Jakube, co vám říkal táta, když jste mu ve třetím ročníku konzervatoře oznámil, že končíte a budete chytat ryby?
Prohlásil: „Jsem zvědav, jak se těmi výlovy rybníků uživíš.“ Každý si myslel, že budu dělat výlovy nebo prodávat v rybářských potřebách. Nedokázali pochopit moji vizi, která byla úplně nová – popularizaci sportovního rybářství.
Slyšel jsem, že první ryba, kterou jste už v pěti letech chytil, byl desetikilový kapr…
Chytil jsem ho s jedním romským pytlákem v Průhonickém parku, a ta ryba mě hodně ovlivnila. Byla pomalu stejně velká jako já a tehdejší obrovský zážitek ve mně zasadil semínko, ze kterého pak vyrostla moje vášeň.
Co vás na tom vlastně baví, boj s rybou?
Rybaření se nedělá jen kvůli rybám, ale i proto, že jste v nedotčené přírodě a vracíte se ke kořenům civilizace.
Kdy jste začal svoji vizi uskutečňovat?
V patnácti letech jsem začal publikovat, v sedmnácti jsem natočil první film. To jsem byl ještě na konzervatoři.
Co vám říkali v České televizi, když jste tam v osmnácti letech přišel s nápadem dělat rybářský seriál JAK NA TO?
Že jsem spadl z Marsu. „Co tam budete dělat?“ říkali, „nahodíte, iks hodin budete mlčky sedět na břehu, nic nechytíte a půjdete domů? To bude super pořad!“ Přesvědčoval jsem je, že rybaření je zábavné a může v něm být i adrenalin, a Richard Medek tehdy vyřkl pro mě osudovou větu: „Tak mi to předveď,“ a my jsme natočili s Rudlou Hrušínským pilotní pořad. Když se na něj dívám s odstupem, bylo to nedokonalé, ale byl to první rybářský pořad, který tu vznikl. Od té doby se o rybařině začalo daleko víc psát. Byl to zlomový okamžik.
Jak se na vás dívali staří, zkušení rybáři?
Ze začátku mi dávala spousta lidí sežrat, že je chci poučovat. Někteří mi házeli klacky pod nohy. Na druhou stranu jsem cítil, že se mi daří přesvědčovat hlavně mladé, aby se začali chovat k přírodě šetrně.
V roce 2005 jste přišel s vlastním pořadem S JAKUBEM NA RYBÁCH. Ještě existuje?
Běžel dva roky, pořád se z něj něco reprízuje, ale člověk se musí občas nadechnout a nasbírat nové informace, aby přišel s něčím jiným. Navíc, v České televizi se všechno pořád mění, člověk to ani nestačí sledovat. V budoucnu určitě nějaký pořad vznikne, ať už můj, nebo někoho jiného, protože je u nás půl druhého milionu rybářů. Záleží jen na tom, aby se k tomu dostali správní lidé.
Zaučil vás někdo do rybařiny?
Hodně jsem četl naši i zahraniční literaturu, ale nejvíc dá člověku praxe.
Když jste odjížděl do Kazachstánu nebo do Austrálie, věděl jste, na jaké ryby tam narazíte?
Některé jsem vůbec neznal, tak jsem se zavřel do knihovny a něco si o nich přečetl. Mnohokrát jsem chytil rybu, o které jsem vůbec nevěděl, že existuje. Hlavně v Amazonii.
Když jste se vydal poprvé do Amazonie, jel jste tam ulovit největší sladkovodní rybu na světě – arapaimu gigas. Co je to za příšeru?
Je to ryba, která může měřit víc než pět metrů a váží až jednu tunu!
Letos jste v Amazonii chytil pro změnu ohromného sumce…
Brachyplatystoma filamentosum je největší sladkovodní ryba, která byla chycena na prut. Vážila sto devadesát kilo. Ale jak už jsem říkal, arapaima může být daleko větší. I když ta „moje“ měla „jen“ sto šest kilo. Chvíli předtím jsem měl na prutu jinou, která vážila určitě přes tři sta kilo. Když jsem ji zasekl, bylo to, jako když se snažíte zastavit rychlík. První odpor člověka je absolutně zbytečný. Když jsem zasekl toho stodevadesátikilového sumce, tak jel minimálně pět set metrů proudem, aniž bych ho byl schopen zabrzdit. Zkoušel jsem tlumit vlasec, ale spálil jsem si oba palce až do masa.
Takže za sebou táhl i vaši loď?
Ze začátku byla zakotvená a první sumci, kteří byli mnohem větší, se mi utrhli. Tak jsem loď odřízl. Ryba nás vlekla šíleným proudem, kde plavaly kusy ohromných stromů, a my skoro nic neviděli, protože byla noc. Na moři jsem vytáhl i mnohem větší exempláře, ale s takhle brutální silou jsem se nesetkal. V takové chvíli stačí nešikovně se dotknout vlasce a ten působí jako skalpel. Souboj se sumcem trval pět a půl hodiny! Byl jsem absolutně vyčerpaný.
Arapaima se asi na žížaly nechytá, že?
Ne, na kus masa. Tahle královna Amazonie je těžko ulovitelná, protože v místech, kde žije, jsou miliony červených piraní a v okamžiku, kdy nějaké maso dopadne do vody, pustí se do něj. Během pár vteřin zmizí. Někdy i s háčkem.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- o legendách o piraních
- o krakatici a anakondě
- o indiánech
- o červech v nohách
Autor fotografie: Věroslav Sixt
