Wildhorn vytvořil spolu s libretistou Normanem Allenem a textařem Jackem Murphym nový muzikál, inspirovaný románem francouzského romanopisce Prospera Merimée CARMEN z roku 1845, podle něhož v roce 1875 napsal Georges Bizet slavnou stejnojmennou operu. Autorem českého libreta je Adam Novák.

V roce 1999 jste na Broadwayi způsobil zemětřesení a na čas ohrozil výjimečnost postavení Andrewa Lloyda Webbera. Muzikálová Amerika zajásala, že má svého hrdinu, který to milovanému i nenáviděnému Britovi konečně pěkně natřel…

Nic tak zázračného se nestalo. Jen jsem se po dvaadvaceti letech stal prvním Američanem, kterému se na Broadwayi hrály tři muzikály současně – JEKYLL & HYDE, THE SCARLET PIMPERNEL (Červený bedrník) a OBČANSKÁ VÁLKA. To se naposled podařilo klasikovi amerického muzikálu – skladateli Richardu Rodgersovi.

Neříkáte to nijak nadšeně…

To máte pravdu. Muzikálům, i když jsem jich už několik napsal a pár ještě určitě napíšu, jsem nikdy nepropadl. Na čem mi nejvíc záleží, je to, aby lidé měli moji hudbu rádi, těšila je a stala se součástí jejich životů. Popravdě řečeno, neusiloval jsem o to, aby se má díla hrála na Broadwayi. Broadway nemá ráda mne a já ji. Respektive se nesnáším s kritiky, píšícími o broadwayských muzikálech. Kde mohou, tam mě natřou, bez ohledu na to, že mé muzikály mají úspěch u diváků, kteří se na ně vracejí – a to je pro mne důležitější než názory nějakých zakomplexovaných pisálků. JEKYLL & HYDE se na Broadwayi i přes nepřízeň kritiků hrál v letech 1997 – 2001 patnáctsetkrát. A to mi málo nepřipadá. Nestydím se, že se snažím vnést do staromódního muzikálového světa čerstvý vítr popovými, rockovými nebo country písněmi. Mladé lidi v broadwayských divadlech skoro nepotkáte. A to mne štve, protože Broad­way by měla být pro všechny bez ohledu na věk, barvu pleti, náboženské vyznání nebo sexuální orientaci. A rozpálit doběla mne dokáže, když se dočtu, že své muzikály skládám z melodií, které by Andrew Lloyd Webber vyhodil jako nepoužitelné do koše. Ty kritiky byly někdy tak silné kafe, že rozrušily nejen mé rodiče, ale i mého syna z prvního manželství Justina a hlavně mou bývalou ženu Lindu Ederovou, která v roce 1999 čekala narození našeho prvního dítka – syna Jaka Ryana. Nikdo z těch kritiků nepomyslel na to, že jsem obyčejný člověk, který má rodinu a ta mne má ráda. Copak já, já se s těmi útoky nějak vyrovnal, ale nikdy jim nezapomenu, jak strašně vystrašili svou agresivitou a netaktností mé nejbližší. To je důvod, proč Broadway nemám a asi už nikdy nebudu mít rád.

Takže se na Broadway nechcete vrátit a zamindrákovaným kritikům pořádně ukázat, co všechno ve vás je?

Ničemu se nebráním, ale nezešílím, když už s Broadwayí nebudu mít nic společného. Na světě je spousta jiných míst, kde mohu se svou hudbou uspět. Navíc na Broadwayi byl před třemi lety po 157 regulérně odehraných představeních kvůli špatným recenzím stažen z repertoáru můj muzikál DRACULA. Ne proto, že by se nelíbil divákům, protože ti odcházeli nadšení. O stažení rozhodly dvě nepříznivé recenze v přeceňovaných newyorských listech, hlavně kritika v New York Times, které ovlivnily sponzory natolik, že přestali podporovat promotion našeho muzikálu nejen v New Yorku, ale po celých USA. O osud DRA­CULY ale nemám strach. V dubnu roku 2005 měl evropskou premiéru ve švýcarském St. Galen, loni se hrál v rakouském Grazu. Do České republiky ale s DRACULOU nezavítáme, protože víme, že váš stejnojmenný muzikál je nejúspěšnějším původním českým muzikálem všech dob.

Vám se ve střední Evropě nějak zalíbilo. V roce 2006 měl v Budapešti premiéru váš muzikál RUDOLF – POSLEDNÍ POLIBEK…

Lákal mě životní příběh rakouského korunního prince Rudolfa, jehož život tragicky skončil na loveckém zámečku v Mayerlingu. Dodnes se neví, co přesně se synovi císaře Františka Josefa I. stalo, zda spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn. Tajemno a záhady kolem jeho smrti mne přitahovaly a o posledních dnech jeho života jsem napsal muzikál, který má podle mého názoru šanci uspět nejen v zemích bývalého habsburského mocnářství. Letos se bude hrát v Japonsku, za rok ve Vídni. Klidně ale mohu napsat muzikál o nějakém zajímavém příběhu nebo o inspirativní osobnosti z českých dějin, jestli máte nápad.

Chystáte světovou premiéru muzikálu v pražském Hudebním divadle Karlín. Na jaký stupeň Richterovy škály se můžeme těšit?

Nechte toho s tím zemětřesením. Pro mne je skutečně nejdůležitější dělat jen hudbu, kterou mám rád a která se mi líbí. A když se ji podaří prezentovat tak, jako to v případě muzikálu JEKYLL & HYDE udělalo Hu­deb­ní divadlo Karlín, nemohu si přát víc.

Takže se vám česká verze líbila?

Mně se nejen líbila, mě nadchla. Kostý­my, výpravou, režií, pěveckými a hereckými výkony, a zvláště mě uchvátil orchestr Hudebního divadla Karlín pod tak­tovkou Alexandra Freye, který pražskou verzi nastudoval. V Praze se na každém představení podílel jednatřicetičlenný orchestr, což se zatím nestalo nikde jinde na světě. Proto jsem se už v roce 2005 rozhodl, že se do Prahy vrátím. Zatoužil jsem, aby se některý z mých muzikálů dočkal celosvětové premiéry v historické budově Hudebního divadla Karlín, která byla v roce 2002 poškozena povodněmi a vstala jako fénix z popela. Když jsem viděl loni v Lucerně koncert Lucie Bílé, bylo mi jasné, že role Carmen je pro ni ideální a že by bylo skvělé, kdyby měla mé písně i ve svém běžném repertoáru. Je jen škoda, že Lucie Bílá neumí anglicky. To by pak mnohé světové hvězdy přišly o práci a Broadway by jí ležela u nohou.

Vy jste už spolupracoval i s Karlem Gottem. Jak jste na něho přišel?

Pár let už o jeho umění a popularitě v zemích střední a východní Evropy vím a rád jsem přišel v červnu 2005 na jeho koncert v newyorské Carnegie Hall. Několikrát jsme se sešli v Praze, v New Yorku a ve Vídni a zjistili, že se nám líbí stejná hudba a že by bylo fajn, kdybychom spojili své síly. Rád bych se svou hudbou víc pronikl do zemí, v nichž mi právě Karel Gott může být nejlepším průvodcem. A tak Karel nazpíval dvě písně z JEKYLLA & HYDA a taky jednu, jemu napsanou přímo na tělo.

Muzikál JEKYLL & HYDE jste napsal s britským libretistou a textařem Lesliem Bricussem. Máte další společné plány?

Máme. Obvykle pracuji na více projektech souběžně. Zatímco JEKYLLA & HYDA jsem inicioval já, Leslie mne naopak vyzval ke spolupráci na jiném díle. Jako teenager do­stal od jedné dívky knihu CYRANO Z BER­GERACU, do níž mu napsala: „Jednou napíšeš muzikál, ke kterému tě tahle knížka inspiruje.“ Po více než pětapadesáti letech Leslie tu knížku objevil ve své obrovské knihovně a francouzský národní poklad nádherně přebásnil do angličtiny. Oba věříme, že naše dílo čeká celosvětový úspěch. A těší nás, že se nám pro uvedení tohoto muzikálu ve Velké Británii a hlavně v londýnském West Endu podařilo získat renomovaného britského producenta Billa Ken­wrighta, proslulého především produkcemi britských muzikálů POKREVNÍ BRATŘI a JOSEF A JEHO úžasný pestroBAREVNÝ PLÁŠŤ.

Narodil jste se v New Yorku v černošské čtvrti Harlem, pak jste se s rodiči přestěhoval do mnohonárodnostního Queensu. Dospívání jste prožil na slunné Floridě. Ta různorodá prostředí ve vás musela rozhodně něco zanechat…

To je samozřejmé. Hlavně mne ovlivnil život na Floridě. Pubertu jsem tam zasvětil převážně americkému fotbalu a účinkování v barevných jazzových a rockových kapelách. Vzpomínám, že někdy v polovině sedmdesátých let jsem onemocněl a několik dnů musel kvůli chřipce proležet v posteli. Tehdy jsem během jednoho odpoledne zhlédl filmové muzikály – JESUS CHRIST SUPERSTAR a WEST SIDE STORY. Do té doby jsem neměl o světě muzikálu žádné povědomí, pořádně jsem ani nevěděl, že nějaká Broadway existuje. A tohle odpoledne mě ovlivnilo na celý život. Ještě více jsem začal hrát na klavír a snažil se do sebe nasát co nejvíce hudebních stylů, které jsem chtěl v budoucnu propojit, abych mohl do světa hudebního divadla, patřícího generaci mých rodičů, přinést něco z toho, co jsme poslouchali já a moji vrstevníci. Zkrátka hudbu náctiletých, kterou tenkrát byl a pořád ještě je rock, pop a rokenrol. Dneska mám radost, když dostanu od tee­nagerů dopis, v němž píší, že normálně sice poslouchají heavymetalovou kapelu Judas Priest nebo alternativní metalisty Korn a na můj muzikál šli jen proto, že je k tomu přemluvily jejich holky. A že jsem v nich zlomil nechuť k žánru, kterým doteď pohrdali. Takového uznání si vážím, protože takový dopis je upřímný a prostý jakéhokoliv kalkulu.

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:

- čím se nechává inspirovat
- že ho žádná hvězda neodmítla
- o Lloydu Webberovi

Autor fotografie: Martin J. Polák