Klidná atmosféra Betlémského náměstí vnímavého návštěvníka možná vtáhne i do časů minulých, kdy ve starobylém domě U Halánků žil a šířil osvětu Vojta Náprstek. Genius loci tohoto domu zůstal zachován do dnešních dnů, kdy zde v Náprstkově muzeu najdeme nejen předměty z jeho pozůstalosti, ale hlavně dary cestovatelů, kteří byli jeho přáteli.

Středočeská krajina mezi Pečkami, Kolínem a Kouřimí si po svém prožívala druhou polovinu devatenáctého století, a kdo ví, nakolik se roznesla okolními vesnicemi zpráva, že si dva židovští živnostníci odněkud z Uher, s majetečkem tak na dva vozy, pronajali dvůr ve Veltrubech, vsi kousek nad Kolínem. Jeden z nich se jmenoval Ignatz Bauer a v novém působišti se mu dařilo.

Mezi architektonické skvosty města Písku, byť ty mladší, patří bezesporu areál zemského hřebčince, který má od loňského roku status Národní kulturní památka České republiky. Písecký hřebčinec, Národní hřebčín v Kladrubech nad Labem a Zemský hřebčinec v Tlumačově jsou poslední státní podniky specializující se na chov koní.
 

Na pražských hradčanských baštách vznikla v letech 1910 – 1914 ojedinělá enkláva vil a řadových rodinných domů ve stylu anglických zahradních měst. Čtyři bastiony z barokní éry a Písecká brána měly být původně zbourány, území srovnáno a zastavěno bloky činžovních domů, ale naštěstí se je podařilo zachránit dvěma mladým architektům Městského stavebního úřadu Vlastislavu Hofmanovi a Vladimíru Zákrejsovi.

MUZEUM

Přemyslovec Václav II. byl prý nervově labilní, bál se bouřek a omdléval, když viděl kočku (tedy čtyřnohou, krásné dívky v něm naopak vzbuzovaly nebývalou činorodost!). Zároveň připomeňme, že byl také strůjcem ekonomického zázraku. Díky stříbrné rudě, pokladu, který se ukrýval v hlubinách země české, panovník disponoval vskutku královskými prostředky a budiž pochválen za to, že se poctivě snažil, aby ze stříbrných dolů plynul užitek jak dvoru, tak i bohatnoucím městům a prosperujícímu venkovu.

Dům, který kolemjdoucí upoutá, přitahuje jejich pohledy. Je evidentní, že už hodně pamatuje. A také je hned jasné, že je to dům, který má tak zvaný genius loci… Přeloženo doslova – duch místa. V římské mytologii to byl duch či bůžek v podobě hada ochraňujícího konkrétní místo. Dnes to slovní spojení vyjadřuje spíš zvláštní a specifickou atmosféru, originální a těžko vysvětlitelný pocit, který člověk má, když na takové místo přijde.

Stojím na střeše divadla a spolu se slečnami ze Štursova sousoší VÍTĚZSTVÍ UMĚNÍ trneme hrůzou nad odvahou fotografa Filipa. Balancuje na zábradlí a profesionální touha zachytit jejich nezahalenou krásu tak, jak se to zatím nepovedlo nikomu před ním, z něj dělá odvážného provazochodce, pořádajícího představení pro sluncem zalitou Mladou Boleslav. Své Městské divadlo si postavila na šťastném místě. Na počátku 20. století se mu říkalo „bývalá šámalovská zahrada“ a když se radnice rozhodla, že divadlo bude stát právě tam, projevila se jako prozíravý urbanista.

Pod Olivetskou horou, na březích říčky Loučné, je Litomyšl komorní. Na návrší nad Smetanovým náměstím je impozantní. A kdybychom měli vyzdvihnout její jednu jedinou vlastnost, odpovíme bez rozmyšlení: Je přitažlivá! A přitahující… 27. července bude rovných 750 let městem. A historie i současnost tohoto střediska umění a kultury, kterému čtenáři časopisu Travel in the Czech republic přiřkli první místo v anketě „Nejatraktivnější místo ČR roku 2008“, dokazují, že lákavá Litomyšl si na nedostatek zájmu a pozornosti nikdy stěžovat nemohla. Ať už šlo o umělce, učence, turisty nebo bitvami utahané vojáčky…

Odedávna se lidé snažili podívat se na svět z výšky, vysoukat se až k oblakům, a jakmile k tomu byla příležitost, neváhali postavit si i na tom nejpodivnějším a nejstrmějším místě dům. Přesně to je příběh stavby, před níž smekáme a kterou obdivujeme. Jde vlastně o stavby dvě: jedna patří observatoři a druhá stanici lanové dráhy, obě na druhém nejvyšším štítu Vysokých Tater; její součástí je také nejvýše položený apartmán v Evropě. Nachází se v nadmořské výšce 2634, na Lomnickém štítu.