Jaroslav Čvančara

Nechci jít do hrobu blbej

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

 

Text Vašek Vašák, foto Milan Linhart a archiv Jaroslava Čvančary

 

cvancara1jpg.jpg

 

Co tě v životě nejvíc ovlivnilo?
Asi skutečnost, že jsem vyrůstal se třemi o hodně staršími sourozenci, kteří byli pro mě polobozi, a já je ve všem napodoboval. Prošel jsem si zájmem o film, historii, literaturu, a jednou, když jsem stonal, mi přinesl bratr Miroslav „foglarovky“. František mě zase ovlivnil svou politickou vyhraněností, na niž doplatil v padesátých letech kriminálem. Sestra Jana byla moc hezká, všichni ji obdivovali, včetně žižkovských chuligánů, a protože byli trampové, znamenali pro mě první kontakt s trampingem.

Trampové jsou větší drsňáci než hoši z Folglarovy Dvojky…
Všichni byli vousáči, kouřili a chlastali, a to mně bylo sympatický. U Foglara se mi ze začátku líbilo, ale po sedmi letech už mě tam spousta věcí nebavila. Trampové mně přišli přirozenější.

Za co odsoudili tvého bratra Františka v roce 1958 na dvaadvacet měsíců, z nichž si šestnáct odseděl?
Zjednodušeně řečeno za politický vtip. K tomu, jak jsem jeho kriminál vnímal, přispěla i naše jediná povolená návštěva v táboře Vojna, jíž jsem se zúčastnil. Dodnes mi naskočí husí kůže, když si na to vzpomenu, nejen proto, že byla hrozná zima. Když nás vpustili do návštěvní místnosti, nejvíc mnou otřáslo, že u stolu seděli vedle sebe bachař, vězeň, bachař, vězeň, aby se návštěvníci svých blízkých nemohli ani dotknout, což bylo stejně zakázáno. Mohli jsme si s bratrem půlhodinku povídat, maminku předem poučili, o čem se smí a o čem nesmí mluvit. V té době jsem ve škole přemýšlel o kovbojích, kamarádech a spolužačce, kterou jsem miloval, a neposlouchal jsem učitelku, což se samozřejmě projevilo na známkách, takže když se mě bratr během návštěvy zeptal, jak mi jde učení, styděl jsem se.

A nakonec ses sám stal vychovatelem…
Až za hodně dlouho. Chtěl jsem být filmařem a později hudebníkem. S kamarády jsem hrál od rána do večera. Neměl jsem žádné závazky, až když jsem se seznámil se svou budoucí ženou, začal jsem přemýšlet o tom, že bych měl konečně něčím být. Poslal jsem tedy přihlášku na střední filmovou školu do Čimelic, ale nepustili mě ani k přijímačkám. Až po čase jsem zjistil, proč. Když jsem dělal v televizi, zavolal si mě nejvyšší šéf animovaného filmu, všemi uctívaný Eduard Hofman, režisér slavného STVOŘENÍ SVĚTA, ale současně velkej komunista, a zeptal se mě: „Váš otec byl ten filmař?“ – „Ano,“ povídám v domnění, že to mám u něj dobrý. Jenže on pokračoval: „V tom případě u nás nemůžete pracovat,“ a dal mi okamžitou výpověď. To už jsem byl osm měsíců asistentem kamery. Ten den mi nevymizí z paměti i proto, že se to odehrálo ještě v bývalém sídle televize v Jindřišské ulici 16, a když jsem vstupoval do výtahu, přicupital slavný dirigent Karel Vlach, během jízdy byl ke mně otočený zády, a aniž by mě znal, ulevoval si: „Svině, kurvy komunistický…“ Když jsme dorazili nahoru, otočil se a pozdravil, jako by se nic nestalo. Nikdy jsem se nedozvěděl, čím ho kdo tehdy naštval.

Měli jste doma z dřívějška americké filmové kovbojky?
Nějaký torza se nám podařilo ukrýt. Ale chtěli jsme vidět i jiné filmy, takže jsem docházel na elektrotechnickou fakultu, kde pořádal náš kamarád Láďa Kuss pro studenty jednou za čtrnáct dní promítání od večera do rána. Láďa měl známé na ministerstvu kultury, kde měli archiv, v malešické filmotéce (Národní filmový archiv – pozn. aut.) byl další… Tam je vlastně největší filmový archiv na světě.

 

cvancara2jpg.jpg
František Čvančara, vězeňský trojportrét, 1958

 

 

Jak se k němu Československo dopracovalo?
Jednak znárodněním, kdy zabavili všechny soukromé půjčovny a archivy, navíc sebrali bratrům Havlovým na Barrandově filmové laboratoře světové úrovně, a když pak mělo v Ruzyni mezipřistání nějaké letadlo z ciziny a vezlo filmy třeba do Jugoslávie nebo do Indie, bylo domluvené, že krabice prohlídl expert, který rozhodl: „Půjčím si ten, ten a ten.“ Už na letišti bylo připravené auto, které filmy odvezlo na Barrandov, tam se hodily do kopírky a naše filmotéka měla další přírůstky. V Malešické jsem se například v roce 1967 několikrát zúčastnil promítání pro československé reprezentační hokejové mužstvo. Ještě k tomu promítání na elektrotechnické fakultě. Vždycky, když Láďa Kuss přehazoval kotouč, se rozsvítilo. Tak jsem se tam jednou dal do řeči s klukem, který seděl vedle mě. Jmenoval se Josef Šimek, časem jsme se skamarádili a v roce 1965 Pepa s kolegy z trampské osady Hejkalů, Janem Vyčítalem a Marko Čermákem, založil skupinu Greenhorns. U něj jsem poprvé slyšel bluegrass, který mě okamžitě chytil za srdce. 

Pokud vím, část archivu vaší rodině sebrali už Němci…
Koncem března 1939 nám zabavili archiv a filmy, které jsme měli k provozování půjčovny. Bylo toho několik nákladních automobilů. Naštěstí první noc ledabyle zapečetili sklady, maminka s tatínkem se do jednoho dostali a vynesli odtud asi čtyřicet plechových krabic s dokumenty o legiích, Masarykovi a Benešovi.

Němci ukradené filmy objevil po válce v moskevském Gosfilmu historik a archivář Myrtil Frída…
Ano, a pár modrých krabic s nápisem Čvančara si půjčil, protože věděl, jak jsme byli poškozený, a měl nás rád. Vždycky na Vánoce navíc připravil pro nás, děti, kolekci grotesek, disneyovek a na dva tři dny nám ji půjčil.

baner-clanek

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Jan P. Muchow

Jan P. Muchow

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Lidé - výběr z článků

Eliška Tyrolerová

Eliška Tyrolerová

Pro mnohé nevidomé jsou nenahraditelnými parťáky doma i v rušných ulicích. Než však dostanou reflexní vestu a průkaz, absolvují speciální výcvik. V nadačním fondu Mathilda, který se od roku 2010 zaměřuje na lidi se závažným zrakovým postižením, se čtyřnohým svěřencům věnuje také třicetiletá Eliška Tyrolerová, která Xantypu pozvala přímo do kanceláře Mathildy nedaleko Václavského náměstí. A jak jinak, společnost nám během rozhovoru dělal černý labrador Cedrik.

Jiří Kylián

Jiří Kylián

Český choreograf světového renomé Jiří Kylián byl 13. března 2019 uveden do Académie des Beaux-Arts v La Coupole Francouzského institutu v Paříži za účasti několika set významných osobností z celého světa. Meč akademika mu předala monacká princezna Caroline.

Erika Stárková

Erika Stárková

Mezi známé osobnosti povýšil herečku Eriku Stárkovou seriál MOST!, který už po uvedení prvního dílu začal bořit rekordy ve sledovanosti a jeho hlášky se od té doby dávají k lepšímu ve venkovských hospodách i v pražských kavárnách.

Alice Horáčková

Alice Horáčková

Když se Alena pouští po manželově smrti do úklidu jeho pokoje, najde v šuplíku stoh neotevřených dopisů, psaných ženskou rukou. Kdo a proč je Járovi psal? Měla by si je přečíst, anebo je lepší, aby je okamžitě zahodila? Kolem tohoto nečekaného nálezu rozvíjí novinářka a spisovatelka Alice Horáčková příběh svého románu NEOTEVŘENÉ DOPISY, který čtenáře vrací do poúnorového Československa. Tichou spoluhráčkou Alenina monologu je paní Dvořáková, jíž románová hrdinka během četných setkání postupně odhaluje svůj dramatický život po boku talentovaného, leč psychicky zlomeného výtvarníka, jemuž se zcela obětovala. Nutno ovšem dodat, že i paní Alena má svoje tajemství.

Pavla Gomba

Pavla Gomba

Pavla Gomba – její jméno pojí dva světy a dva světy se také prolínají celým jejím životem. Nese si v sobě, jak sama říká, virus jménem Afrika. Afrika v duši, Afrika v srdci, Afrika pod kůží a splněný dětský sen, v němž vždy měla své pevné místo pomoc druhým.

Karla Mornstein-Zierotin

Karla Mornstein-Zierotin

Usměvavá, s životním nadhledem, ale i s nebývalou zodpovědností. Karla Mornstein-Zierotin. Zdá se vám to jméno povědomé? Karla skutečně patří ke starému významnému českému a moravskému šlechtickému rodu Žerotínů. Jejich původ se odvozuje od Bluda z Bludova, který byl markraběcím purkrabím v Přerově. Jeho přídomek z Bludova je podle vsi, kterou založil asi čtyři kilometry jihozápadně od města Šumperk. Tuto ves a zdejší panství rodina několikrát ztratila, ale vždy je získala zpět do svého vlastnictví, a zdejší zámek zůstal sídlem tohoto rodu až do 20. století. Vystudovaná historička Karla Mornstein-Zierotin si na hraběcí titul rozhodně nepotrpí, ale trvá na dobře odvedené práci, své i druhých.

Martina Storek

Martina Storek

Před nedávnem slavili sto let – stejně jako naše republika. Osmadvacet velkoplošných černobílých portrétů obdivuhodných stoletých lidí zaplnilo v rámci výstavy NAROZENI 1918 – TVÁŘE STOLETÍ část náměstí Václava Havla. Zlaté světlo Národního divadla večer září na tyto vkusné železné panely a dodává celé výstavě noblesu a magický význam.

Anna Gregor

Anna Gregor

Nedlouho po okupaci v roce 1968 odcestovala z Prahy do Velké Británie. Nejprve žila v Londýně, později se usadila v Edinburghu. Byla hlavní onkoložkou Skotska, objevila nový princip komunikace s pacienty, za což obdržela Řád britského impéria. Doktorka Anna Gregor.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 09/2019

XANTYPA XANTYPA 09/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne