Neratov

Místo, kde jsou hvězdy blízko

„V Neratově jsou hvězdy hodně blízko. Když je noční nebe jasné, zažívám pocit blízkosti nekonečna a všeho, čeho mohu být součástí, harmonie a krásy, všeho, co mě přesahuje. Pociťuji obrovskou vděčnost za to, že to mohu vidět a sdílet,“ říká Mons. JOSEF SUCHÁR (60), který s tímto místem spojil svůj život.

 

Text Zdenka Hanyšová Celá, foto jan faltýsek a Oldřich Hanyš

 

neratovjpg.jpg
Neratov (kdysi Bärnwald) v Orlických horách byl významným poutním místem již od 2. poloviny 17. století. Zázračná moc se přičítala milostné sošce Panny Marie a prameni, který vyvěrá u kostela. Barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie byl vystavěn v letech 1723 a 1733. Během pobytu Rudé armády v roce 1945 kostel vyhořel. Od roku 1992 je kulturní památkou a sdružení Neratov stále pracuje na jeho obnově.

 

 

Jaký máte pocit, když o nejkrásnější noci v roce zní při mši v kostele Nanebevzetí Panny Marie PŮLNOČNÍ Václava Neckáře?
„Stojím v prázdném kostele, hvězdy nade mnou…“ Zpíváme ji na půlnoční mši pravidelně. Zážitek je to opravdu silný. Představte si: ve ztemnělém kostele zní nejdřív nádherný rorátní zpěv o adventu. Za doprovodu ministrantů nesu svíčku zažehnutou Betlémským světlem, které nám sem nosí skauti. Přicházíme k betlému, do kterého vkládám Jezulátko, a za zvuku zpěvu lidu Izraele jdu dopředu do kostela. Navazuje ona krásná píseň PŮLNOČNÍ, kterou zpívají mladí z Neratova a jejich známí. Světlo svíčky se odráží nahoře ve skle střechy kostela a jinak je úplná tma.

Odraz světel ve skleněné střeše kostela… Dlouhá léta kostel neměl střechu vůbec…
Když byl na kostel v sedmdesátých letech vydán demoliční výměr, byla to skutečně troska. Ale dáte-li jí příležitost k novému životu, což obnáší kus práce, hodně času a radosti, pak i z té trosky může být naděje. Je to jako s lidským životem a se vztahem k našim spoluobčanům s handicapem. Víte, jak se na ně často majoritní společnosti dívá? Že kdyby tu nebyli, mohli bychom rychleji utíkat k zářivým zítřkům. Já však pevně věřím tomu, že oni jsou ti, kteří nás víc dělají lidmi, protože nás přibrzďují, abychom neletěli příliš rychle, abychom mohli tenhle svět vidět z jiné perspektivy. Když jedete po dálnici, tak vůbec nic nevíte o kraji, kterým projíždíte, a teprve tehdy, až z ní sjedete a zastavíte, uvidíte krásu přírody, trávu, která se zachvěla ve větru, atmosféru vesnice a místa. Prostě jen přibrzdíte.

 

neratov2jpg.jpg
Prostý interiér kostela vybízí k tichému rozjímání.

 

 

Vy jste už na dvacet devět let „přibrzdil“ v Orlických horách. Byl jste aktivním správcem jedenácti farností (dnes spravujete tři), hybatelem Sdružení Neratov, „chariťákem“, po všech stránkách oživujete někdejší vysídlený sudetský kraj. Co ve vás rezonuje nejvíce, když se řekne Neratov?
Poselství, které s sebou nese život tohoto poutního místa, a sice, že nikdo není zbytečný, nic není zbytečné a nikdy není pozdě začít věci opravovat, dát jim nový život a pak je zase vracet lidem. Rezonuje ve mně „chariťák“ a mám za to, že jsme tu od toho, abychom realizovali ten nádherný příběh z bible o milosrdném samaritánovi. Znáte jej? Je to příběh o člověku, který šel světem, přepadli ho lupiči a on zůstal ležet polomrtvý na cestě v lese. Každý včetně kněze jej obešel. Samaritán se u něj zastavil, rány mu omyl olejem a vínem a obvázal, posadil ho na soumara a odvezl jej do hostince. To je ideál charitního pracovníka, který se neptá, zda si to člověk zavinil sám, zda je to komunista, křesťan nebo islamista. Ale vidí člověka v nouzi a udělá svými silami, co může, a doveze ho tam, kde mu pomohou víc. A tenhle základ charity je i v Neratově.

