Když už se hovoří o možnostech obrany tehdejšího Československa, uvádějí se počty divizí, tanků, děl a kulometů. Většinou se nezapomene ani na opevnění – ony šedivé železobetonové monolity, jenž dodnes svými prázdnými střílnami střeží důležité komunikace a křižovatky cest. V souvislosti s pevnostmi se většinou zmiňuje tloušťka stěn a pancířů, dodaná či naopak nedodaná výzbroj, zásoby munice a proviantu. V té suché řeči čísel se nám však kamsi vytrácejí lidé. Kdo si dnes vzpomene na to, že tehdy pod metry železobetonu čekali na povel k palbě, který nepřišel, naši prarodiče, rodiče… Co víme o jejich životě, o pocitech vojáků, kteří byli poraženi bez boje, o osobních tragédiích, jež se tehdy odehrály? Od května 1938 žili prakticky jako ve válečném stavu. Stále dokola jen služby, výcvik u zbraní, několik hodin odpočinku a zase služba. Ve chvílích volného času budovali překážky z ostnatého drátu. Ruce měli rozedřené do krve, ale nestěžovali si. Byli rádi, že se tak alespoň na chvíli dostanou na čerstvý vzduch. V objektech bylo syrovo, nevlídno, na stěnách se srážely kapky vody. Přikrývky za jedinou noc zvlhly a nedalo se pod nimi pořádně spát. Usínali ve vlhkých uniformách a zuby jim drkotaly zimou. Pokašlávali, trpěli horečkami, ale přesto se nehlásili jako nemocní. Říkali si, že si válka nevybírá a že přece musejí něco vydržet. Netušili, že si budou muset projít něčím mnohem, mnohem horším. Když po měsících tvrdého výcviku, během nichž se takřka poslepu naučili ovládat zbraně a zařízení svých objektů, přišla všeobecná mobilizace, přivítali ji s nadšením. Nebáli se války, která se zdála být za dveřmi. Těšili se na ni. Konečně měl přijít konec ústrkům a provokacím, které postupně přerostly v ozbrojené útoky a přepady a na něž dosud nesměli reagovat. Konečně měli mít možnost ukázat, že se nebojí, že jsou připraveni. Namísto války však přišla zrada. Kapitulace. Ústup bez boje. Nikdo tomu zprvu nechtěl uvěřit. Tak absurdní myšlenka se příčila zdravému rozumu. Jak něco takového prožívá voják odhodlaný raději padnout, než vydat svůj objekt nepříteli? Ti, kteří si touto zkušeností prošli o ní dodnes nemohou hovořit bez pohnutí. Chvěje se jim hlas, skrývají slzy. Bezmoc, potupa, nezměrná bolest. Mnichov přinutil naše vojáky opustit opevnění bez boje. Na železobetonových stěnách pevností po nich zůstaly dodnes místy patrné zbytky nápisů: „Nikoho se nelekáme! Hraničáři nikdy nezklamou!, Vytrváme!, Vše pro vlast!“ V září 1938 jim to, co v nich slibovali, bylo znemožněno splnit. Nikdy se s tím nesmířili. Bojovali a umírali za svobodu své zotročené vlasti v domácím odboji, ve Francii, Velké Británii, v písečných dunách severní Afriky i na východní frontě. Bojovali a nevzdávali se. Všem dokázali, že jsou všechno možné, jenom ne zbabělci. Vzpomeňme si na ně, až opět jednou v krajině spatříme pomníky jejich odhodlání z podzimu 1938 – pohraniční pevnosti.

Autor fotografie: archiv E. Stehlíka