Trochu historie
Vůbec prvním českým seriálem byla RODINA BLÁHOVA z roku 1959. Nebyl to sice seriál v pravém smyslu slova, protože se točilo v dlouhých intervalech, vlastně až když si diváci vyžádali další pokračování, ale hlavní figury zůstávaly a měnil se jen obsah a kolorit vyprávění. Otec (Ilja Prachař), matka (Stella Zázvorková), dcera Marie (Jiřina Jirásková) a syn Jarda (Ladislav Trojan) se potkávali s novými situacemi. Pro zajímavost, první díl se jmenoval V NOVÉM BYTĚ, druhý TA MLÁDEŽ… V titulcích čtvrtého BABIČKA TOMU VĚŘÍ je jako scenárista uveden Jaroslav Dietl, který do světa seriálu, dalo by se dokonce říci do fenoménu nazývaného seriál, vstoupil poprvé.
Velký vypravěč
A zůstal v něm už natrvalo a stal se nejznámějším českým seriálovým tvůrcem. Postupně následovaly jeho další autorské počiny: TŘI CHLAPI V CHALUPĚ (vysílání 1961 – 62), ELIŠKA A JEJÍ ROD (1966), PÍSEŇ PRO RUDOLFA III. (1968), legendární ALEXANDR DUMAS STARŠÍ (1970) – výtečná třídílná minisérie s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli… V těch letech se Jaroslav Dietl silně namočil do započatého obrodného procesu (funkce ve FITESU, se Škutinou utajené vysílání z paneláku, narychlo připsaný díl Rudolfa III. natáčený v okupační Praze) a byl normalizátory začátkem sedmdesátých let odstaven na vedlejší kolej. Pomohlo mu ostravské televizní studio, které realizovalo jeho projekty DISPEČER A KAPELA (1972) nebo SLOVÁCKO SA NESÚDI (1975). Mezitím se v Praze „stáňa a vláďa“ zklidnily, a na svět tak přišla dlouhá řada Dietlových vyprávění jako BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI (1972), NEJMLADŠÍ Z RODU HAMRŮ (1975), MUŽ NA RADNICI (1976), ŽENA ZA PULTEM (1977), PLECHOVÁ KAVALERIE (1979), INŽENÝRSKÁ ODYSEA (1979), OKRES NA SEVERU (1981), MALÝ PITAVAL Z VELKÉHO MĚSTA (1982), DOKTOR Z VEJMINKU (1983), ROZPAKY KUCHAŘE SVATOPLUKA (1985), SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1985), VELKÉ SEDLO (1987)…
A především NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA. Jak říká klasik, to je to, oč tu běží…
Vsuvka – Ovšem abychom nezapomněli na další seriálové profesionály, a zejména scenáristy a režiséry. Připomeňme pár těch nejlepších projektů: F. L. VĚK (1971 – scénář Otto Zelenka; režie František Filip), PAN TAU (1972 – Ota Hofman; Jindřich Polák), BYL JEDNOU JEDEN DŮM (Jan Otčenášek, Oldřich Daněk; František Filip), poté ZKOUŠKY Z DOSPĚLOSTI (1979 – Jiří Bednář, Karel Štorkán; Jiří Adamec), ARABELA (1980 – Miloš Macourek; Václav Vorlíček), SANITKA (1984 – Jiří Hubač; Jiří Adamec), MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ (1984 – Markéta Zinnerová; Ludvík Ráža), BYLO NÁS PĚT (1993 – Ondřej Vogeltanz; Karel Smyczek), ŽIVOT NA ZÁMKU (1998 – Jan Míka; Jaroslav Hanuš), až po ČETNICKÉ HUMORESKY (2000 – Miloš Fedaš; Pavlína Moskalyková Solo, Antonín Moskalyk).
NEMOCNICE I
Ale vraťme se k NEMOCNICI NA KRAJI MĚSTA. K té úplně první. Čtyřiadvacátý seriál Československé televize v pořadí a devátý z pera Jaroslava Dietla. Natáčení začalo v roce 1976 s Karlem Högerem v roli primáře Sovy. V průběhu natáčení ale pan Höger náhle a nečekaně zemřel a do hlavní role byl narychlo vybrán Ladislav Chudík. Mohlo se natáčet dál. Premiéra prvního dílu byla 5. listopadu 1978. Režisérem byl Jaroslav Dudek, za kamerou stál Jindřich Novotný, dramaturgyní byla Libuše Pospíšilová a hudbu složil Jan Klusák.
Nevzpomínejme na děj, ten nevystihuje, co všechno seriál NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA s diváky udělal. Zabodovalo i prostředí malé nemocnice kdesi mimo centrum. Dietl si ji tak docela nevymyslel. V Mostě měl dobrého přítele, ortopeda doktora Ihora Ellyjiwa, a s ním příběhy konzultoval. A ještě jeden, vůbec ne nedůležitý moment. Už se nemuselo tolik tlačit na pilu – náznak svazácké schůze, několikrát oslovení „soudruhu“, sem tam figura dělnického ředitele, jinak nic. Koho to taky zajímalo. Podstatný atribut – nejsympatičtější figurou byl doktor Štrosmajer v podání Miloše Kopeckého. Jeho výroky, postoje, jeho charisma… Štrosmajer byl zkrátka Kopecký. Ještě že někdejší náměstí Kopeckého v Holešovicích (přestože to byl jiný Kopecký), bylo už dříve přejmenováno na Strossmayerovo. To všechno hrálo do noty. V tomhle byl Dietl geniální. Body pro něj a pro jeho seriál… Velký úspěch, vlastně největší. A posléze, byť až za několik let, když se seriál úspěšně prodal do mnoha zemí světa, zájem německých televizních partnerů o koprodukci. Ale to už je zase jiný příběh, příběh jiné NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA v roce 1981. Tady je…
NEMOCNICE II
Režisérem byl Jaroslav Dudek, kameramanem Jindřich Novotný, scénáristou Jaroslav Dietl, dramaturgy Jaroslav Homuta, Jaroslav Kotouč, Eberhardt Scharfenberg, hudbu složil Jan Klusák.
Když se podařilo první třináctidílnou NEMOCNICI NA KRAJI MĚSTA dobře prodat, začali se o pokračování zajímat zahraniční koproducenti, zejména Němci, ti „západní“. Seriál se jim líbil originálními figurami, rozvrstvením děje, konflikty i smíry. Jen nechápali, že si špičkový ortopéd Blažej musel půjčit od sestřičky ve špitále peníze na nějaké mizerné japonské auto. Poskytli Československé televizi prostředky, vybavili studio na Kavčích horách špičkovými barevnými kamerami. Po třech letech od první NEMOCNICE bylo připraveno sedm dalších dílů. Jen stručně k ději: svatba Karla Sovy a Alžběty Čeňkové. Starý Sova jako obvoďák na venkově poznává svéráznou lékařku Fastovou. Blažej znovu podléhá kouzlu sestry Iny, jejich láska nezůstane bez následků a mladý primář odchází od rodiny. Jeden z dílů uzavírá replika doktora Štrosmajera určená zelinářce Dobiášové: „Vy krávo nebeská.“ Pamětníci vědí, že Miloš Kopecký a Stella Zázvorková byli druhdy manželé, a výkřik jim připadl velmi originální, byť ho nikdo ze štábu nechtěl komentovat. V závěru Štrosmajer umírá, Blažej je na ortopedii sám, ale vypomohou mu bývalí kolegové Čeňková a navrátivší se primář Sova. Jemu patří poslední záběr a replika seriálu, když zve do svého domu doktorku Fastovou… Právě ona byla tou nejzajímavější a nejpopulárnější figurou v druhé sedmidílné řadě Nemocnice. Tradice skvělých vedlejších figur Jaroslava Dietla pokračovala. Tou dominantní byl samozřejmě Blažej. Jeho představitel Josef Abrhám po desítkách let kvitoval s povděkem, že Jaroslav Dietl si právě Blažeje zvolil jako „tahouna“ nemocničního pokračování.
Možná, že druhá, kratší řada památného seriálu byla ještě lepší než ta první. Diváci byli nadšeni a díky společným dvaceti dílům se NEMOCNICE stala kultovním českým seriálem, který uspěl při jakékoli repríze. NEMOCNICI všichni vzývali a nikdo ji nekritizoval. Ani nebylo třeba. V tomto případě se scenárista Jaroslav Dietl opravdu „natrvalo zapsal“ do historie české televizní tvorby.
Magdalena Dietlová
Začátek měla NEMOCNICE dosti rozpačitý. Jaroslav pravil, že se pokusí o „lavstory“ nás dvou, což mu kupodivu moc nešlo. Příběh Alžběty Čeňkové a hokejisty Rezka proto odsunul na vedlejší kolej, a začal znovu. Napřel se do figury starého primáře, který měl v první verzi syny dva. Oba doktory, jednoho doma, druhého v emigraci. Emigrant u vedení televize neprošel, a Jaroslav se skřípěním zubů začínal potřetí… opisovala jsem jeho rukou psané stránky na stroji a pamatuju si, že ve chvíli, kdy Blažej opouští rodinu a Štrosmajer si zadělá kvůli dceři na malér, mě ten příběh začal silně zajímat. Jaroslav se mi smál a říkal – jen aby ses nepletla, já píšu každej den stejně…
Podle mě ale charaktery jeho hlavních figur (Sova, Štrosmajer, Čeňková, Blažej, Huňková, Cvach, Králová) jsou něčím unikátní. Taky Dudkovo obsazení a vedení herců bylo brilantní. A pokud vím, i Dana Medřická hrála doktorku Fastovou ráda. Není přece náhoda, že i další autoři po tolika letech měli a mají chuť jak pro ty postavy, tak jejich představitele znovu psát.
Viktor Polesný, režisér
Ten seriál mám moc rád. Je dobře napsaný, velmi profesionálně režírovaný a většina hereckých výkonů je mimořádná. Letos na jaře jsem se na někdejší NEMOCNICI díval spolu s diváky s odstupem času, a těšil se na každý páteční večer. Ale důležitější, než jestli ho do detailu zná režisér nové řady, je skutečnost, že dál pokračují stejní herci. Oni žijí své civilní a umělecké životy, ale jsou trochu pořád Blažej, Čeňková, Králová nebo Přemysl Rezek. Stárnou a vyzrávají s těmi postavami. Od prvního natáčecího dne jsou zase v nich.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o Nemocnici po 20ti letech
- o Nových osudech
- výpovědi L. Konášové, R. Krajča, E. Balzerové, T. Töpfera ad.
Autor fotografie: archiv ČT
