojska si vyžadovala i součást domobraneckou, která byla umístěna právě v zemském hřebčinci v Písku. Už od roku 1811 stávalo „zemské stanoviště hřebců“ ve Švantlově dvoře u bývalého Měšťanského pivovaru. Jezdecké útvary armády však neustále zvyšovaly požadované množství koní jezdeckého typu, které jim dodával právě zemský hřebčinec.
Kdysi byl chov koní tak trochu chaotický. Teprve Marie Terezie vydala v roce 1763 patent, který do něho zaváděl systém, a její nástupce Josef II. vydal pravidla pro řízení takzvaných zemských připouštěcích stanic. Sem byly vybírání vhodní hřebci, kteří pak mohli být připouštěni. Tak vznikly zemské stanice hřebců, které byly zřizovány především u vojenských jezdeckých pluků. Protože byl tehdejší Prácheňský kraj jednou z nejlépe vedených chovatelských oblastí (bylo tu – vedle Chrudimska – evidováno nejvíce koní, čtrnáct až šestnáct tisíc), Písek se tak zařadil k dalším dvěma oblastem v jižních Čechách, které se chovu začaly intenzivněji věnovat. Než se ale chov koní dostal do rukou armády, zajišťovali ho starostové, pověření řízením chovu a obchodu s koňmi. Díky tomu, že se na Prachaticku a Budějovicku setkávají kupecké cesty, vybírali si k připouštění kobyl chovatelé i koně, kteří přijeli s formanskými vozy z daleka, líbili se jim a připadali jim pro zdejší kraj vhodní. Tak se vytvořila zvláštní krajová varianta koně tažného typu, který dostal tržní označení „netolický“, podle Netolic, kde bývaly velké koňské trhy.
Vojáci však postupem času potřebovali nejen koně tažné, ale pro hulánské a dragounské pluky také koně jezdecké . Ti se dováželi především z maďarských hřebčínů z Mezöhegyesu a Kisbéru. Stát měl však zájem chovat vlastní hřebce, proto se rozhodl zřídit hříbárnu; vznikla v roce 1878 v Novém Dvoře sousedícím s Pískem. Za dobu odchovu jí prošly desítky tisíc hřebců, kteří byli žádaní v Rakousku i v Bavorsku. Jak naši předkové zjistili, úspěch tkvěl především v kvalitě pastvin. Koně byli svalnatí, měli pevnou kostru a byli vždy v dobré kondici. Později se chov centralizoval do tří hřebčinců: Nemošic, Tlumačova a Písku.
Ardo se po sto letech vrátil
Na upraveném první nádvoří stojí socha koně Arda, který se narodil v severním Německu v roce 1897 a k nám byl přivezen k chovným účelům. Kůň stál modelem jednomu z nejvýznamnějších českých sochařů, Josefu Václavu Myslbekovi, při vytváření sochy svatého Václava. Podobnost s koněm, na němž kníže sedí (na dnešním Václavském náměstí v Praze), není tedy zdaleka náhodná. Právě jedna z Myslbekových studií, kterou vytvořil v roce 1907, je v Písku zcela právem obdivována všemi návštěvníky. Místu, kde dnes stojí socha Arda, však za socialismu vévodila nejprve socha dojičky s teletem, později jelena se psy. Po revoluci se tehdejšímu řediteli Pavlu Sedláčkovi podařilo získat ze zbraslavského zámku sochu Arda. Tečkou za příběhem sochy je historka z doby jejího vzniku. Říká se, že ošetřovatel Arda, který měl tehdy v Praze hřebce přivést ze stájí k Mistru Myslbekovi do ateliéru, nechtěl, aby se hřebec zablátil. Svázal mu tedy ocas do praktického uzlu. A protože ho pak zapomněl rozvázat, Myslbek vysochal Arda i se zavázaným ohonem. A přesně tak ho můžeme uvidět jak v Písku, tak v Praze.