Vybaví se vám ta chvíle, kdy jste v roce 1987 poprvé stanul před kostelem?
Mám tu chvíli uloženou hluboko v sobě. Pojí se mi s obrazem někde vzadu v mé mysli a s pocitem okamžiku, jak stojím uprostřed ruin a kolem mne jsou rozbořené zdi. A jak přichází uvědomění, že takhle to prostě nemůže zůstat, že se s tím něco musí udělat. Slyšel jsem zoufalé volání poutního místa.
V té době čerstvě po tajném vysvěcení na kněze, jsem pomáhal s mládeží v táboře Radost na samotě Amerika a do blízkosti neratovského kostela jsem se dostal při táborové hře. Vedoucím tábora byl tajně svěcený kněz otec Tišek (František Fráňa), který mě vedl ke kněžství. Můj život byl naplněný nadšením a velikou radostí, že mohu být knězem, a pak také tou předrevoluční dobou. Nebyl jsem revolucionář, ale v různých podmínkách se tehdy dalo dělat hodně, a také se dělalo.

 

neratov3jpg.jpg
Dnes je těžké si představit, že na kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově byl v roce 1973 vydán demoliční výměr.

 

 

Dnes má kostel dostavěné zdi, novou střechu, výjimečný mobiliář, zvony, věže svítící novotou. Jste jeho architektem?
Ne. To se tak nějak postupně seskládalo dohromady. Vždy se mi podařilo najít spřízněné duše, které to posouvaly dál a dál. Na začátku bylo mnoho různých projektů, přístupů a vidění. Výsledný stav je jakýsi kompromis a kompilát všeho, co prošlo různými možnostmi, zákazy a nařízeními, které s tím byly spojeny. Nám se líbí a jsme rádi, že takhle může být.

Napadá mě, co vlastně umožnilo tohle místo zachránit? Tedy kromě nekonečné energie a práce lidí…
Prosby, modlitby, síla a vize lidí, že takhle to nemůže zůstat. Tohle místo mělo spoustu obětí. Kněží, kteří se snažili kostel zachránit, skončili v kriminále. Prosby vytvářejí duchovní sílu, tlaky a prostředí pro změnu. Mluvím o tom často i se snoubenci, jak jsme zodpovědní za to, čím se zabýváme, co si dáváme do hlavy, jak přemýšlíme.

 

neratov4jpg.jpg
Mons. Josef Suchár

 

 

Pozoruji, že sem přicházejí lidé z daleka, věřící i nevěřící, a nemají obavu vkročit. Možná vítají příležitost se zastavit a být chvíli sami se sebou. Často jsou mile překvapeni…
Ano, to byla naše touha a směr. Vnímám, že v onom „západním“ pojetí světa potřebujeme vše svobodnější a volnější, proto také častěji než do kostelů chodí lidé dnes do přírody. Skleněnou střechou a skromným mobiliářem jsme se chrám i přírodu snažili propojit. Nejsou zde rušivé vlivy různých andělíčků a všeho dalšího. Dnes jsme jimi zahlceni, jsou jich plné výkladní skříně, billboardy… Člověk však potřebuje mít k dispozici prázdný prostor, aby slyšel onen hlas základní existence, esence bytí. A může přijít kdykoliv, my náš kostel nezamykáme.
Náš kostel je zvláštní svým tichem, a v tichu přicházejí odpovědi. Necítím se dobře v roli evangelizátora, hlasatele. Jsem spíše typ člověka, který odpovídá na otázky. I jako kněz se cítím lépe jako vypravěč příběhů, které jsou vnitřně pravdivé. Aby to tak bylo, musí člověk ledacos zažít, musí tak žít.

Pojetí chrámu dává prostor nacházet rozličné významy. Neboť někteří to mají s vírou jasné, jiní právě „něco“ hledají…
Kostely byly postaveny jako místa setkání člověka s Bohem. A když do nich kdokoliv vstupuje, nemusí být příslušníkem nějakého náboženského směru. Z těch, kdo mají s vírou jasné, jsem rozpačitý. Všimla jste si, jak je v našem kostele zobrazena Panna Maria? Když se postavíte do vchodu kostela a zadíváte se směrem k oltáři, tak vidíte něco, co se vám stále mění před očima vlivem slunečního svitu. Chvíli se ztrácí, jindy vidíte místo Panny Marie třeba sněhuláka. Někdy je zapotřebí popojít, chvíli počkat a objeví se paprsek, který vás posune zase o kousek dál. Stejné je to s vírou. Víra totiž nejsou odpovědi na otázky, víra jsou ty otázky. A za každou otázkou se vám otevřou další dveře a s nimi prostor, do kterého můžete vstoupit, jste o kousek dál.

Jakou roli v tom hraje skutečnost, že jde o poutní místo?
Neratov je symbol naděje, že tu člověk není sám a že mu může být pomoženo. Všechna mariánská poutní místa s sebou nesou zvláštní posvátnou něhu. Člověk sem přichází s podobnou nadějí jako to malé dítě, co si rozbilo kolena a běží domů za maminkou, která to nějak zařídí, aby mu zase bylo dobře. Vždy byla postavena na krásném místě a jsou spojena s nějakým dobrem. Poutní místo Neratov vzniká poté, co v první třetině 17. století vyhořela celá Rokytnice. Reakcí na to byla aktivita faráře, který ve svém snu viděl Pannu Marii, vyslyšel její vzkaz a nechal vyřezat její sošku a tohle místo jí zasvětil. Posléze jí byly přičítány četné zázraky. Od té doby, od poloviny 17. století, sem putovali lidé a hledali pomoc.

 

neratov5jpg.jpg
„Skleněnou střechou a skromným mobiliářem jsme se snažili propojit chrám s přírodou,“ říká Mons. Josef Suchár.

 

 

Svůj přístup k životu si většinou přinášíme ze své původní rodiny. Nakolik vás ovlivnila?
Moji rodiče byli křesťansky založení, takže jsem víru hezky zdědil. Tatínek byl Slovák od Považské Bystrice, maminka pochází od Proseče, děda byl kovář. Všichni byli věřící, ale jejich zbožnost byla přirozená. Bylo nás pět dětí a narodily jsme se v Brně, a tak se nám hezky smíchal český, moravský a slovenský akcent, venkov i město.
Měli jsme v rodině hodně kumštu a nádherných harmonických věcí; co se podařilo našim rodičům nám předat, to je síla rodinné vazby. Že patříme sobě, že se máme rádi, i když jsme každý jinačí. A od toho se odvíjí i má víra ve větší, farní rodinu.

Díky tomu se vám povedlo soustředit kolem sebe mnoho úžasných lidí…
Neratov tvoří parta lidí, kteří se dali dohromady díky společným myšlenkám. Od začátku jsme slyšeli hlas, že návrat života do tohoto místa bude s lidmi s postižením. A naše komunita jsou právě lidé s handicapem, kteří pracují pro druhé a musí mít zázemí, kde mohou žít svým životem. Posláním a poselstvím našeho Sdružení Neratov je, abychom zde vítali poutníky, kteří tu budou mít veškeré potřebné zázemí. Současně je naším cílem vybudovat takovou infrastrukturu v obci, aby byla přitažlivá nejen pro chalupáře, ale i pro lidi, kteří by se zde usadili trvale.
Naším úkolem je návštěvníkům, kteří přicházejí na toto poutní místo, zabezpečit kvalitní servis. Někdo se musí starat o kostel, někdo o čisté sociální zařízení, další o to, aby se lidé měli kde osvěžit a najíst, aby si odvezli něco dobrého na památku. Musí být čisto i dole na parkovišti a podél cesty, kudy lidé kráčejí ke kostelu; o to vše se dnes staráme. Všechno by mělo být přívětivé pro celou rodinu – pro děti, starší lidi, handicapované.

Sdružení Neratov provozuje jídelnu a hospodu, ubytovnu, pivovar, konáte pouti, pořádáte koncerty. Dáváte práci lidem v chráněných dílnách v okolí, učíte děti ve speciální škole v Bartošovicích. Našli jste už onu rovnováhu mezi charitou a byznysem?
Celé naše konání prošlo vývojem. Potřebovali jsme se rozrůst a vydělat si na sebe, a to se nám podařilo díky propojení se sociálním podnikáním. Tohle sousloví v sobě nese splynutí dvou světů, světa byznysu a světa sociálních věcí. Což je citlivé, číhá zde totiž velké nebezpečí, že jakmile začnou dělat byznys lidi se sociálním naturalem, bude z toho socialistický podnik. A naopak, když necháte ty sociální věci dělat jen lidi z byznysu, bude to kapitalista vydřiduch. Já to přirovnávám k rodině: aby mohla správně fungovat, musí mít tatínka a maminku a ti se musejí mít rádi. Pokud chce jeden převálcovat druhého, vždy to odskáčou děti. Proto je důležité, aby i v sociálním podnikání měl každý svoji roli a všichni se měli rádi.
Další podmínkou je, že vše musí být dostatečně pružné, protože neděláme se stroji a součástkami, ale s lidmi s handicapy a se zraněními, kteří mohou vykonat někdy více a někdy méně. Avšak na straně byznysu jsou věci, které jsou jasně stanoveny: smlouvy, závazky – a my jim musíme dostát. Proto se tyhle dvě věci musejí mít rády a musejí je dělat odborníci. Moc nám pomohlo, že nám přišel pomoci můj bratranec z velkého byznysu, který měl vše potřebné v sobě a začal citlivě propojovat práci mentálně a zdravotně postižených lidí s byznysem. Dnes sdružení Neratov zaměstnává 240 lidí, z toho 180 handicapovaných. S ročním rozpočtem kolem 25 milionů jsme vlastně středně velká firma.

Co bylo v počátcích nejdůležitější?
Vytvořit infrastrukturu podnikání a zajistit si rovinu vnitřní svobody, abychom, pokud možno, mohli uplatnit své představy a nebyli jsme závislí jen na donátorovi, což v případě státu nebývá jednoduché. Tenhle ideál začala realizovat základní parta lidí. Přišla u toho o některé iluze, ale ideál jsme neztratili, což je důležitá věc. Rozjely se nám byznysové aktivity, a tím pádem jsme začali být zajímaví i pro banky, pro které jsme důvěryhodní a čitelní, a dostali jsme půjčku na výstavbu minipivovaru. Dnes jsme již z osmdesáti procent soběstační.

Při opravách a úpravách prostranství sednete do bagru a „tvoříte“…
Bagr mi dává možnost ovládat „horu železa“, tou horou železa rýpnu do země metrovou lžící a naberu hlínu nebo kamení. Mohu tak upravit a zcela změnit nějaký prostor, nebo pomohu něco postavit. Je to tvůrčí činnost.

Pomáháte i v daleké Indii, dokonce jste tam obtiskl kus Neratova…
Do Indie jsem cestoval díky Diecézní charitě Hradec Králové, která v Belgau už dlouhá léta uskutečňuje projekt Adopce na dálku. Dnes tam podporujeme už tři a půl tisíce chudých dětí. Procestoval jsem díky tomu hodně zajímavých míst včetně Tádžmahalu, ale žádná světoznámá památka vám nenahradí takový zážitek, jako když se dostanete do džungle a jste tam s místními obyvateli přesně tak, jak tam žijí oni. Zprostředkují vám podivuhodné příběhy a zážitky. Mám Indii rád, protože oni i s tím „nic“ dokážou velké věci. Mám tam spoustu přátel. Jezdím do Indie načerpávat jejich postoj k životu, potřebovali by milionkrát víc, ale umějí být spokojeni s tím, jak to je.

Díky vaší iniciativě mají i v „té džungli“ svůj nový kostel…
Poznal jsem život v indické vesničce Mansapur, kde mají farnost sv. Josefa. Zdejší děti vyučoval pan farář, neměli ani školu. Kostel byl stodola pokrytá vlnitým plechem, kde se tísnilo tři sta křesťanských a hinduistických rodin a všichni se o sebe vzájemně starali. Měli velkou potřebu rozvíjet duchovní život, proto si přáli postavit kostel, na který však neměli prostředky. Než nás požádali o pomoc, uspořádali sbírku, za kterou koupili pozemek. Každá rodina dala dvě stě rupií, přispěla i ta nejchudší, mnozí lidé se doživotně zadlužili. Místní biskup Moras mě tehdy prosil, abych se té pomoci ujal. Hodně jsem přemýšlel, jak to udělat, protože Charita nestaví kostely. Uvažoval jsem, že potřebujeme sehnat v přepočtu asi jeden milion korun. Ještě v letadle cestou domů mě napadlo řešení – akce Hledáme tisíc Josefů. Když je najdeme a každý Josef dá tisícovku, dáme dohromady milion. V diecézi souhlasili a světící biskup Josef daroval první tisícovku, já jsem přidal druhou, můj tatínek je také Josef a dal taky, a za rok jsme potřebné peníze mohli předat farnosti sv. Josefa v Mansapuru. Kostel jsme vysvětili v roce 2012. Část jeho střechy je taktéž skleněná.
Z vesnice Mansapur se stává skoro středisková obec. Přišla sem komunita řádových sester, která se začala starat o ženy. Založili jsme občanské sdružení PONS 21, které shání prostředky. Pět set školáků navštěvuje novou, pětipatrovou školu postavenou z dalšího projektu Hledáme tisíc Marií, který jsme rovněž podpořili. Má výborné renomé a to nás těší.

Jak byste si přál, aby se dál odvíjel příběh Neratova?
Přál bych si, abychom měli dokončené všechny etapy rekonstrukce kostela, opravené všechny cesty kolem. Abychom měli přístavbu školy a vznikl druhý stupeň speciální základní školy v Bartošovicích, kterou bychom chtěli začít stavět příští rok. Aby měli naši klienti, kteří zde pracují, příjemné chráněné bydlení (jeho projekt je už také připraven). Aby prosperoval minipivovar, aby byl Neratov svébytnou obcí a žilo tu několikanásobně více stálých obyvatel. Abych, až budu odcházet, mohl předat svěřený majetek ve výborném stavu. A strašně rád bych měl dílnu, kam uložím veškeré své nářadí a kde budu moci opravovat moje milované hračky – moje bagříky, když se na nich něco poláme. Protože pořád jsem tím opravářem pokažených věcí.

 

baner-clanek

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Architektura - výběr z článků

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Velké Březno - letní sídlo Karla Chotka

Na pravém břehu řeky Labe mezi Ústím nad Labem a Děčínem na vás zpoza kopců vykoukne obec Velké Březno. Místo plné spletitých silniček, nových i starých domů, slepých ulic, ale i paralelních cest. Kdo by řekl, že v téhle změti dopravních komunikací stojí hned dva zámky?

Lístek do Nového světa - výstava

Lístek do Nového světa - výstava

Schyluje se k druhé světové válce. Ne každý tomu, podobně jako v případě hrůzné první války, věří. Naši spojenci se domnívají, že oheň uhasili v Mnichově obětováním českého pohraničí. Přesto dochází 15. března 1939 k okupaci Československa a téhož dne přijíždí do porobené Prahy triumfující Adolf Hitler.

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Pavlína Krásná a Pavel Hrubý

Je dubnové odpoledne roku 1978, tramvaj číslo 20 sjíždějící z Vinohrad na Václavské náměstí přibrzďuje v zatáčce u Národního muzea. V tu chvíli se napěchovanou dvacítkou rozezní pětiletý hlásek: „Maminko, to je ale velká továrna!“ A mladá matka odpoví se zřetelnou ironií: „Kdepak, Michálku, to je Federální shromáždění ČSSR.“ Ale chlapeček se nedá: „Ne, ne, je to velká továrna!“ Pasažéři se hlasitě smějí, budova není u veřejnosti oblíbená – pro svůj aktuální obsah normalizačních poslanců a také pro svůj vzhled. Všeobecně je tahle nástavba nad prvorepublikovou Peněžní burzou považována za příliš těžkou, temnou, brutální.

Zámek Děčín

Zámek Děčín

Tři sta let byl děčínský zámek spjat s rodem Thun-Hohenstein, jedním z nejvýznamnějších v habsburské monarchii. Thunové mu dali jeho současnou podobu. Za jejich držení sem přijížděla na návštěvu nejen aristokracie, ale také vědci a umělci, za všechny jmenujme jazykovědce Josefa Dobrovského, historika Františka Palackého nebo hudebního skladatele Fryderyka Chopina, který zde zkomponoval Děčínský valčík. Po sarajevském atentátu našly na děčínském zámku útočiště děti Františka Ferdinanda d’Este a Žofie Chotkové, nejstarší z nich, dcera Žofie, se zde dokonce vdávala. Thunové dbali na tradice, ale nebáli se modernizace. Podporovali stavbu sasko-české dráhy, železničního spojení mezi Prahou a Drážďany, používali inovativní metody v hospodářství a experimentovali – v zámeckých sklenících se pěstovaly stovky druhů orchidejí a kamélií, ananasy a jako na vůbec prvním místě v Čechách také banány.

Ambras

Ambras

Slyšela jsem hodně o zámku, v němž se ukrývaly poklady, tajná láska i obyčejné lidské štěstí. O architektonické perle sevřené do náruče horských štítů a o místě, v němž se tvořily evropské dějiny. Moje cesta tedy nemohla vést nikam jinam než do Tyrolska, na Ambras.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Winternitzova vila

Winternitzova vila

Kolem toho domu na pražském Smíchově jsem chodila často a pokaždé mě upoutala jeho čistá linie. Nápis na zvonku i vlajka na stěžni před domem prozrazovaly, že tu sídlí jakási firma, což mně přišlo škoda. Představovala jsem si, jak asi dům vypadá zevnitř a jaký pohled do okolí mohou poskytovat jeho tři terasy. O posezení na zahradě pod košatou vrbou ani nemluvě. Až dva „stolpersteiny“, kameny zmizelých, které se na chodníku objevily na sklonku roku 2012, začaly postupně vydávat svědectví o tom, že tu kdysi žila rodina Winternitzových. A že majitel domu, JUDr. Josef Winternitz, byl spolu se svým šestnáctiletým synem Petrem zavražděn v roce 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim. Dramatický příběh vily se začal vyjasňovat.

V krajině lovců mamutů

V krajině lovců mamutů

Pálava – pahorky porostlé vinicemi, kamenné zříceniny na temenech kopců, útulné uličky s vinnými sklepy, a to vše pod sytě modrým nebem. Toskánsko severně od Alp. Místo, které nesporně má genia loci. Tento kout jižní Moravy se před třiceti tisíci lety stal domovem lovců mamutů. Archeologické nálezy z Dolních Věstonic a Pavlova z období gravettienu patří dnes mezi světové unikáty nevyčíslitelné kulturní hodnoty.

Nádraží Liège-Guillemins

Nádraží Liège-Guillemins

Ať si to uvědomujeme, či nikoli, architektura ovlivňuje naše životy. Jsou stavby, kolem nichž projdeme bez povšimnutí, jiné nás pro změnu mohou rozčílit. Naštěstí existují i taková architektonická díla, která nás osloví, něčím nezachytitelným přitáhnou naši pozornost a pak promluví naléhavým hlasem k našemu nitru. Takovou stavbou je bezesporu i vlakové nádraží v belgickém Liège (Lutychu), jejímž autorem je španělský architekt Santiago Calatrava.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne