Připomeňme si nezáživné učebnice středních škol za minulého režimu, kdy například v zeměpisu a dějepisu pokrývaly více než polovinu látky informace o bratru na věčné časy – Sovětském Svazu – a zbytek byly často zkreslené texty o kapitalistickém světě. Nebo některé doplňkové a nic neříkající předměty na vysokých školách. Jenomže časy se změnily. O porovnání pozitivních a negativních stránek totalitního a porevolučního systému vysokého školství jsem požádala Ondřeje Lišku, ministra školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

Slovo ministra školství
„O žádných specificky pozitivních stránkách vysokého školství v letech 1948 – 1989 nevím. Tím nechci říct, že všechno, co se na vysokých školách učilo, bylo špatně, nebo že tehdejší vzdělání je paušálně méně hodnotné než dnešní. I když u řady oborů, hlavně společenskovědních, to určitě platí. Řada pedagogů odváděla za minulého režimu na vysokých školách kvalitní práci. V mnohých oborech, hlavně těch ‚apolitických‘, se dělal seriózní výzkum. Komunistický stát některá vědní odvětví podporoval poměrně štědře. Ale který stát to nedělá? Jiné obory však upadaly, protože je dostali ‚do rukou‘ lidé, jejichž jedinou devizou byla loajalita, nebo spíš konformita. Největším nepřítelem českého a moravského vysokého školství do roku 1968 byl fanatismus a zkostnatělost. Ale bezzásadový kariérismus, který je vystřídal v posrpnovém období, napáchal na našich vysokých školách naprosto srovnatelné škody. Skoro všechno pozitivní, co se na univerzitách a vysokých školách během 40 let komunistické nadvlády událo, mají ‚na svědomí‘ konkrétní vědci a pedagogové. Mnohdy jen díky tomu, že dokázali šikovně manévrovat v rámci dosti omezených akademických svobod nebo tento rámec překračovali. Výhody, jaké má vysoké školství z existence svobodných poměrů po roce 1989, jsou zjevné. To vidí každý, kdo navštíví libovolnou vysokou školu, která existovala i před listopadem. Každý, kdo čte a sleduje odborné časopisy a publikace, kdo chodí na přednášky nebo jen používá zázemí vysoké školy pro samostatnou vědeckou práci, musí vidět ten rozdíl. Mimochodem komunisté zanedbali jednu věc, na níž by jim paradoxně mělo záležet nejvíce: propojení terciárního vzdělávání s praxí, s podnikovou sférou. Tato oboustranně výhodná a pro další rozvoj vysokých škol klíčová spolupráce začíná pomalu fungovat až v posledních letech a velký kus práce v této oblasti je ještě před námi.“

Potýkají se soukromé a veřejné vysoké školy s podobnými problémy?
Hlavní rozdíl mezi veřejným a soukromým vysokým školstvím tkví v tom, že soukromé vysoké školy jsou financovány prostřednictvím školného. Jinak se řídí naprosto stejnou legislativou, obory jim například musí schválit Akreditační komise. Problémy vysokých škol jsou v podstatě velmi podobné, samozřejmě až na specifické otázky jednotlivých institucí související s financováním. Jsem přesvědčen, že lepší reakce na podněty vnějšího prostředí a vůbec větší otevřenost systému přinesou vysokým školám pestřejší strukturu finančních zdrojů a možnost lépe reagovat na požadavky současného světa. K tomu jsou nutné změny jak v legislativě (daňové zvýhodnění zakázek v oblasti výzkumu a vývoje zadávaných vysokým školám), tak ve strategickém uvažování samotných vysokých škol.

Je úroveň vysokých škol u nás srovnatelná s úrovní systému v Evropské unii?
V zásadě ano. České vysoké školství se s novými výzvami po roce 1989 vyrovnalo dobře, což zdůrazňují i experti OECD. Jsme součástí Boloňského procesu a naše Akreditační komise bude v Evropském registru akreditačních komisí. Čeští studenti jezdí studovat na jiné evropské vysoké školy a naopak. Česká republika se tím stává platnou součástí evropského systému terciárního vzdělávání. Avšak aby náš systém obstál v konkurenci i během dalších let, chystáme se přikročit k některým změnám, které budou vycházet z Bílé knihy terciárního vzdělávání. Důležité je posílit atraktivitu a konkurenceschopnost českých a moravských vysokých škol. Chceme, aby se naše vysoké školy staly skutečně součástí svého sociálního prostředí, aby spolupracovaly s podnikateli, občanskými sdruženími, městy. To by mělo do systému terciárního vzdělávání přivést více peněz a posílit schopnost vysokých škol reagovat na potřeby trhu práce a společenskou poptávku.

Protekce a úplatky při přijímání studentů a při zkouškách nebyly za totality ojedinělou záležitostí. V jaké míře se s nimi setkáváte dnes?
Dnes už je to okrajový jev. Za minulého režimu byla problémem nejen korupce, tedy že se někdo díky přímluvě mocných přátel nebo penězům dostal na vysokou školu. Ještě horší bylo plýtvání lidskými zdroji, jehož se stát dopouštěl tím, že řadu talentovaných mladých lidí na vysokou školu nepustil. Ať kvůli třídnímu původu, nebo později proto, že se jednalo o dítě z rodiny nepřátel (domnělých nebo skutečných) režimu. V osmdesátých letech už syny a dcery disidentů na vysokou sice pouštěli, ale jen na technické obory, kde nemohli tolik „škodit“. Tento negativní aspekt už naše vysoké školství pochopitelně nezná. S „přímluvou“ a podplácením už je to složitější. Protekce a korupce existovaly vždycky, v demokracii i v autoritářských systémech. Úkolem zodpovědných politiků je nejen na nich neparticipovat, ale aktivně se podílet na vytváření mechanismů k jejich potlačení. Myslím, že podplácení při přijímání na vysoké školy se u nás vyskytuje ve stejné míře jako kdekoliv jinde v Evropě. Několik let stará aféra na Právnické fakultě UK byla, doufám, v jistém smyslu ponaučením. Státní maturita, k níž začnou vysoké školy postupně přihlížet, také přispěje k transparentnosti přijímacího řízení.

A ještě na závěr řekněte, co vám samotnému při studiu na vysoké škole vadilo nejvíc?
Měl jsem štěstí, že mé obory – politologie a religionistika – byly na Masarykově univerzitě už tehdy na velmi dobré úrovni. Přitom většinou právě tyto obory působení komunistů doslova zdecimovalo. Takže co se týče kvality studia, nevadilo mi nic. Vzhledem k tomu, že jsem rodilý Brňák, nepřišel jsem do styku ani s kolejní správou… Zbývají jen ty standardní věci, které „obtěžují“ každého studenta – zápočty a zkoušky.

Veřejné vysoké školství
Z kaleidoskopu českých vysokých škol jsem si vybrala fakultu Všeobecné fakultní nemocnice Univerzity Karlovy v Praze. Lékařská fakulta byla totiž ještě s teologickou, svobodných umění a právnickou zakládajícími fakultami starobylé a světově proslulé univerzity, kterou v dubnu 1348 založil král Karel IV. Patří mezi nejstarší lékařské fakulty ve střední Evropě a v té době se na ní přednášelo všeobecné lékařství. V roce 1953 došlo na základě rozhodnutí Ministerstva vysokých škol ČSR k rozdělení na tři samostatné: Fakultu všeobecného lékařství (1. LF UK), Fakultu dětského lékařství (2. LF UK) a Lékařskou fakultu hygienickou (3. LF UK).

V tištěné Xantypě se ještě dočtete:

- o první lékařské fakultě Všeobecné fakultní nemocnice UK v Praze
- o soukromém vysokém školství
 

Autor fotografie: Martin Wágner