Váš nový film KARAMAZOVI je inspirován Dostojevského románem BRATŘI KARAMAZOVI, dramatizací legendárního divadelního představení Evalda Schorma v Divadle Na zábradlí a současnou podobou BRATRŮ KARAMAZOVÝCH, jak ji uvádí Dejvické divadlo. Proč jste si vybral zrovna tuto inscenaci?
Mě fascinovalo to představení v Dejvickém divadle. Dostojevskij je pro mě hodně současný autor. Jeho postavy jsou tak trochu šílenci, jsou správně vnitřně rozervané, jsou vášnivé – a dějí se tam zajímavé příběhy. Téma románu je přenositelné do jakékoliv doby a BRATŘI KARAMAZOVI jsou esencí všeho, co v Dostojevském je. Pořád řešíme, jestli je někdo věřící, nebo ne. Ale naopak všechny postavy v Karamazových by hrozně moc chtěly být nevěřící, ale touha poměřovat se s něčím nad námi je v nich proti jejich vůli. Ty postavy se z toho nemohou vymanit. Rády by nevěřily, ale Bůh jim jaksi zalézá pod kůži. To je na tom krásné.
Pokud byste se na chvíli měl vcítit do role kritika a říci, o čem vlastně je film Petra Zelenky KARAMAZOVI, jak byste ho popsal?
Je to film o tom, jak přijmout zodpovědnost za své činy v době, která je komplikovaná a chaotická. Je to příběh o lidech, kteří přijedou na divadelní festival a jsou konfrontováni s tragédií jednoho člověka. Hrají divadlo pro jediného diváka, pro něhož je to nejhorší den jeho života, a nějakým způsobem ho ovlivní. To je hlavní paralela s Dostojevským. Také proto jsem do příběhu přidal postavu kapitána Sněgirova, otce zesnulého dítěte, která v Schormově dramatizaci není.
Jak se vám pracovalo s textem Dostojevského a Schormovou dramatizací, které se dají považovat za dokonalé. Byla to lehčí práce, když jste měl k dispozici nadčasový román a tak skvělou dramatizaci?
Schormova dramatizace je geniální v tom, že se zaměřil na vztahy v rodině. Na akt vraždy a na soud. Příběhově to velmi zjednodušil a tím vytvořil prostor k rozvíjení dalších témat. Ale lehčí práce a výhoda pro mne to rozhodně nebyla. Sice ten text je velmi dobrý, ale nikdo nevěřil, že by z toho mohl vzniknout film. To, že takový film vznikl a působí jako svébytné dílo, je tím, že dialog v KARAMAZOVÝCH má jinou funkci, než mívá v jiných českých filmech. Má v sobě tolik vášní a emocí, že sám dialog je zde akcí. V českých filmech má dialog pouze funkci informativní, případně charakterizační a neslouží k přenosu emocí. To zvláštní na filmových KARAMAZOVÝCH je to, že i komplikované souvětí je řečeno tak, že je emotivně nosné, a navíc je srozumitelné v celé své délce. Takové věty ve filmech už nezaznívají. Takže KARAMAZOVI jsou pro mne jedineční také tím, že se podařilo „nafilmovat slovo“.
Co vás přivedlo k tomu, že jste celý film natočil ve výrobních halách oceláren?
Ze začátku jsem si s tou myšlenkou pohrával jen ve své hlavě. V Dejvickém divadle to natočit nešlo, protože je to malý prostor. Přemýšlel jsem i o ateliéru, ale nakonec mě napadlo, proč film nezasadit do úplně jiného prostředí. Na popud polského producenta jsme se rozhodli pro prostředí Nové huti v Krakově, což bylo ovšem technicky nemožné. Nakonec jsme většinu filmu natočili v Hrádku u Rokycan, ve funkčních halách oceláren.
Hudbu k filmu KARAMAZOVI složil polský skladatel Jan A. P. Kaczmarek. Proč padla volba právě na něho?
Byl to jeden z požadavků polské produkce. Původně jsem uvažoval o ruském hudebním skladateli Fjodorovovi, ale ten odmítl opustit Moskvu a přijet podepsat smlouvu. Vymlouval se, že má moc práce, ale já přitom věděl, že jen sedí v kuchyni a drnká si na kytaru. Takoví jsou Rusové. Musíte se s nimi napřed spřátelit a pak pro vás udělají cokoliv. Jenže na to u filmu není čas. Kaczmarkova symfonická hudba je silně emotivní a velmi se do filmu hodí. A asi mnohem víc než kytarový Fjodorov. Naše spolupráce s Janem byla výborná, na počátku trochu poznamenaná nedůvěřivostí, tedy z mé strany. Ale on má veliké zkušenosti – jednak se skládáním, jednak s jednáním s režiséry, i s prezentací vlastní práce. Je to skromný muž, který žije už dvacet let v Los Angeles, kde patří ke skladatelské špičce. Ovšem začínal v experimentálním divadle u Jerzyho Grotowského.
V KARAMAZOVÝCH je důležitou postavou Údržbář, kterého hraje polský herec Andrzej Mastalerz. Jak jste ho pro svůj film objevil?
Andrzej je v Polsku už dávno objevený. Doporučila mi ho castingová asistentka. Potom jsem si uvědomil, že už jsem ho ve dvou filmech viděl hrát. Sešli jsme se spolu a Andrzej tu postavu chtěl hrát, ale věděl, že to bude těžké. Je to výborný a přemýšlivý herec a v KARAMAZOVÝCH je skvělý. On vlastně ani skoro nic nehraje a nic nedělá, a přesto působí velmi výrazně. Prostě v tom filmu jen tak je – a to je to nejlepší herectví. Andrzejův herecký projev je, nebojím se říci, evropského formátu.
KARAMAZOVI by se měli promítat i pro žáky středních škol. Jak se díváte na tento nápad producenta Čestmíra Kopeckého?
Je to určitě dobrá myšlenka, ale nevím, jestli bude mít nějaký efekt. Myslím, že na střední škole jsou lidé ve věku, kdy mají ještě tak říkajíc málo odžito a je asi ještě brzy na tak zásadní témata, jaká román i film rozvíjejí. Ale třeba se mýlím. Na druhou stranu, kdy jindy zasáhnout člověka filmem než na střední škole. Když to neuděláme, existuje riziko, že ve třiceti letech nebudou lidé rozumět složitějším příběhům. Což je nebezpečné. Je potřeba středoškolákům ukazovat náročnější filmy, aby si uvědomili, že i film může vypadat jinak, než na co jsou zvyklí z Novy či americké distribuce.
Budete „cestovat“ s filmem KARAMAZOVI po kinech a festivalech?
Už ne. To jsem udělal po KNOFLÍKÁŘÍCH, kdy jsem rok cestoval po festivalech a stále dával rozhovory. Hodně mě to unavilo, a nic z toho vlastně nezůstalo. Takovéhle „kolečko“ už jsem neabsolvoval ani s PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ; snažím se svým filmům dávat svobodný a vlastní život, nebýt s nimi příliš spojován. Navíc se ukázalo, že diváci ani moc nestojí o to, aby režisér uváděl v kinech své filmy.
Dostojevskij ve svých románech často řeší morálku jedince i společnosti. Jaká je podle vás česká společnost?
Největší šancí, která byla podle mého promarněna, bylo to, že česká společnost mohla jít po roce 1989 duchovnější cestou. Ale šla jednoznačně cestou materiálního prospěchu. A vlastně je ještě materialističtější než dnešní západní Evropa. Úspěch a radost jsou tady spojeny s materiálním dostatkem, a většinou pouze s ním. Měli bychom se snažit spíše budovat mezilidské vztahy než zvyšovat hrubý národní produkt. Nedají se sice zanést do tabulek, ale jsou důležitější. Začíná to u sousedských vztahů a končí třeba u těch partnerských nebo rodinných.
V Divadle Ta Fantastika jste režíroval hru HERCI. Jak se vám pracovalo se Zuzanou Bydžovskou a Bohumilem Kleplem?
Dá se říct, že HERCI stojí trochu na podobném modelu. Sledujeme poslední divadelní představení dvou herců, ale stejně jako v KARAMAZOVÝCH máme od příběhu odstup. Herci vystupují ze svých rolí a my nahlížíme do jejich soukromí. V tomto jsou si HERCI i KARAMAZOVI podobní. Liší se ale žánrem. HERCI jsou fraška zabalená do psychologické hry. KARAMAZOVI jsou psychologická hra zabalená do antické tragédie.
V Polsku je český film známý a populární. Čím myslíte, že to je?
Jsou tam známí režiséři jako třeba Svěrák, Menzel, Ondříček. Poláci vnímají české filmy úplně přirozeně a normálně. Znají je lidé napříč celou společností. Češi znají polský film jen velmi málo. Je to asi obecně tím, že v Polsku se lidé českými filmy baví, považují je za dobré komedie, někdy právem, někdy omylem. Polské filmy jsou pro hodně lidí v Čechách příliš náročné a těžké. Jsem docela zvědav, jaký ohlas vyvolají KARAMAZOVI zrovna v Polsku. Budou tam mít dobrou distribuci, ale tamní diváci se musejí naučit vnímat to, že ne každý český film je legrace. Nevím, jestli jsou na to připraveni.
Již delší dobu jste respektovaným a uznávaným režisérem. Jak se díváte na českou kinematografii a co vás v ní zaujalo?
Nemůžu to posoudit. Na české filmy příliš nechodím a evropské a americké filmy zase tolik nesleduji. Problém je v tom, že když se opravdu chcete stát odborníkem na určitou kinematografii, tak jí musíte věnovat mnoho času a ty filmy „nakoukat“. Tím, jak se na filmy díváte, se vám ale změní pohled a začnete je vnímat jinak než normální divák. Já neustále osciluji mezi tím zachovat si neutrální pohled na film jako takový, nebo se hlouběji nějaké filmové problematice věnovat. Obecně si myslím, že úroveň amerických a evropských filmů není nijak závratná. A na české filmy moc nechodím z toho důvodu, že mi to nic nepřináší. Je to sice smutné, ale je to tak. Českému filmu zoufale chybějí zajímavá a nosná témata. Tuzemští režiséři mají ambice, aby se prosadili ve filmové „továrně“. Ale nemají ambice něco sdělit.
KNOFLÍKÁŘI jsou vaším divácky nejúspěšnějším filmem. Byl jste při psaní scénáře ovlivněn trendem povídkových filmů, které byly v době vzniku KNOFLÍKÁŘŮ velmi oblíbené?
Naopak. Byl to můj druhý nejméně úspěšný film, pokud jde o návštěvnost, ale to je jedno. Scénář ke KNOFLÍKÁŘŮM byl ovlivněn tím, jak vznikal. Vznikal na motivy povídek, které byly původně určeny pro pořad ČESKÁ SODA. Potom vznikly krátké mikropříběhy, které jsem spojil do výsledného filmu. Je to film zaměřený víc na téma než na jednotlivé postavy. Ale nevzpomínám si, že bych tehdy viděl jiný povídkový film. Snad s výjimkou filmu NOC NA ZEMI Jima Jarmusche.
Panuje obecný názor, že největší slabinou českého filmu je scénář. Co tomu jako scenárista říkáte?
Myslím, že to je do jisté míry pravda. Spolu se scénářem je druhou slabinou českého filmu již zmiňované téma. Často si lidé, kteří píší scénáře, nedefinují téma příběhu, neuvědomí si, o čem píší. Soustředí se pouze na příběh. Ale příběh přece není tématem filmu, že? A když se někdo neptá po vlastním tématu, ani si logicky nemůže uvědomit, jestli už o tomto tématu vyprávěl někdo před ním, a jestli k němu tedy přistupuje originálně, nebo ne. A nebo jestli je to téma společensky nosné. Protože takové otázky byly dřív spojovány s komunistickou kulturní politikou. Jenže ty otázky platí, i když komunismus je již mrtvý.
Vaši rodiče jsou známí scenáristé. Dalo by se říct, že pro vás byli scenáristickými vzory?
Tak bych to určitě neřekl. Rodiče pro mě reprezentovali televizní scenáristickou tvorbu v době, kdy jsem televizi neuznával. Zdálo se mi, že píší takovým starým stylem, který jsem docenil až zpětně. Spíše mě zajímalo, jak se o věcech baví, než jaký je výsledek. Ale rozhodně mě rodiče ovlivnili v tom, že jsem chtěl jít studovat scenáristiku. Viděl jsem, jak vypadá každodenní život scenáristů, a chtěl jsem to dělat.
Na FAMU jste vystudoval scenáristiku. Měl jste už při studiu ambice stát se i režisérem?
Tenkrát ještě ne. Studoval jsem v době, kdy ještě platil takzvaný barrandovský systém, který byl, navzdory různým omezením, výborný. Ve čtvrtém ročníku na FAMU jsem dokonce nastoupil na Barrandov na plný úvazek a školu jsem dodělával dálkově. Potom jsem byl z Barrandova Václavem Marhoulem vyhozen, protože došlo k jeho privatizaci. Dodnes jsem nepochopil, proč se zrušil tak skvělý systém, jakým byl Státní film. Ekonomicky to byl, do velké míry, nezávislý konglomerát pěti podniků. Přišlo mi velmi dobré, že tam probíhala jak výroba filmů, tak jejich distribuce, i nákup. Tak to kdysi dělávala velká americká filmová studia předtím, než se sama prodala naftařským firmám.
V tištěné Xantypě se ještě dočtete:
- jak shánět peníze na filmy
- o propagaci filmů a kritice
Autor fotografie: Vojtěch Vlk
