Jan Werich

za oponou

Stejnojmenná kniha nakladatelství Práh je dílem někdejšího novinářského esa prestižního ča­sopisu Mladý svět Jiřího Janouška, který se měl možnost s Werichem mnohokrát setkat.

 

Text Vašek Vašák, foto Sas Janovský, archiv Jiřího Janouška a Františka Vacka

 

werich1jpg.jpg

 

Jak a kdy vaše setkávání s Janem Werichem vlastně začalo?
V roce 1977 jsem s ním udělal rozhovor do Mladého světa, bylo to jeho první veřejné vystoupení po dlouhé době, kdy byl v nemilosti. Vyběhala to tehdejší šéfredaktorka Olga Čermáková. Ale ani Werichův souhlas nebylo snadné získat. S tím mi pomohl režisér Ján Roháč, který ho přemluvil. Nakonec byl Werich s výsledkem zřejmě spokojený, protože mi za dva roky, v červenci 1979, od něj přišel telegram: „Milý Janoušku, kdybyste měl zase někdy chuť si povídat, vězte, že jsem ve Velharticích. Váš Jan Werich.“ Jel jsem tedy do Velhartic a on se vrátil k otázce, která v předchozím rozhovoru padla – proč nepíše paměti. Tenkrát mě odbyl, proč by to dělal, když nemusí, a ironicky se zeptal: „Myslíte, že brzo umřu?“ Teď jsem pochopil, že má chuť vzpomínat, ale potřebuje k tomu posluchače, protože sám to psát nechtěl. Možná si připadal unavený, taky už by ho zřejmě nebavilo sedět sám nad papírem. Raději vyprávěl a hned si testoval, jak to, co říká, zabírá.

 

werich6jpg.jpg
Autor knihy Jiří Janoušek

 

Rozhovory se později odehrávaly u něj na Kampě?
Ano. Chodil jsem tam od září devětasedmdesátého roku skoro každý týden. Na jaře 1980 začala kvůli jeho zdraví ta pravidelnost váznout. A jednou, někdy v červnu 1980, povídá: „Janoušku, přineste si tašku. Jsou tu rodinný alba. Zdenka je po smrti, Jana musí na léčení, já tu dlouho nebudu. Tady se to ztratí a byla by toho škoda. Odneste to.“ Doma jsem alba uložil do skříně a dopisoval naše rozhovory. Werich pak opakovaně pobýval v nemocnici a v říjnu zemřel. Asi třetinu kapitol stačil přečíst, opravil jen pár nepřesností a věcných chyb, jinak byl spokojený.

Jak dlouhé byly vaše návštěvy a kolik jich bylo?
Od toho září 1979 do dubna 1980 jich bylo přes třicet. Pak jsem tam ještě nějaký čas docházel, když zrovna nebyl v nemocnici. Povídali jsme si hodinu dvě. Potom už byl unavený. Nebylo to pro něj jednoduché – špatně slyšel, číst mohl jen s velkou lupou, těžko mluvil, nemohl telefonovat. Rozhovory jsem si nahrával a ještě týž večer či spíše noc jsem je přepisoval, dokud jsem měl v paměti jeho reakce, gesta, tón. Ty nahrávky jsou však nepoužitelné, protože si vyndával „slavíka“, který ho tlačil v krku, takže měl hlas k nepoznání.

 

werich2jpg.jpg

werich3jpg.jpg
Jan Werich a Jiří Voskovec na břehu Labe u Hradce Králové, kde byli na zájezdovém představení, počátek 30. let.
werich4jpg.jpg
Jan Werich na rybách, Vrané nad Vltavou, 1947

 

Bavilo ho vyprávět?
Těšil se na to. Sedávali jsme v obýváku. Jeho pracovna se přeměnila v nemocniční pokoj plný přístrojů. Nemocná byla i jeho žena a dcera, poslední léta měl velmi neveselý život a naše rozhovory ho vracely do dob, na které rád vzpomínal.

Kdy jste u něj byl naposledy?
Fotoalba mi věnoval začátkem června, pak jsem tam byl ještě jednou nebo dvakrát.

Byl pro vás výběr fotografií obtížný?
Šlo o miniaturní snímky velikosti krabičky od zápalek. Fotograf Mirek Zajíc je prohlédl pod lupou, vybral jich asi dvacet a ty jsem zařadil do knížky ROZHOVORY S JANEM WERICHEM, která vyšla v roce 1982. Dál jsem si s alby nevěděl rady. Nenapadalo mě, jak ty snímky využít. Netušil jsem ani, kdo na nich je. Až před třemi lety jsem kdesi zahlédl jakýsi digitální prohlížecí instrument, v němž se malé formáty promítaly na obrazovku. Vypůjčil jsem si ho, a když jsem si alba pořádně prohlédl, zjistil jsem, jakou mají mnohé fotografie sílu a půvab. Mladý, vysportovaný Jan vozí svou novou známost, tehdy ještě ne manželku Zdenku, na kanoi po Sázavě. Na jiných fotkách je zase jako velký dandy, švihák nebo ve skromných poměrech v americkém exilu během války. Tehdy mě napadlo vytvořit obrazový příběh jeho života, veřejného i soukromého, se všemi peripetiemi, které ho provázely.

 

werich5jpg.jpg

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 27. 11. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/2018 - výběr z článků

Olga Knoblochová

Olga Knoblochová

Již dvaapadesát let zdůrazňuje legendární česká značka Dermacol krásu žen na celém světě. Xantypa se setkala s dvěma dámami, které s ní spojily svůj život. Zatímco Olga Knoblochová stála před více než půlstoletím u jejího zrodu, zásluhou Věry Komárové se kosmetické výrobky společnosti Dermacol dnes prodávají v sedmdesáti zemích světa.

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Vánoce na Ještědu

Vánoce na Ještědu

Vypadá jako vesmírný koráb, který se právě chystá z vrcholku Ještědu odstartovat na svoji cestu do vesmíru. Hotel a televizní vysílač v jednom, geniální dílo Karla Hubáčka, za které získal jako jediný Čech „nobelovku“ za moderní architekturu – prestižní Perretovu cenu, oslavil letos pětačtyřicet let od svého otevření.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jana Štěpánková

Jana Štěpánková

Viděla jsem ji poprvé, je to už řádka let, v někdejším Divadle S. K. Neumanna v pražské Libni. Bylo to po Pardubicích její druhé angažmá. Když vstoupila Jana Štěpánková na jeviště v roli Marie Stuartovny, hlediště zpozornělo. Provázel ji zvláštní jas, který byl a zůstal součástí její osobnosti. Seděla jsem tehdy jako přikovaná, abych kouzlo jedinečného diváckého zážitku neporušila. Vzpomněla jsem si na to zvláštní „uhranutí“ před nedávnem, při „děkovačce“ komorní hry PARDÁL v pražském Ungeltu, kde nyní působí. Uvědomila jsem si, že z žádného představení, v němž hrála, a že jich bylo, jsem neodešla „s prázdnou“. Každé postavě, kterou vytvořila, dokázala dát lidský rozměr a vdechnout jí život. Přiměla (a jistě zdaleka nejen mne) přemýšlet o ní, měřit ji vlastní životní zkušeností, což je sice vznešeným úkolem dramatické tvorby, ale naplnit ho v praxi je velká dřina. Janě Štěpánkové se to po léta daří, navíc se vzácnou noblesou. Z našeho osobního setkání jsem se radovala o to víc, že vonělo bezprostředností a jiskřilo vtipem.

Lidé - výběr z článků

Galina Miklínová

Galina Miklínová

Před sedmi lety potěšil dvanáctiletou Rozárku a pětiletého Jonáše maminčin neobvyklý dárek. Byl sice stvořen z obyčejné příze a vlny, ale protože mamince nechybí fantazie a talent, staly se darované komické figurky filmovými hvězdami. V kinech celého světa je obdivují děti i dospělí. Jejich podivuhodné příběhy popsal básník Pavel Šrut v knížce, která se stala bestsellerem. Nazval je Lichožrouty, což není přezdívka, ale poetické jméno související se zvláštními osudy ponožek, které občas marně hledáme v prádelním koši, když nám jedna chybí do páru. Legrační podobu, trochu lidskou, propůjčila Lichožroutům právě Rozárčina a Jonášova maminka – výtvarnice Galina Miklínová, jedna z nejosobitějších autorek a režisérek českého animovaného filmu.

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara

Jaroslav Čvančara se v životě rozkročil doširoka. Jelikož jeho rodina vlastnila unikátní filmový archiv, půjčovnu a provozovala několik pražských kin, zamiloval si kinematografii. Kromě toho se stal badatelem zejména o období druhé světové války, o čemž napsal řadu výborných knih, byl odborným poradcem u několika filmů a působil v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Navíc je už skoro padesát let kapelníkem countryové skupiny Taxmeni, s níž natočil dvacet alb.

Dominik Božek a Lucie Božková

Dominik Božek a Lucie Božková

Nejdůležitější je pro něj rodina, i když při všem, co má na svých bedrech, se nabízí otázka, jestli se nejedná pouze o líbivou frázi. Jak si žije potomek slavného šlechtického rodu, který je spřízněn dokonce s královnou Viktorií a s princem Albertem?

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

Hana Jirmusová Lazarowitz

Hana Jirmusová Lazarowitz

Český Krumlov se pyšní mnoha architektonickými skvosty. Jedním z nich je bezesporu také renesanční budova někdejšího městského pivovaru, v jejíž velkolepých prostorách dnes sídlí světově proslulé Egon Schiele Art Centrum. O jeho minulosti i současnosti hovořila XANTYPA s ředitelkou Hanou Jirmusovou Lazarowitz.

Josef Engliš

Josef Engliš

Rozumělo se jaksi samo sebou, že „u Baťů“ ve Zlíně muselo být všechno nejdokonalejší, největší, nejvýkonnější, zkrátka nejlepší. Platilo to i o letecké dopravě, kterou se již od dvacátých let snažil prosadit zakladatel firmy Tomáš Baťa. V době těsně před okupací, v roce 1939, čítala flotila letadel firmy Baťa již 53 strojů a její součástí byla i chlouba a kuriozita tehdejší techniky – vírník Cierva C-30, i když sloužil převážně jako atrakce při častých leteckých dnech. Jedním z kapitánů zlínské vzdušné flotily byl olomoucký rodák Josef Engliš, technický vedoucí leteckého oddělení firmy Baťa. Byl to vysoce kvalifikovaný profesionál, o němž se vědělo kromě jiného, že ve firmě patří k těm několika málo lidem, kteří si mohou dovolit říci šéfovi ne.

Jaro Rataj

Jaro Rataj

Z recepčního s doktorátem se Slovák Jaro Rataj vypracoval v úspěšného rakouského hoteliéra. Na rozhovor přijel do Prahy z jižního Burgenlandu vlakem. Šéf termálního resortu Allegria přicestoval se svojí ženou, s níž tvoří pár už dvaadvacet let. Se smíchem vysvětlovali, že zvolili vlak, protože se tak vyhnuli setrvalým komplikacím na naší D1. Tušila jsem, že mě nečeká setkání s akurátním byznysmenem, protože jsem si na YouTube pustila hymnu resortu, kterou nazpíval se svými zaměstnanci. Z klipu jsem nabyla dojmu, že jsou buď dobře placenými herci, anebo vidím opravdu sehraný tým. Pochvalné recenze, jednaosmdesátiprocentní obsazenost či ocenění Vítěz roku 2018 Travelersˇ choice však dává tušit, že Jaro Rataj dokáže lidi kolem sebe motivovat. Jak to dělá? A jak se za posledních patnáct let proměnil výběr míst, kde chceme strávit dovolenou?

Viktor Zavadil

Viktor Zavadil

Jednadvacátého srpna, symbolicky v den padesátého výročí okupace Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy, měl premiéru film Roberta Sedláčka JAN PALACH. Hlavní roli vytvořil Viktor Zavadil, s nímž jsme se k rozhovoru sešli 10. srpna, v předvečer dne, kdy by bylo Janu Palachovi sedmdesát let.

Lucie Polišenská

Lucie Polišenská

Herečku Lucii Polišenskou (1986) jsem jako výrazný, nezaměnitelný typ zaregistroval už při studentských představeních pražské DAMU v divadle Disk. Její projev byl suverénní, energický a například i v prezentované tragédii VÉVODKYNĚ Z AMALFI dával tušit, že interpretčin komediální potenciál je výrazný.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/2018

XANTYPA XANTYPA 12/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne