Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

 

text Pavlína Kourová, foto Aleš Jungmann (alesjungmann.cz) a bigstock

 

 jested1jpg.jpg

 

Učebnice moderního designu
Karel Hubáček svým nápadem doslova nadchl komisi, která posuzovala návrhy na nový hotel na vrcholu Ještědu poté, co v roce 1963 vyhořela tamní horská bouda. Odpustila mu dokonce to, že porušil zadání architektonické soutěže – měl být navržen hotel s restaurací a vedle něj televizní vysílač. Karel Hubáček obojí spojil do jediné výjimečné stavby – rotačního hyperboloidu a komise hlasovala jednomyslně pro jeho návrh s tím, že toto řešení ji při zadávání vůbec nenapadlo. Byly použity neobvyklé stavební postupy, moderní technologie i netradiční materiály. Vytvořen byl originální design – od nábytku až po jídelní a nápojové servisy, což dovést do zdárného konce v realitě socialistické plánované ekonomiky nebylo vůbec jednoduché. Karel Hubáček a jeho kolegové z ateliéru SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci) a jejich spolupracovníci museli prokázat hodně houževnatosti a odvahy stát si za svým. O tom mimo jiné vypráví „zmužilý kabaret o stavbě Ještědu“ SIALSKÁ TROJČATA, který měl nedávno premiéru v libereckém Malém divadle (to mimochodem navrhl také Karel Hubáček). Protagonisté ŠUMNÝCH MĚST Radovan Lipus a David Vávra ve spolupráci s dramaturgem Milanem Šotkem vytvořili k poctě architektů Karla Hubáčka, Miroslava Masáka a Otakara Binara kabaret o tom, „jak se přihodilo, že odvážní muži a básníci architektury ze SIALu dokázali v šermu se socialistickou realitou stvořit neuvěřitelný zázrak rotačního hyperboloidu, který na temeni Ještědu v ladné taneční póze odolává vichřicím“. „Byli velmi stateční i lidsky a občansky. Nepodlehli tlaku režimu, nezadali si s mocí, nešli snadnou cestou souhlasů a přitakání, zachovali si vnitřní integritu a noblesu, což je inspirativní i v dnešní době,“ říká Radovan Lipus. Realizace dnes již ikonické stavby, moderní, ale přesto ladící s okolní krajinou a elegantně dotvářející silue­tu hory, trvala sedm let (1966–1973).

 

jested2jpg.jpg

 

Vrátit původní krásu
Spolek Ještěd 73, který se snaží, aby se hotelu a restauraci na Ještědu vrátila jejich původní krása, oslovil dosud žijící architekty a výtvarníky, kteří zde pracovali, a zaznamenal společně s libereckými studenty do knížky jejich VZPOMÍNKY NA JEŠTĚD, které dokládají, jak netradiční materiály a postupy zde byly použity. Sochařka a sklářka Jaroslava Brychtová se svým životním partnerem, sklářským výtvarníkem Stanislavem Libenským vytvořili SPAD METEORITŮ – křišťálové koule, které jako by dopadly do betonu, z něhož je dřík, jenž celý hotel s vysílačem nese. Akademický malíř a sklářský výtvarník Karel Wünsch navrhl zrcadlovou stěnu z ohýbaných tabulí, jež oddělovala vstup z restaurace na toalety (v knížce vzpomíná, jak deformovala obraz, takže děti před ní šaškovaly a dospělí měli klid vypít si kávu a popovídat si), ale především tzv. Ještědský nápojový a jídelní soubor – ze skla a vitrálu, materiálu na pomezí porcelánu a keramiky, z něhož se v Teplicích vyráběly izolátory pro vysoké vedení. Nábytek do restaurace i hotelových pokojů navrhl Otakar Binar a vytvořil jej nábytkářský podnik v Mimoni, kovové prvky pak továrna na hudební nástroje Amati Kraslice.

 

jested3jpg.jpg

 

baner-clanek

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne