Jan P. Muchow

Baví nás být spolu

Je čtyřnásobným držitelem Českého lva, šestkrát vyhrál Anděla, jednou Cenu české filmové kritiky a cenu Slovenské filmové akademie Slnko v sieti. V oblasti filmové hudby u nás nemá konkurenci. Známe se už dlouho.

Text Vašek Vašák, foto Lukáš Kadeřábek a Roman Dietrich

 

muchov1jpg.jpg

 

Proč jsi vzdal po čtyřech semestrech studium Vysoké školy ekonomické?
Ukončil jsem ho, jakmile jsem dostal „modrou knížku“. Na vysokou jsem šel hlavně proto, abych nemusel na vojnu, která byla tehdy ještě povinná. A když jsem se této povinnosti zbavil, chtěl jsem se konečně naplno věnovat jen hudbě.

Ekonomie tě nebavila?
Vůbec ne, ale byl to jediný humanitní směr, na který jsem se mohl ze strojní průmyslovky dostat. Ještě v maturitním ročníku jsem se ptal na svoje šance ucházet se o studium na FAMU, ale jasně mi řekli, že šance dostat se tam z průmyslovky není žádná. Aby mě uklidnili, dodali: „Když projevíte opravdu velký zájem, tak se vám to možná tak na pátý pokus podaří.“ Jenže projevovat pět let zájem jsem si nemohl dovolit. Musel jsem se zabezpečit před vojnou. Tehdy sis nemohl dát přihlášky na více škol, byla jen jedna možnost, tak jsem si vybral na ekonomce obor, na který byla šance se z průmyslovky dostat.

Studoval jsi někdy hudbu?
Ne, jsem samouk. Postupně jsem praxí nabyl mnoho znalostí z teorie i ve čtení not. Ale ke skládání je nepoužívám. Až při následné komunikaci s hudebníky.

Už v roce 1991 jsi založil věhlasnou sku­pinu The Ecstasy of Saint Theresa. Stále ještě funguje?
Ano, jenom spí takovým delším zimním spánkem. Naposledy jsme naživo hráli před dvěma lety na narozeninách Radia 1, jelikož jsme vznikli ve stejném roce.

 

muchov2jpg.jpg
Jan P. Muchov & The Antagonists

 

 

S „Extazí“ jste v devadesátých letech do­konce zabodovali v britské hitparádě…
To bylo perfektní. Až skoro neuvěřitelný. Neznámá parta z Čech v hitparádě v Anglii. Tenkrát ještě nebyl internet, tak se toho moc z té doby nedochovalo.

Dodnes si vyrábíš, jako tenkrát, samply (skutečné zvuky převedené do digitální formy – pozn. aut.)?
No jasně. Preferuji vlastní zvuky. Například, když jsem tvořil hudbu k filmu ŽRALOK V HLAVĚ, nahrál jsem si přímo z filmového pásu zvuky, které se ozývají při stavbě lešení, a z nich jsem pak udělal rytmickou sekci. Na začátku si ve filmu ani nevšimneš, že už to nejsou ruchy, ale začala scénická hudba. Paní režisérka Procházková byla nadšená.

Do filmu VÁCLAV jsi zase vytvořil rytmus ze skleniček…
Hlavní postava trpí lehkou mozkovou dysfunkcí a já jsem chtěl nějak zvukově vyjádřit tu křehkou duši, která ovšem může být i agresivní. Proto mě napadlo, že by hlavním nástrojem byly skleničky. Mohou vytvářet krásné harmonické plochy a melodie, ale i vyloudit hodně nepříjemně ostrý zvuk.

Jak ses vůbec dostal k filmu?
Poměrně bizarní je, že vůbec první hudba pro pohyblivé obrázky, kterou jsem napsal, byla reklama k tehdy vznikajícímu časopisu Story. Postupně jsem byl častěji a častěji oslovován, protože se režisérům líbilo, co děláme s kapelou.

Ke kterému filmu jsi dělal svoji první hudbu?
K ŠEPTEJ, což byl celovečerní režijní debut Davida Ondříčka. Nejdřív jsem od něj dostal nabídku v tom filmu hrát. David mě a mého kamaráda z kapely Sebas­tians Honzu Čechtického znal z našich častých návštěv kavárny Slavia a domníval se, že jsme bratři, protože jsme si byli hodně podobní. A protože měl ve scénáři postavy dvou bratrů, tak nám je nabídl. Film se poměrně dlouho připravoval a mezitím se Honzova kapela rozpadla. S částí původních Sebastians a pár dalšími kamarády jsme v té době začali nahrávat s „Čachťákem“ nové album a kapelu jsme pojmenovali Colorfactory. Když jsme o tom při kamerových zkouškách řekli Davidovi, chtěl ty pracovní nahrávky slyšet, tak jsme mu je pustili a on se do těch skladeb úplně zamiloval a poprosil nás, jestli by mohl některé z nich ve filmu použít. Ale jen se zpívanými skladbami by film nefugoval, tak jsem dostal od něj nabídku zkomponovat i scénickou muziku. Po ŠEPTEJ jsem dva tři roky dělal převážně „famácké“ filmy. Další celovečerák byli až Davidovi SAMOTÁŘI. Za ně jsem byl poprvé nominován na Českého lva. Následně se to rozjelo.

Znamená pro tebe filmová hudba nejvíc?
Dříve jsem to cítil tak, že na prvním místě důležitosti toho, co dělám, je vždycky kapela The Ecstasy of Saint Theresa, pak filmová a divadelní hudba a na třetí místo bych zařadil své hudební producentství. Musím ale říct, že jsem se nikdy nikam necpal a měl jsem štěstí, že mě na další práci někdo oslovil. Postupně jsem ale víc času trávil prací na filmové a divadelní hudbě než na muzice pro kapelu. Asi se v mém podvědomí časem změnily priority. Přitom jsem tak žalostně neschopný vyrobit si selfpromo (upoutávka na vlastní tvorbu – pozn. aut.). Dodnes nemám vlastní show reel (prezentace pomocí videa – pozn. aut.) ani webové stránky. Je to samozřejmě trapné. Když někdo potřebuje vidět ukázky mé práce nebo hledá web, vycházím z toho jako začínající amatér.

Proslavil ses i remixy (přemíchání původní nahrávky s novými nástroji – pozn. aut.). Nejúspěšnější jsi vytvořil pro slavnou britskou rockovou skupinu Placebo…
To byl samozřejmě velký a příjemný šok, když jsem od nich dostal mail, v němž mi nabídli, abych jim udělal remix. Byla to velká výzva a já mám výzvy rád. Naposledy jsem dělal remix písně MEZI NÁMI PŘESKOČILA JISKRA kapele Insania. Oni hrají takový alternativní tvrdý rock, tedy hodně jiný žánr, než dělám většinou já. Ale jsou moc dobrý a mají vynikající texty. Proto jsem do toho šel a bavilo mě to. Můj remix se kapele i jejich fanouškům líbí. Jsem rád.

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Osobnosti - výběr z článků

Ondřej Kundra

Ondřej Kundra

Mezi vyznamenané prestižní Cenou Ferdinanda Peroutky patří od letošního února také redaktor týdeníku Respekt Ondřej Kundra. Teprve osmatřicetiletý novinář se věnoval už dlouhé řadě silných témat, včetně investigativních. Týkají se korupce, zneužívání politické moci, poměrů v justici, šíření lží a dezinformací, nepřátelských cizích vlivů.

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Rozhovor s historikem umění Jiřím Šetlíkem

Je velice těžké rozprávět s někým, koho opravdu dobře znáte. Celoživotní pevné přátelství, které mě pojí s mým otcem, je snad výjimečné. Vždycky jsme si byli velmi blízcí. Byl mi tátou od útlého dětství přes mou divokou pubertu až do dnešních dní. Nebyl však jen člověkem plným lásky a pochopení, ale v průběhu let jsem se od něj dovídala tolik cenných informací, že bych to bez přehánění mohla pokládat za domácí univerzitu. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych si jako otce dovedla představit někoho jiného, dostalo by se mu jen hlasité negativní odpovědi. Letos 2. dubna slaví devadesáté narozeniny.

Jaroslav Dušek

Jaroslav Dušek

Výrazný herec a propagátor netradičního přístupu k životu Jaroslav Dušek (ročník 1961) uvedl nedávno v Divadle Na Jezerce projekt SLÁVA STROJŮ A MĚST. Tato nadmíru inspirativní inscenace vychází z téměř neznámého textu Jaromíra Rašína. S režisérem i interpretem v jedné osobě jsme si povídali v příšeří zadního traktu restaurace zmíněného divadla, kde mu za dvě hodiny začínalo představení, v němž formou „jevištního čtení“ ztvárňuje všechny role.

Sama s Kunderou

Sama s Kunderou

Stalo se to před více než půl stoletím, v roce 1964. Tehdy bylo českému, později francouzskému spisovateli třicet pět let, ještě nebyl světoznámý a ještě si nehlídal svůj oficiální obraz tak úzkostlivě jako později. Letos 1. dubna oslaví Milan Kundera devadesátiny.

Juraj Herz

Juraj Herz

Lidský život je román, energie z něj vycházející věčná. Ten jeho obsahoval vše, co doba přinášela, koncentrovaně. Vévodil mu šarm a kouzlo osobnosti, byl vášnivý, plný lásky, něhy, vzdoru i hněvu, měl své chvíle klidu, míru i bouří.

Věčný tulák Charlie

Věčný tulák Charlie

Zná ho celý svět. S buřinkou, hůlkou a groteskní chůzí. Neodolatelně komický i dojemný – melancholický klaun, gentleman, snílek, antihrdinský hrdina i osamělý človíček věčně doufající v nějaké romantické dobrodružství. Tulák Charlie. Snad nejslavnější postava v dějinách filmu. Od narození jeho stvořitele sira Charlese Spencera Chaplina uplyne 16. dubna už 130 let, jeho tulák opanoval stříbrná plátna bouřlivě se rozvíjejícího nového fenoménu – tehdy ještě němého – filmu před 105 lety.

Dvojrole Jiřího Dostála

Dvojrole Jiřího Dostála

Na okraji Příbrami, ve Lhotě, za mostem na soutoku řeky Litavky a Obenického potoka, stojí Kovohutě a v nich na tři sta lidí, především hutníků-olovářů, pomáhá svou prací každý měsíc XANTYPĚ na svět. Kovohutě jsou jejím donátorem a vydavatelem, a v jejich čele stojí Ing. Jiří Dostál, generální ředitel se srdcem personalisty.

Josef Illík

Josef Illík

Josef Illík stál za kamerou takových filmů jako KOČÁR DO VÍDNĚ, KLADIVO NA ČARODĚJNICE, UCHO, UŽ ZASE SKÁČU PŘES KALUŽE nebo TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU. Byl však také vynikajícím fotografem, po němž zůstala jedinečná sbírka zhruba čtyř tisíc černobílých negativů. Z některých, zachycujících Prahu v letech 1945–1958, byly zhotoveny fotografie a publikovány v knize, kterou vydalo nakladatelství Argo.

Jiří Hrzán

Jiří Hrzán

Jiřímu Hrzánovi se podařilo vytvořit herecký typ. Typ kluka, který není frajersky suverénní. Naopak, je to spíš smolař sužovaný občasnými trablemi a komplexy. Někdy se už už zdá, že se dá do breku. Nedá, ale v tom okamžiku jako komik zaručeně vítězí i nad velkými škarohlídy. Jen těžko bychom v naší kinematografii hledali nešťastnějšího a utrápenějšího ženicha, než jakého předvedl v komedii SVATBA JAKO ŘEMEN. Nechce se věřit, že už je to osmdesát let, kdy se tento věčně mladý kluk 30. března 1939 v Táboře narodil.

Radim Špaček

Radim Špaček

S Radimem Špačkem (*1973) se znám necelých deset let, obdivuji jeho pracovitost, vstřícnost i otevřenost. Na sklonku minulého roku představil svůj nový film z nedávné historie a zároveň ze sportovního prostředí ZLATÝ PODRAZ. Námět pozoruhodného snímku mi s Radimovým osobnostním typem nešel tak úplně dohromady, rozhodl jsem se ho tedy na okolnosti vzniku tohoto filmu – a nejenom na ně – zeptat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 04/2019

XANTYPA XANTYPA 04/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne