Michal Oktavian Gürtler

Zpráva o muži na svém místě

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

 

text Pavel Cmíral, foto Daniel Zewdie a archiv

 

bondjpg.jpg
Milovník bondovek, předseda představenstva Kovohutí Příbram, je spřízněn s tajným agentem 007: hodinkami Omega Sea Master, které jako první nosil James Bond při svých akcích ve službách Jejího Veličenstva!

 

Prvním životním krokem do dospělosti je volba střední školy. Vy jste zamířil na filmovou průmyslovku do jihočeských Čimelic… Proč právě tam?
Mé rozhodování bylo jednoduché. Pokračoval jsem v rodinné „filmové“ tradici. Otec odešel v třicátých letech z Prahy do Zlína a v reklamním oddělení u Baťů začal pro firmu vyrábět i filmové reklamy. Práci tu našel taky jeho švagr, fotograf Pavel Hrdlička. Bylo to v době, kdy se začalo točit v nových baťovských ateliérech ve vsi Kudlov u Zlína, a je přirozené, že studio přilákalo řadu kvalitních filmařů. Mladého Elmara Klose i avantgardního Alexandra Hackenschmieda,­ a také baťovské reklamní pracovníky Her­mínu Týrlovou a Karla Zemana. S ním Pavel Hrdlička natočil v roce 1945 právě na Kudlově režisérův první loutkový film, VÁNOČNÍ SEN, který na filmových festivalech získal řadu mezinárodních cen. Brzo po válce se rodiče vrátili se mnou, batoletem, zpátky do Prahy.
Naši filmovou rodinu posléze profesně rozšířila i sestřenice Jana jako střihačka v dabingu a moje starší sestra Kateřina, zvuková technička. Jaroslav, syn otcova bratra, jeden z prvních absolventů filmové školy v Čimelicích, se stal nejen vedoucím zvukového oddělení Krátkého filmu, ale později také ředitelem Barrandova. Já šel v jeho stopách a na „čimelickou filmovku“ v tamním zámku jsem nastoupil v září roku 1961. Zámek Schwarzenbergům po právu patřil, ale po pokrouceném právu nepatřil; školu si v něm zřídil Státní film už v roce 1950, zanedlouho poté, co se rodina knížete Karla VI. odstěhovala do Rakouska. Oficiální název školy zněl Střední průmyslová škola filmová pro filmovou, televizní a rozhlasovou techniku, já studoval na její tzv. technické větvi.

 

bond2jpg.jpg
S manželkou Hanou a dr. Milanem Sládkem na Barbadosu v roce 2015

 


Republika byla v té době čerstvě přejmenována na socialistickou. Jaký duch na filmové škole vládl?
Škola byla přísná, co se učení týče, a nepříliš úspěšná ve snaze vychovat pokud možno zapálené socialistické filmaře. Charakterizoval bych tu dobu nejlépe dvěma verši naší čimelické hymny: „…od poslední plenárky běžím s vajglem do dálky!“
V půl sedmé byl budíček a hned nato povinná rozcvička. Zachránit nás od ní mohl jedině slejvák. První roky byly věnovány všeobecnému vzdělání, ale my už i v prvním ročníku měli předmět Úvod do filmové techniky a párkrát týdně filmové projekce. Od bratří Lumièrů po tehdejší současnou tvorbu. Projekce se neobešly bez absurdních situací. Třeba když nám pustili americký film, a až při promítání se zjistilo, že má maďarské titulky. Škola byla naštěstí česko-slovenská a pár kluků východňárů umělo perfektně maďarsky. Líp než slovensky! A tak nám anglické dialogy z maďarských titulků překládal Slovák. Problémy byly i s docházkou, což se u postpuberťáků předpokládá. Třídní knihy se s tím nechtěly smířit, a tak se u nás jen během prvního ročníku ztratily čtyři! Třídní učitel se nás na jeho konci zřekl. Když jsem pak na ČVUT popisoval kolegům naše legrácky a průšvihy, záviděli! Bylo to logické. My v Čimelicích spolu nejen studovali, ale taky jsme společně bydleli. A to přinášelo všecko dobrý i špatný. Jak už to ve společenství pod jednou střechou chodí. Co se týče kamarádek spolužaček, mně osud přál. Poznal jsem na škole Milicu Pechánkovou, dnes filmovou historičku, a ta byla (a věřím, že pořád je!) mou velkou přítelkyní a spolubojovnicí za naše studentská „z p… práva“!

 

bond3jpg.jpg
The Sinners – čimelický rock (M. Gürtler uprostřed), 1964

 


V září 1969 jste byl ještě studentem ČVUT a v říjnu toho roku už studujete němčinu na škole aplikované lingvistiky v Curychu. Jaké kroky a cesty vás do Švýcarska, kde dodnes žijete, přivedly?
To je dlouhá historie. Byl jsem vždycky dobrý student, a tak jsem se nikoho nebál. A když nám bylo shora ubližováno, ozval jsem se. Navíc jsme měli v Čimelicích partu, které nebylo všechno jedno, a patřila do ní i Milica. Mluvila za ostatní stejně nebojácně.
A pak se mi do cesty připletlo ČSM, tedy Československý svaz mládeže. Po druhém ročníku měla škola někoho nominovat na dvě svazácká školení. Jedno bylo pro předsedy základních organizací, druhé pro sportovní referenty. Sportovec Gürtler si řekl: Prosportovat dva týdny o prázdninách, proč ne? Svazák, který nominaci zařizoval, byl šťastnej, že má sporťáka, a kolega, který chtěl být mermomocí předsedou, jásal, že má funkci jistou. A jel jsem. Jenže něco se zašmodrchalo a zahajovatel mě vítal na školení předsedů organizací! To jsem tu špatně, zvedl jsem se, ale on řekl: Soudruhu, to ti neuškodí, naopak! A měl pravdu! Dozvěděl jsem se fůru věcí o platných vyhláškách, které u nás jaksi neplatily. Jedna popírala čimelický „vlastní zákon“ o povinném doučování pod dozorem, a to večer po škole a o víkendech. Stačila pětka – a nejelo se domů! Školní zářijová plenárka přiklepla post předsedy zmíněnému natěšenci, a hned po volbě se ředitel pustil do čtení školního řádu. Jen dočetl, upozornil jsem na bod 6. A ocitoval vyhlášku, která povinné doučování nedovolovala. Řekl, že si to ověří, a „povinně doučovací“ bod vyškrtl. No a můj velký kamarád Ota zvaný Cotton vykřikl: „Soudruzi, zvolili jsme špatnýho předsedu. Michal by byl lepší!“ A všichni vstali a tleskali a já se stal aklamací předsedou základní organizace ČSM SPŠF.
Jenže kdo si s ďáblem zadá, do spárů mu padá. K co nejpevnější spolupráci mě hned lákali funkcionáři z okresu i z kraje, a když jsem byl přijat na ČVUT, na elektrotechnickou fakultu, už u pohovorů seděl verbíř a nabízel členství ve straně. Pokračoval v tom v každém ročníku, leč marně, a když přišel „tankový rok“ ’68, řekl jsem si: Tak tady už asi pro mě místo nebude. A v červnu ’69, kdy začala plíživá normalizace, přišla jako na zavolanou nabídka z ETH, Federálního technologického institutu v Curychu. Chceme navázat přátelské styky a rozdat si to v házené, psali. Pozvali jsme kluky do Prahy, po zápase společně zašli k Flekům, a oni na oplátku pozvali nás. Termín září, místo Curych, neutrální Švýcarsko. Bylo rozhodnuto! Tady jsou, mami, moje doklady, a když se tě budou ptát, řekneš: Odešel a hotovo. No a čtyři roky nato jsem byl na ETH promován a za svým jménem mohu svou odbornost dokazovat titulem Dipl. El. Ing. ETH (tento curyšský institut patří stabilně mezi deset nejlepších světových univerzit, pozn. aut.)
V třiasedmdesátém roce jsem se i ženil, ale mámu na svatbu nepustili. Sestra pak využila příležitosti, že se jezdilo do Jugoslávie přes Rakousko, a s mou pomocí se dostala ven taky. A máma, už v důchodu, u nás pak trávila každý rok pár hezkých měsíců…

 

bond4jpg.jpg
Synové Jan a Daniel, 2017

 


Už za studií na ETH jste pracoval u firmy Standard Telephon und Radio (později Alcatel), kam jste v roce 1974 také nastoupil. Nejspíš jste jako výzkumný inženýr netušil, že začnete pracovat na mezinárodním projektu, který změní život obyvatel celé planety. Dnes s potěšením říkáte: Byl to absolutní začátek a byl jsem u toho…
Éra, která přestala přát telefonním spojovatelkám, kdy se digitální přenosové systémy postupně stávaly běžnou realitou současníků, byla zajímavá a krásná. Velká poptávka po telefonech avizovala, že s analogovým přenosem je konec. Padla otázka, jak na to, aby stávající kabely pojaly mnohem víc účastníků a bleskově spojovaly statisíce hovorů. A o slovo se přihlásila technologie digitální, vyjádřená jedničkami a nulami. A řeklo se: Aha, s tou by se dalo něco udělat! A začalo se. Zpočátku nám jeden přenosový kanál umožňoval přenos třiceti hovorů najednou. V zemi ale byly a pořád jsou ty staré kabely a muselo se vymýšlet, jak jimi hovory vést, jak řešit spojení se zařízením, které všechny analogové hovory digitalizovalo. To byl první úkol, na kterém jsme dělali. Pak nás trápil dosah signálu. Po starých kabelech byl malý, a my potřebovali překlenout obrovské vzdálenosti. Aby se hovory dřívějšími analogovými telefony přenesly tak daleko, jak bylo třeba, snižoval se kabelový útlum ve slyšitelném pásmu speciálními cívkami. My místo nich zabudovali do kanálů zesilovací zařízení digitální. Co míle, to jeden zesilovač.
Výzkum probíhal v řadě zemí, centrum firemního výzkumu bylo v Londýně. Tam jsem se setkal se svým prvním mentorem pro tuto novou technologii. Byl profesorem na technické univerzitě, Vídeňák, který po válce odešel do Ameriky a byl průkopníkem počítačové techniky. Měl za úkol napsat se svým týmem počítačové programy, které by zvýšily kapacitu pásem, tedy počet účastníků. Potud bylo všechno v pořádku. Zaskočily nás ale problémy s regenerací, oživováním signálu. To, co se vyslalo, vypadalo krásně, ale to, co na konci vycházelo, vypadalo jako šum. A já si najednou uvědomil, že jsme při výpočtech zapomněli na jednu důležitou ztrátovou komponentu. Staré kabely se totiž do programu zadávaly se všemi útlumy a chybami, co měly. Početně to vycházelo, ale ne v reálu, konkrétní výsledek byl jiný. Začal jsem tedy měřit všechny možné dostupné kabely a navrhl jsem jejich optimální model. Jeho parametry jsem zanesl do svého počítačového programu, který měl dva a půl tisíce řádků, a problém byl vyřešen. Můj mentor mě pak vodil po koncernu a všude jsme to prezentovali. Firma se tím taky trochu vytáhla, a protože svaz elektrotechnických firem se zajímá, co dělají absolventi škol a čím se zabývají, přišel za mnou ředitel a řekl: „Tak a teď o tom napíšeš pořádný článek.“ Takže jsem tento poznatek publikoval jako první (alespoň co vím).

 

bond5jpg.jpg
Na Fiescheralpu ve Švýcarsku v roce 1990

 


Dodejme, že v Alcatelu jste se stal ředitelem výkonného týmu systémového inženýrství a v Evropském ústavu pro telekomunikační normy ETSI místopředsedou technického výboru. Nezapomeňme ale i na váš sympatický dovětek k vašemu profesnímu CV: „A těch pár patentů už jen jako ozdoba.“ Právě uplynulá dekáda vám přinesla další zajímavou práci, dotýkající se opět kohokoli z nás. Spolupracujete jako telekomunikační konzultant se švýcarskými železničními firmami SBB a BLS a se společností SBB AlpTransit Gotthard Ltd. Vypracováváte pro ně verifikace. V čem konkrétně spočívaly vaše verifikace pro AlpTransit?
Byly to verifikace telekomunikačních zařízení pro železniční tunely, výrazně zrychlující dopravu skrze Alpy. Vedou horou od úpatí k úpatí a na rozdíl od silničních tunelů jsou k naší nervové soustavě vstřícnější. Člověk sám neřídí, nemusí se koncentrovat, ale zas je tu nebezpečí, že může selhat technika. Proto je velmi důležitá komunikace mezi řídicí centrálou a vlaky. Dnes jezdí rychlostí „jen“ 160 kilometrů za hodinu, jenže našimi tunely se může řítit každou minutu další vlaková souprava! Stačí, když jeden vlak ztratí spojení s centrálou, a okamžitě se musí zastavit provoz v obou směrech. Je tedy třeba spočítat a zkontrolovat, jestli je celý bezpečnostní mobilní systém správně navržený a bude fungovat tak spolehlivě, jak má. Moje spolupráce začala tunelem Lötschberg (délka 34,6 km), pak přišel Gotthard (57 km) a v roce 2019 bude dokončen tunel Ceneri (15,4 km). Celá přenosová síť mezi řídicí centrálou a vlaky je jištěna dvojitě nebo i čtyřnásobně, její trasy jsou vedeny různými směry. Kdyby při pozemních pracích řekněme bagrista spojení přerušil, ihned ho obnoví trasa, která tu poškozenou jistí.
Dělám dnes konzultanta v rámci celé digitální přenosové techniky. Digitalizace znamenala ohromný skok. Vrátím-li se k telefonům, kabel má dnes dvaatřicet skleněných vláken a po každém letí deset tisíc hovorů najednou! Už v osmdesátých letech se začalo počítat, jak je provoz zabezpečený nejen vůči výpadkům spojení, které se prodává zákazníkovi, ale i vůči technickým poruchám, shoření nebo napíchnutí vetřelcem. Aby se všechna tato přerušení opravila v co nejkratším čase, musí perfektně fungovat celé obrovské zázemí. V předstihu propočítáváme a hlídáme míru a kvalitu spolehlivosti, dostupnosti, údržby a bezpečnosti.
Svět si zvykl, že telekomunikační systémy a sítě musí v režimu 24/365 šlapat jako švýcarské hodinky. Ale taková kvalita je sakra drahá – a my zákazníci tomu nechceme věřit! (směje se)

 

bond6jpg.jpg
V Kovohutích Příbram, 2017


Říkáte, že po téměř padesáti letech je vaše „doma“ už ve Švýcarsku. Seznámil jste se tam se svou manželkou, Švýcarsko vás přijalo jako skvělého odborníka, synové tu mají své rodiny a kariéry… Vraťme se pár slovy na začátek těch dlouhých let.
S manželkou žijeme poblíž Curychu. Seznámili jsme se na kursech němčiny, její rodina emigrovala do Švýcarska v devětašedesátém, jako já. Moje paní je dcera Jiřího Poppera, českého populárního zpěváka, který byl velice oblíbený nejen doma, ale také ve východním i západním Německu, kde měl vlastní televizní programy. Nebyl jen zpěvákem, ale i zdatným manažerem. Po válce vystudoval obchodní akademii v Karlových Varech, kde se potkal se svým vrstevníkem Milanem Sládkem. Znali se už z Prahy, v roce 1945 jako šestnáctiletí kluci hlídali německé zajatce v kasárnách na náměstí Republiky. Stali se z nich velcí přátelé, byli si navzájem za svědky na svatbách, a pan dr. Sládek byl pak i svatebním svědkem sestry mé paní. Chtěl tuto přátelskou službu prokázat i nám, ale musel tehdy odjet do Číny, takže ho zastupovala jeho manželka Hana Koželuhová-Sládková. Vedla mě k oltáři místo mé matky. Od té doby jsme se jako rodiny prakticky stále stýkali. Hana Koželuhová je neteří světové tenisové hvězdy Karla Koželuha. I ona byla skvělou tenistkou, juniorskou mistryní Československa. K tomu, že se s Milanem rozhodli z Československa odejít, je vedla nejen neslučitelnost jejich postojů s životem v komunistické zemi, ale mimo jiné i tragická autonehoda Hančina strýce Karla. Přes hranice s NDR je v srpnu 1950 pašeráci převáděli už jako manžele. Mířili do Západního Berlína, hranice se Západem už byly neprodyšně zavřené. Rodiče mé paní měli tehdy odejít s nimi, ale jiný stav paní Popperové to nedovoloval. Manželé Sládkovi pak našli svůj druhý domov v Kanadě.
PhDr. Milan Sládek, PhD., MA, který byl předsedou představenstva a akcio­nářem Kovohutí Příbram nástupnická, a.s., zemřel 11. května 2017, a když se za něj hledala náhrada, přišlo se na to, že se s ním velmi dobře znám, že jsme vlastně skoro rodina. A vzhledem k tomu, že mám vysokoškolské vzdělání a bohaté profesní i životní zkušenosti, oslovili mě a já členství v představenstvu přijal. Učinil jsem tak kvůli svému příteli, abych se mohl postarat o jeho rodinu.
Máte dva syny, jak jdou časem svých plus minus čtyřiceti let oni?
Oba vystudovali ekonomii, oborem Da­niela je národohospodářství a podnikové hospodářství, Jan studoval informatiku hospodářství. Nejdřív pracoval každý jinde, a pak se sešli v jedné bance, v té ve Švýcarsku jedné z největších. Oba jsou teď ve funkcích viceprezidentů. A oba doufají, že se stanou řediteli, protože „vejš“ ten žebříček už pak nevede, jak se říká. Bydlí v Curychu, jeden má tři děti, které jsou u nás „pečený vařený“, a druhý syn chystá svatbu.

 

banner_predplatne_clanek


Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. pů­sobí ve městě, které se v různých dobách živilo dolováním stříbra a uranu. V čem spatřujete budoucnost Kovohutí, jejichž posláním je zhodnotit šetrně k životnímu a pracovnímu prostředí odpady olova, drahých kovů a elektrozařízení nejlepšími technologiemi recyklace?
V technice, a to se netýká jenom elektrotechniky, význam drahých kovů neustále roste. Roboty a výrobky podobného typu patří, stejně jako telefony, pod elektroniku, je to tatáž technika, jen jinak aplikovaná. Máme tu průmysl 4.0 (nová generace průmyslu, cesta k robotizaci – pozn. aut.) a na speciálně rychlá zařízení je potřeba drahých kovů jako soli. Nemluvím jen o stříbře, je to i zinek, měď, i dnes vzývané lithium. Celá oblast využití drahých kovů je věcí strategického rázu. Při jejich získávání je jedna věc těžba, druhá pak, jak z vytěženého materiálu kov dostat. To dokážou v čase obrovské poptávky jen moderní výkonné hutě. A Kovohutě Příbram se tedy budoucnosti určitě bát nemusí. Jeden problém je ale trápí, těžko se hledají noví mladí hutníci. Dělníci. Ve světě se změnilo rozložení výroby, do hry vstoupily Asie a Čína, evropských oceláren ubývá. A s jejich úbytkem vymírá i řemeslo. Nebudou-li hutníci, vymřou hutě, nebudou-li hutě, vymřou hutníci!
A bez drahých kovů, železa a oceli bude (nejen) průmyslová výroba na holičkách…
Snad se v nastávající „době lithiové“ (či jiné!) pořádní silní chlapi rozpomenou, kde je jejich místo – a pozor, výnosné!

 

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 12/17 - výběr z článků

Jaroslav Plesl

Jaroslav Plesl

Domluvit si s pracovně velmi vytíženým hercem Dejvického divadla Jaroslavem Pleslem (*1974) čas na rozhovor není tak docela snadné, o to příjemnější je potom posezení se vstřícným, vtipným a prokazatelně empatickým umělcem.

Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil

Narodil se v Brně, kde se také odehrává většina jeho povídek a všechny jeho romány. Proč tato kulisa? „Brno je pro mě velice zvláštní město. A troufnu si tvrdit, že nejen pro mě. Není totiž náhodou, že právě v Brně se narodili dva největší spisovatelé druhé poloviny dvacátého století: Bohumil Hrabal a Milan Kundera,“ vysvětluje Jiří Kratochvil.

Petr Koura

Petr Koura

Historik Petr Koura se zabývá dějinami 20. století, historii vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Je také ředitelem společnosti Collegium Bohemicum sídlící v Ústí nad Labem, zaměřené na historii česko-německých vztahů a na vybudování stálé expozice o dějinách Němců v českých zemích. Loni vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha SWINGAŘI A POTÁPKY V PROTEKTORÁTNÍ NOCI, jež podrobně líčí mladický vzdor v dobách nacistického útlaku prostřednictvím západní hudby. „Je to první dílo, které se zasvěceně a se sympatií věnuje fenoménu, jenž byl za nacistické okupace a později v lidové demokracii jedním z nejzajímavějších a nejneprozkoumanějších výrazů odporu k ideologickým režimům v Evropě,“ napsal v předmluvě ke Kourově obsáhlé práci spisovatel Josef Škvorecký.

Andrea Sedláčková

Andrea Sedláčková

Nová kniha Andrey Sedláčkové KAŽDÝ NĚCO TAJÍ je společenský román ze současnosti, který nás zavede do atraktivního prostředí filmových celebrit. Snad každý máme nějakého kostlivce ve skříni, a když je člověk navíc hvězda, jeho život se může stát pouhou hříčkou v rukou bezskrupulózního bulváru, který umně využívá nejnižších pudů všech, jejichž prázdné životy často plní. S Andreou Sedláčkovou, ženou mnoha talentů, jsem si chtěla povídat o její nové knize, ale nedalo mi to a nakonec jsme mluvily i o jejím dobrodružném životě, nikoliv nepodobném jednomu z jejích filmových scénářů…

Martina Špinková

Martina Špinková

Osmdesát procent lidí si přeje umřít doma, ve svém prostředí, kde jsou mu nablízku jeho nejbližší lidé, jeho pejsek, kočka… Splní se to jen asi čtyřem procentům. Martina Špinková už více než patnáct let pomáhá tento nepoměr změnit. Spoluzaložila domácí hospic Cesta domů, dlouho byla jeho ředitelkou a nyní se jako šéfredaktorka a ilustrátorka stejnojmenného nakladatelství prostřednictvím knížek snaží, aby téma smrti bylo přijímáno jako něco, co se osobně týká každého z nás.

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Strž Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové

Půvabné a tiché místo nedaleko Dobříše se stalo útočištěm Karla Čapka a jeho manželky, Olgy Scheinpflugové až na sklonku spisovatelova života. Ačkoliv zde strávili pouze tři společná léta, stopy jejich tehdejší přítomnosti tu můžeme vnímat dodnes. Nejen při procházce zahradou, ale i při prohlídce nové expozice Památníku Karla Čapka, který tu sídlí.

Pavel Fischer

Pavel Fischer

Pavel Fischer, kandidát na prezidenta. Především ale milující otec, který dal svým dětem přednost před kariérou. Opustil diplomacii, když mu umíral syn. Dnes o této smutné zkušenosti říká: „Stálo to za to.“ Silný příběh našeho bývalého velvyslance v Paříži je plný vrcholů a pádů – a slibuje, že rozumí lidem, kteří se ocitli na dně. Mohla by to být dobrá kvalifikace na prezidenta. A ono umět dokonale několik světových jazyků a mít dobré kontakty i v americkém Kongresu taky není k zahození.

Thelma

Thelma

Máte rádi thrillery s hitchcockovskou atmosférou? Zajděte si do kina na nové skandinávské drama o rodinných prokletích a zakázané lásce, které pochází z dílny jednoho z nejtalentovanějších skandinávských tvůrců současnosti Joachima Triera.

Josef Lada

Josef Lada

Na svět přišel v chudé hrusické chalupě místního ševce v zimě L. P. 1887. Odešel z něj na sklonku roku 1957 coby slavný umělec, jehož dílo bylo již v meziválečném období proslulé daleko za našimi hranicemi. Na číslici sedm, která ohraničila životní pouť malíře, ilustrátora, spisovatele, scénografa, karikaturisty a autora pohádek Josefa Lady, symbolicky odkazuje název reprezentativní výstavy v Galerii Tančící dům nazvaná SEDMIČKY JOSEFA LADY: 1887 – 1957 – 2017. V následujícím rozhovoru nás na ni zve jeden z kurátorů výstavy a zároveň jeden z nejpovolanějších, malířův vnuk Josef Lada.

Video k prosincové Xantypě

Video k prosincové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Lidé - výběr z článků

Oktavía Jónsdóttir

Oktavía Jónsdóttir

Oktavía Jónsdóttir z Islandu je bezpečnostní expertka a členka odborných bezpečnostních vzdělávacích programů zaměřených na podporu médií v místech konfliktů, represivních politik či nově vznikajících demokracií. Je zakladatelkou a ředitelkou poradenské firmy Human Link Network, zabývající se bezpečností on-line médií a organizací občanské společnosti ve virtuálním prostředí a členkou poradního sboru Freedom of the Press Foundation podporujícího novináře zaměřené na odhalování špatného hospodaření, korupce a porušování zákona vládou. Oktavía je také poradkyní členů třetí nejsilnější parlamentní strany Icelandic Pirate Party.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

JUDr. Jiří Havelka

JUDr. Jiří Havelka

Na přelomu 30. a 40. let minulého století patřil docent JUDr. Jiří Havelka mezi naše nejvlivnější politiky. Za války se to nelíbilo Němcům, po válce Čechům. Obvinění z kolaborace z něj sňal před sedmdesáti lety (1947) Národní soud. Cejchu protektorátního ministra se ovšem nezbavil až do smrti. S tímto stigmatem musely žít i jeho děti.

Adam Plachetka

Adam Plachetka

Současných českých umělců v oblasti klasické hudby, kteří by bez nadsázky patřili ke světové špičce brázdící s přehledem přední světové scény, a přitom nezavršili ani Kristova léta, je jako šafránu. Příkladně vzácným klenotem na poli operním je basbarytonista Adam Plachetka. Majitel jemně sametového a technicky vybroušeného hlasu, přesvědčivého herectví a osobitého výrazu si podmanil již takřka celý operní svět od Prahy po New York. O tom, že je výtečným mozartovským interpretem, přesvědčí letos mimo jiné i publikum festivalu LÍPA MUSICA.

Jana Fabiánová

Jana Fabiánová

Než se Jana narodila, její mamince Nadě Urbánkové řekla herečka a vědma Helena Růžičková: „Bude to holka a bude mít neskutečný talent na muziku, pohyb a jazyky, a ty se vůbec neopovažuj jí v tom bránit! Je to špička vaší rodinné pyramidy a právě ona bude nejlepší.“ Předpověď se splnila a Jana Fabiánová se prosadila i za velkou louží, kde vystupuje jako Yanna Fabian se skupinou The Infinite Seas.

Jan Míša Černý

Jan Míša Černý

Když ho navštívíte v jeho zaměstnání, dostanete na památku leporelo s medvědy, pohled s medvědy, kalendář s medvědy, pokud si přivedete malé dítě, pochutná si na darovaném Brumíkovi. Na stěnách okolo vás visí obrázky hnědých huňáčů a na křeslech sedí plyšoví medvědi různých velikostí…

Sestra Angelika

Sestra Angelika

Je upovídaná, velmi otevřená a je s ní legrace. Hodně toho stihne a hlavně se nezdráhá přijímat nové výzvy. Sestra Angelika je řeholnice z řádu kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V rozhovoru popisuje svůj život, nebojí se hodnotit dějiny katolické církve, i své působení v roli vychovatelky problémové mládeže. Vzpomíná na své studium na DAMU i na to, jak ošetřovala umírajícího prezidenta Václava Havla.

Nyima Lhamo

Nyima Lhamo

Setkání s Tibeťankou Nyimou Lhamo, která během rozhovoru několikrát marně zadržovala slzy, bylo velmi emocionální a odnesla jsem si z něj silný dojem. Zdánlivě křehká a velmi půvabná žena přijela do České republiky, aby se podělila o tragický příběh svého strýce Trulku Tenzina Deleka Rinpoche. Tento reinkarnovaný lama, který zasvětil život vzdělávání svých lidí, byl čínskými úřady na základě vykonstruovaného obvinění odsouzen na doživotí a po třinácti letech v žaláři byl v červnu 2015 zavražděn.

František Flegl

František Flegl

Máj, lásky čas, je jako stvořený pro návštěvu Rezidence Zámeček, ukryté na samotě v lese nedaleko od centra Františkových Lázní. Zamilovaní zde najdou soukromí, zajatci rušného světa útěk do klidu a snad každého zaujme nevšední historie místa spjatá s osobou majitele Františka Flegla. (Mimochodem - pokud si předplatíte v květnu 2017 Xantypu za 588 Kč, získáte k ní ubytování ve stylových pokojích v Rezidenci Zámeček v hodnotě 2750 Kč!)

Bioložka Hana Svobodová

Bioložka Hana Svobodová

Suchozemská želva, kterou si zamilovala v první třídě a stále ji má, předurčila její osud. Dnes je bioložka Hana Svobodová již uznávanou odbornicí, věnující se mořským želvám. Především v Indonésii bylo díky intenzivní práci této neústupné dívky již zachráněno přes sedm set tisíc želvích vajec! Přečetla si korán, aby pochopila místní kulturu, a naučila se indonésky. Mimo jiné právě připravuje příručku s přesnými instrukcemi, jak chránit tyto nádherné tvory, neboť většina z nich je dnes bohužel kriticky ohrožena vyhynutím. Když tuto křehkou dívku uvidíte, první, co vás napadne, je: Malá holka s velkým snem… a s citlivým srdcem, odvahou a silnou vůlí, dodala bych ještě.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 12/17

XANTYPA XANTYPA 12/17

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne