V rozhovorech se objevuje vaše křestní jméno ve dvou podobách. Máte v občance Marta, nebo Martha?
Martha.
Prý to byl tatínkův nápad?
V podstatě ano. Je to podle jeho oblíbené písničky skupiny Beatles MARTHA, MY DEAR.
To jste dopadla ještě dobře. Taky jste se mohla jmenovat YESTERDAY nebo OBLADI OBLADA…
Oblada Issová by bylo docela hezký (úsměv).
Vaše syrská rodina je křesťanská. Jste pokřtěná?
Naši nás s bratrem vychovávali sice duchovně, ale do ničeho nás nenutili. Pokřtít jsem se nechala sama někdy v osmnácti letech. Od Sváti Karáska. Předcházela tomu zajímavá událost. Jednou jsem se vracela v neděli dopoledne z nějakého mejdanu. Když jsem šla kolem kostela svatého Salvátora, zamířila jsem – ani nevím proč – dovnitř a Sváťa zrovna mluvil o věcech, které jsem v té době řešila. „To není možný,“ povídám si, „přesně tyhle otázky si přece kladu?!“ a začala jsem tam chodit každou neděli. Po nějaké době jsem dospěla k rozhodnutí, že se od něj nechám pokřtít.
V Sýrii se asi víc než u nás akcentuje rodina…
To mají v sobě všichni jižané. Lidi jsou si blíž, hodně se navštěvují, žijí víc pohromadě.
Někde jsem četl, že když se jako rodina sejdete, snažíte se zpomalit životní rytmus…
O to se ani nemusím snažit (smích). Tempo je v Sýrii kvůli klimatickým podmínkám pomalejší. Ono se v tom horku ani nic jiného než zvolnit dělat, nedá.
Nemáte s tím v našich uspěchanějších končinách problémy?
Mám. Jsem pomalá. Ale nenazvala bych to problémem. Prostě si tak žiju. Jsem ráda, když mám na všechno klid.
Jak jste zvládala natáčení seriálů, které asi probíhá dost hekticky?
V práci se to u mě neprojevuje. Týká se to spíš životního tempa, kdy dávám určitým věcem čas.
Kde vůbec potkala maminka vašeho tatínka?
Na koleji v Hradební ulici, kde byli jak studenti DAMU, tak FAMU. Tátovi se zpočátku líbila holka, která bydlela s mámou na pokoji. Koupil tedy lístky do kina, jenomže ona byla nemocná. Tak vzal do kina mámu.
Rodiče jsou ze stejné branže, necítila jste, že by se jim líbilo, kdybyste v ní s bratrem zakotvili?
Vědomě nás k tomu nevedli. Máma nás sice vodila do divadla, ale když jsem doma oznámila, že budu dělat zkoušky na konzervatoř, snažila se mi to rozmluvit.
Kdy jste byla vnitřně přesvědčena, že právě tohle povolání chcete dělat?
Velmi záhy, tak kolem svých čtyř let. Když jsem se narodila, nastoupila máma do Ypsilonky a okamžiky, které jsem tam prožila, se mi vryly hluboko do paměti.
Ypsilonka je veselé společenství…
To divadlo je specifické tím, že je malé a všichni se dobře znají. Bylo hrozně milé tam být. Tenkrát jsem si představovala, že je to tak všude.
A představovala jste si také, že tam jednou budete hrát?
To ne, protože tam byla máma a člověk má většinou chuť najít si vlastní prostor, kde zanechá svůj otisk. Teď jsem v Dejvickém divadle, které mi atmosférou Ypsilonku tehdejších let hodně připomíná.
Na konzervatoř jste se dostala až na druhý pokus a pak jste z ní „nevděčně“ ve třetím ročníku odešla. Proč?
Protože mě „nevděčně“ vyhodili (smích). Hodně jsem točila a moje studijní morálka nebyla z jejich pohledu nejlepší, což dneska chápu.
Líbilo se vám tam?
Nelíbil se mi systém studia, a když mě něco nebaví, nejsem schopna to překousnout. Pro mě byla konzervatoř zklamáním, protože jsem tam přišla plná radosti a zvědavosti. Nevím, jak je to teď, ale tehdy mi přišlo studium hodně „kožený“. Učili tam sice zajímaví lidé, ale bylo jich rozhodně míň než těch, kteří se urputně drželi zažitého, nekreativního systému. Nepodněcovali v nás radost z tvorby. Tak jsem šla na Ježkovu konzervatoř a studovala jazzový zpěv. Muziku mám ráda a brala jsem to jako „dobrodrůžo“. Ale ani tam jsem nevydržela dlouho. Z „Ježkárny“ jsem po dvou letech plynule „vysublimovala“, protože jsem začala hrát divadlo.
Konkrétně Na Fidlovačce. Co vás na ní zaujalo?
Nejvíc mě zaujalo, že mi to vůbec někdo nabídl, protože jsem chtěla hrát. Vždycky jsem sice inklinovala – asi vzhledem k Ypsilonce – spíš k malým divadlům, kde se dává prostor experimentům, ale jako první přišla nabídka od Tomáše Töpfera. Musím ovšem říct, že jsem tam strávila hezké období.
Jaké úkoly měli na Fidlovačce kandrdasové?
Jako úplný kandrdas jsem tam účinkovala v šestnácti letech ve hře ŠUMAŘ NA STŘEŠE v roli, která měla tři věty. Pak byla pauza a první velká nabídka přišla od Tomáše asi za dva roky – Mimi v LOUPEŽNÍKOVI.
Myslel jsem spíš, jestli jste jako kandrdas musela vařit panu šéfovi kafe?
Je pravda, že to tam fungovalo podobně, s tím rozdílem, že si lidi vařili kafe navzájem. Začalo se hrát, když se divadlo ještě opravovalo, takže všichni dělali všechno. Uklízeli, velebili si šatny, a taky si vařili kafe. Já jsem ho ale nikdy nikomu nedělala.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- jak se dostat do Dejvického divadla
- o režiséru Pitínském
- o ceně na MFF v Karlových Varech
- o Dětech noci
Autor fotografie: Emil Bratršovský
