Eliška Podzimková

Negativní reakce na homosexuály a lesby nás zraňuje

Eliška Podzimková v šestnácti letech onemocněla rakovinou. Dlouhé měsíce trávila sama doma a nudila se. Tak zkusila ilustrovat fotografie. Její obrázky se o několik let později líbily i americkým médiím a slavnému kuchaři Jamiemu Oliverovi. Eliška oslnila Ameriku. Mladá výtvarnice dál maluje své fotografie, pomáhá malým onkologickým pacientům a brání ty, ke kterým patří – lesby a homosexuály.

Text Renata Kalenská, foto Votěch Vlk, ilustrace Eliška Podzimková

 

podzimkova1jpg.jpg

 

Působíte na mě jako velmi výrazná žena s jasnými názory a postoji. Přitom o sobě říkáte, že nevíte, kdo jste, a ani to vědět nechcete. Jak tomu mám rozumět?
Často dostávám otázku, co dělám. A já na to zkrátka nemám odpověď. Mě hrozně baví brouzdat do různých odvětví. Mám ráda fotky, grafiky… A úplně nejvíc ze všeho mě baví všechny ty věci kombinovat. Bylo by pro mě strašně svazující vázat se jen k jedné profesi.

Potřebujete tedy svobodu…
Asi ano. A zároveň nemám ráda, když mě někdo nazve umělcem. Já si tak nepřipadám. Pro mě je umělec třeba Petr Nikl.

Jan Saudek o sobě říká, že není umělec, ale řemeslník…
To je taky možný náhled. Na druhou stranu v tomhle rozlišuju. Když mám nějakou zakázku od klienta, beru to tak, že jsem řemeslník, animátor, který to naanimuje. A pak jsou zakázky, kdy po mně klient chce, abych do toho dala svůj styl. Dostanu volnou ruku, můžu si to celé sama vymyslet, protože mi věří. A to už je víc umělecká záležitost, než když mi někdo řekne: „Tady je scénář, tady máš klip, tady je storyboard, obrázkový scénář…“

 

podzimkova2jpg.jpg
Náročná politická situace a náročné myšlenky v mé hlavě…

 

 

Něčím to ale celé začalo. Která profese byla ta první?
Asi animace, protože jsem ji studovala ve škole. Zároveň moje máma je výtvarnice, takže od útlého věku jsem v dílně patlala hlínu. Od začátku to ale bylo taky všestranné. Je to podle mě dáno rodinnou výchovou. Moje máma má vystudovanou scénografii, ale dělá ji minimálně. Občas ilustruje knížky.

Ani se nedá říct, co z toho, co děláte, vám přináší největší uspokojení?
Asi úplně nejvíc věci kolem onkologie, protože je mi to blízké. Pořád vymýšlím, čím mohu přispět k tomu, aby nemocné děti a jejich rodiny celým procesem léčby propluly lehčeji, než jak by se to dělo bez mé pomoci. Já vím, že jen maluju obrázky do fotek, ale občas se mi stane, že mi nějaká maminka holčičky, která má stejnou nemoc jako já, napíše, že se mnou viděly rozhovor nebo viděly moje obrázky a že se jim to hrozně líbí a nakoplo je to v tom, aby ve svém boji pokračovaly. Že už byly pesimistické a můj příběh jim znovu vlil naději. Tohle je pro mě nejkrásnější zpětná vazba, která může existovat.

S tímto tématem jste spojená celoživotně, protože jste rakovinou sama onemocněla. Když pomáháte nemocným lidem, uvědomujete si takto zpětně, co tehdy vlastně chybělo vám?
Když jsem se ocitla na onkologii, bylo mi šestnáct a byla jsem mimoň, který nevěděl, co slovo onkologie znamená. Jen jsem koukala na plešaté děti, které běhaly po chodbě. Ten proces, který se začne po testech, je hrozně těžký. Lékaři nestíhají, nemají čas vysvětlovat, co se děje. Občas vystřelí nějakou větu typu „Kvůli bakte­­r­iím nesmíte jíst plísňové sýry“, ale je to ten typ informací, které se k vám dostanou jen občas. Nebo netušíte, proč vypadávají vlasy. Přitom i pro děti je dobré, když pochopí, co se s jejich tělem během léčebného procesu děje. Mně tohle vysvětlila psycholožka v Motole. Nakreslila mi to na papír a mně v tu chvíli začala léčba aspoň trochu dávat smysl. Strašně mě to od té chvíle zajímalo, začala jsem koukat na seriál DR. HOUSE. Sjela jsem všechny série a říkala jsem: „Já chci být doktor!“ Ta chvíle, kdy mi to ta doktorka vysvětlila a nakreslila, měla pro mě obrovský význam.

A to bude vaše cesta?
Ano. Chci animovat miniseriál pro děti a jejich rodiny, který bude obsahovat obecná fakta o procesu léčby. Samozřejmě je to hrozně individuální, takže nebudu popisovat nějaké specifické věci. Pokusím se vysvětlit ty jevy a situace, které mají všichni relativně společné. (Více na www.plesouni.cz)

 

podzimkova3jpg.jpg
Pulp Fiction

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Osobnosti - výběr z článků

Alena Mihulová

Alena Mihulová

Zlomem se pro ni stala v sedmnácti letech role ve filmu SESTŘIČKY, při jehož natáčení se zamilovala do muže svého života – režiséra Karla Kachyni. Druhým významným bodem se stal snímek DOMÁCÍ PÉČE, za nějž získala na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus a v americkém Palm Springs Cenu pro nejlepší herečku.

Martin Řezníček

Martin Řezníček

První zkušenosti získal v BBC. Odtud odešel do České televize, pět let byl jejím zpravodajem ve Washingtonu, nyní je moderátorem hlavní zpravodajské relace Události a zástupcem šéfredaktora.

Fritz Hückel

Fritz Hückel

V pohádkách a dějinách královských rodů platí, že vladařskou korunu a všechno, co patří ke království, zdědí potomek panovnické dynastie. Dědické žezlo se však předávalo i v rodinách řemeslníků. Když se manželce novojičínského velkokloboučníka Augustina Hückela (1838–1917) narodil roku 1885 syn Friedrich (řečený Fritz), byli rodiče přesvědčeni, že se příslušník čtvrté generace slovutného rodu vydá stejnou cestou, jakou mu předurčila dávná řemeslnická tradice. Ne vždy však platí zvykové zákony…

Ivo Skalský

Ivo Skalský

O medicínu se zajímal už na gymnáziu, přestože ani jeden z rodičů nepracoval v oboru. Záhy zjistil, že ho láká chirurgie. Léta operoval v prestižním Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM), kde se pod bdělým dohledem profesora Jana Pirka a MUDr. Petra Pavla vypracoval na špičkového kardiochirurga. V roce 2013 byl jmenován primářem Kardiochirurgického oddělení Nemocnice Na Homolce v Praze a přednostou tamního kardiocentra. S MUDr. Ivem Skalským (1967) jsme hovořili o předním postavení této nemocnice u nás i ve světě, o záchraně života Michala Viewegha i o tom, co dělá, když právě neoperuje.

Ladislav Mrkvička

Ladislav Mrkvička

Publikum ho zná z mnoha divadelních her, filmů a seriálů. Ladislav Mrkvička prošel několika divadelními soubory a největší stopu zanechal v Praze v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) a Na zábradlí u Evalda Schorma. Jeho kariéru před kamerou odstartoval film ATENTÁT. Protože je přesvědčen, že o jeho životě a názorech už bylo všechno řečeno, je nesnadné přesvědčit ho, aby znovu otevřel stará témata. Tento rozhovor je tedy výjimkou a asi byste nevěřili, jak dlouho vznikal. Publikujeme jej k 80. narozeninám tohoto výrazného umělce.

Ondřej Veselý

Ondřej Veselý

Diváci ho mohou znát především ze seriálu České televize VYPRÁVĚJ, kde skvěle ztvárnil jednu z hlavních rolí, „záporáka“ Jardu France. Pochází z umělecké, zejména hudebně zaměřené rodiny, jeho maminka byla metodičkou zpěvu, tatínek operním zpěvákem a později šéfem opery v Jihočeském divadle. Ondřej vystudoval hereckou konzervatoř v Ostravě a diváci ho mohli vídat ve Slezském divadle v Opavě, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a v letních sezonách na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Aktuálně hraje v pražském Divadle pod Palmovkou.

Adele

Adele

Tváří a postavou přímo slovanský typ, hlasem a projevem naopak odkazuje k černým interpretkám rhytm and blues. Zpěvačka a autorka, jejíž alba vycházejí označena číslovkou rovnající se jejímu věku v době nahrávání. Svět populární hudby ji zná jako Adele.

Ivo Plicka

Ivo Plicka

Nechce se tomu ani věřit, ale od vzniku takových hitů jako JÁ BUDU CHODIT PO ŠPIČKÁCH, POVÍDEJ, NÁHROBNÍ KÁMEN, KLAUNOVA ZPOVĚĎ či POKOJ Č. 26 uplynulo již padesát let! Jsou pod nimi podepsáni zpěvák a skladatel Petr Novák a jeho dvorní textař Ivo Plicka.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 03/2019

XANTYPA XANTYPA 03/2019

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne