Volby: Tahle země není (jen) pro Babiše, i on má svůj strop

Stuchlík chtěl Prahu nakopnout, jenže Praha nakopla jeho

text Martin Fendrych (komentátor Aktuálně.cz), psáno 15. října 2018, foto archiv 

 

fendrychjpg3.jpg
Zleva Jiří Pospíšil, Zdeněk Hřib a Jan Čižinský

 

Skončily komunální volby a výměna jedné třetiny senátorů. Dva odlišné světy, jeden dennodenní, naprosto konkrétní, místních lidí se dotýkající politika, druhý pak svět hlídání směru země, ústavnosti, ochrana demokracie (které si moc nevážíme, neb jsme k ní přišli levně).
Oboje volby byly zajímavé, oboje prozradily, kam se Česko posunulo, jak se mění či nemění, jak lidé odpouštějí, jak hledají, koho volit, nacházejí i nenacházejí. Hned na začátek jedna potěšující zpráva věčného optimisty: extrém nic moc, Okamurova SPD ani náhodou nezazářila, nejsme asi dost vyděšení, a Filipova KSČM, zdá se, pomalu, velmi pomalu končí, není ochotna a schopna se změnit, nabízí strašně málo nebo nic a její věrní rudí vymírají.
Jinak je nová politická mapa mixem nového i starého, mixem stagnace i posunu směrem dozadu. Kromě neúspěchu (který bude Okamurou a Filipem nejspíš vydáván za úspěch) SPD a KSČM volby přinesly ještě jedno zřetelné pozitivum: tahle země není pro autoritáře, pro jednu suverénní stranu, která všecky zadupe do země a převálcuje. Což přináší úlevu. Navíc lidé dokážou zhodnotit, kdy jim politik neslouží, kdy jde proti nim, kdy jim škodí, stejně jako (v komunálních volbách) umějí ocenit toho, kdo pro ně pracuje.

Babišův vrchol: třetina hlasů, víc ne
Před volbami jezdíte po republice, zíráte na ty stovky, tisíce billboardů, bannerů a plakátů, na kampaň postavenou na jedné osobě, na Babišovi, na tom, kdo na něj „má mobil“ (čili i nemá mobil), vidíte ty desítky až stovky utracených milionů korun a říkáte si: To je maso, ANO musí nejen vyhrát, ale dostat přes padesát procent ve velkých městech. – Nejde jen o ty obvykle stupidní vzkazy („Petr Prahu nakopne“ atd.), ale taky o média, která má lídr ANO Babiš ve svém svěřenském fondu, a samozřejmě o ty miliony k dispozici, sumu peněz, o níž se dnes nesní žádné jiné partaji.
Ale po volbách, když jsou sečteny výsledky (teď mluvím o komunálu), vidíte, že ty prachy zabraly jen částečně, na převálcování země, ostatních stran a hnutí nestačily. Chápete jeden naprosto klíčový fakt: Babiš narazil na svůj strop, víc než třetinu hlasů u nás zřejmě není s to získat. Nezapomeňme, že Česko zažívá tučná léta, konjunkturu, ekonomika roste, nezaměstnanost menší být nemůže atd. Babišovu ANO to neuvěřitelně nahrává, nemusí předvádět, jak by si vedl v krizi, žádná není.
Luxuje hlasy. Nejdřív luxoval napravo, logicky, miliardář, úspěšný podnikatel (měřeno penězi), který navíc nabízí stát jako firmu, no neberte ho. Když vysál „pravo“, vrhl se na „levo“ a vyluxoval levici, nemilosrdně, důsledně, komunisté a sociální demokraté by mohli vyprávět.
Jenomže při všech těch ideálních okolnostech, a navíc při neutuchající podpoře Miloše Zemana Babiš dosáhne maximálně na třetinu voličských hlasů. To je hranice, kterou zřejmě nepřekoná. Proč? Protože mu tu jeho vizionářskou, málo konkrétní rétoriku nebaští dost lidí.

 

baner-clanek

 

Piráti jsou „netradiční“, ne ANO
Je jasné, logické, že komunální volby vyhrávají nezávislí kandidáti, osobnosti ad hoc pro svůj terén, svou obec, městečko. Podle výsledků získali 15 procent všech hlasů, ale v reálu víc, pokud započítáme všecky ty nezávislé a starosty v maličkých ad hoc koalicích.
Ze stran a hnutí vyhrálo ANO, necelých 15 procent. V obcích hnutí dokázalo najít vhodné lidi a vyhrávat. Pokud je někdo Antibabiš, nemusí se hněvat, často vyhrávají lidé, kteří pro své okolí něco dělají. Dobrým příkladem je primátor Ostravy za ANO Tomáš Macura. Získal 33 procent hlasů (vrchol), neměl „mobil na Andreje“ na billboardech a je považován za značně samostatného, na lídrovi hnutí nezávislého politika. Tento člen silně autoritářského hnutí spolupracuje s hnutím Ostravak, s pravým opakem ANO, neboť postaveným zdola, na občanském principu, jehož původním cílem bylo rozbít mocenskou koalici ČSSD a ODS.
Podle mě i Antibabiš, pokud žije v Ostravě, by měl být s Macurovou výhrou spokojen, neohrožuje ho, naopak.
Druhá v komunálu skončila ODS (11 procent) a třetí Piráti (7,5 procenta všech hlasů). Za hnutí ANO, jež se vydává za „netradiční“, nové, se zařadila strana tradiční, „stará“, které to v několikerých předchozích volbách voliči spočítali, byla bita, smrskla se, ztratila velkou část vlivu, ale nevzdala to a vrací se do centra moci. Třetí skončili Piráti, uskupení skutečně netradiční, nové, dnes však ještě těžko uchopitelné, rozluštitelné. Uspěli už loni ve sněmovním klání, nyní svoji rostoucí sílu potvrdili.
To můžeme vítat, když selhaly jiné partaje; vznikla nová a zaměřila se na mladé lidi (mladé věkem i duchem), akcentuje moderní momenty života, internet, „onlajn“, dobu, v níž se změnila komunikace, která řeší velké problémy sociálních sítí a jejich moci nad světem. Piráti jsou ti skutečně netradiční, nejen slovně, Pirátům můžeme říkat „netradiční politici“, což neznamená, že dělají všecko dobře, u nich dosud nemáme ani jistotu, kam by Česko směřovali.

Fascinující úspěch Čižinského hnutí
Výjimečnou kapitolou komunálních voleb se stalo hlavní město. Babiš oznámil, že Prahu považuje za „prestižní“ a že v ní chce stůj co stůj (ať to stojí, co to stojí) vyhrát. Sám si vybral lídra, Petra Stuchlíka, multimilionáře, finančníka, jakéhosi „Babiše II“, vnutil ho pražské organizaci ANO a jeho marketéři dostali Prahu jako úkol číslo 1.
Jenomže Babiš v Praze prohrál, Stuchlík a jeho ANO skončili při desítkách investovaných milionů, tisících gulášů, piv, bůčkových pomazánek, plakátů atd. až pátí! Proč?
Babišovi se nepodařilo překrýt obrovský neúspěch jeho minulé lídryně v Praze, primátorky Adriany Krnáčové. Ona hlavní město nezvládla, chovala se arogantně („zpovykaní Pražáci“), nerozuměla městu, chyběla jí schopnost dohodnout se, zkrátka „mobil na Babiše“ jí byl k ničemu.
Vysloveně potupné pak pro Babiše je, že v Praze vyhrála ODS, strana, před kterou roky varoval, kterou učinil synonymem korupce (ne že by se tak docela mýlil), strana, kterou učinil symbolem toho starého a špatného. Ta mu nyní v Česku šlape na paty a v Praze ho dokonce porazila. (Navíc použila jeho ošklivé, populismem nasáklé zbraně, strašila Pražany, sklouzla na úroveň Okamurovy SPD.)
Druzí skončili Piráti (neestablishment), třetí hnutí Jana Čižinského Praha sobě (neestablishment, hnutí postavené jednoznačně zdola). Praha už chápe, že se Babišovo ANO zařadilo mezi tradiční strany a brání se „orbánizaci“ (od slova Orbán).
Úspěch hnutí Praha sobě je fascinující. Ukazuje, že existují dvě cesty, jak oslovit voliče: buď stamiliony, nebo osobní, kontaktní kampaní, kterou Čižinského lidé předváděli nejprve, když sbírali podpisy, aby vůbec mohli kandidovat, ale i potom.
Babiš Prahu prohlásil za prestižní a prohrál. Jeho lídr Stuchlík v debatách nepřesvědčil, Demagog.cz mu napočítal víc nepravdivých než pravdivých výroků, nechytal se, i když ho šéf ANO lidem cpal jako supermanažera, jakého město nutně potřebuje.
Pro politiky ANO je to poučení: všecko se sice točí kolem šéfa, jsou hnutím jednoho muže, ale on prostě všecko nezvládne. Šanci mají spíš autentičtí a autonomní lídři (Macura) než ti neautentičtí, z nebe Babišem shození (Stuchlík).

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 30. 10. 2018.

Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/2018 - výběr z článků

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Z hokejisty králem zábavních parků v Česku

Hokejista Tomáš Valášek před lety pověsil hokejovou kariéru na hřebík a vrátil se s rodinou z Německa zpět do vlasti – konkrétně na Valašsko,, aby zde začal podnikat. Z ledové plochy se rozhodl vybruslit na zcela odlišnou herní plochu. Otevřel si svůj první zábavní park pro děti s konceptem, který si přivezl z Německa. Všeobecně platí, že herny plné kuliček, trampolín, lezeckých stěn a atrakcí pro děti docela rychle krachují. Tomáš Valášek ale svou první hernu Bongo v Brně nezavřel, naopak si k ní pořídil Galaxii ve Zlíně, Tongo v Hradci Králové a Tobogu v Praze. Dnes vlastní herní plochu 15 tisíc metrů čtverečních. Čím to, že ostatní herny krachují a jemu se daří? Dá se tímto podnikáním uživit? Kolik musel investovat? A proč nesnáší v souvislosti se zábavními parky slovo byznys?

Ondřej Sokol

Ondřej Sokol

Je úspěšný herec, moderátor, režisér a překladatel. Také je uměleckým šéfem Činoherního klubu. Jelikož se nějaký čas známe, mohu říct, že ač je vnímán širší veřejností jako člověk, jemuž je blízký humor, nejraději má ironii, v níž je obsažen v kombinaci s opačným pólem.

Stanislav Holý

Stanislav Holý

S jeho dílem se setkal snad každý z nás. Ať už šlo o kreslené vtipy na stránkách populárního časopisu Mladý svět, ilustrace v učebnicích a knížkách, ale zejména pak o legendární televizní pořad Studio Kamarád. Ostatně, na obrazovkách České televize můžeme jeho plyšové „jůheláky“ vídat dodnes. Výtvarník, ilustrátor a grafik Stanislav Holý, od jehož úmrtí letos uplynulo dvacet let, měl mimořádně široký umělecký záběr. Od zmíněného kresleného humoru a knižních ilustrací přes animovaný film, návrhy loutek, užitou grafiku, scénické projekty a monumentální malbu, realizace v architektuře až po litografii. Zároveň byl velice laskavý člověk, což se výrazně promítlo do jeho tvorby. Na léta s ním zavzpomínala pro Xantypu jeho žena Marie Holá, která společně se synem Matějem pečuje o jeho odkaz.

Rady na cestu

Rady na cestu

Advent patří k nejkouzelnějším obdobím roku. Prožijte jej originálně v evropských metropolích s bohatou historií a pohádkovou atmosférou. Tady je pětice měst, jejichž krása se v době svátků násobí.

Guillaume Apollinaire

Guillaume Apollinaire

Před sto lety, 9. listopadu 1918 zemřel v Paříži básník Guillaume Apollinaire, jeden ze zakladatelů moderní francouzské poezie, který výrazně ovlivnil i poezii českou. Bylo mu pouhých třicet osm let.

Magdalena Juříková

Magdalena Juříková

S ředitelkou Galerie hlavního města Prahy Magdalenou Juříkovou jsem si povídal o současném výtvarném umění, soukromých sběratelích i o výstavách, které má galerie v plánu.

Klobouk

Klobouk

Modely jejích klobouků doplňovaly kolekce proslulé módní návrhářky Hany Podolské. Elegantní, střihově výrazný, originálně zdobený klobouk od Alžběty Oulíkové byl snem každé ženy prvorepublikové Prahy. A skutečně téměř každá takový klobouk vlastnila. Krédem známé modistky totiž bylo: „Krása za rozumnou cenu,“ proto si klobouky z jejího modistického obchodu mohly dovolit ženy ze všech společenských vrstev. Mezi její zákaznice patřily i hvězdy stříbrného plátna, mimo jiné Zita Kabátová, Adina Mandlová nebo Věra Ferbasová.

Oni a Silvio

Oni a Silvio

Třetí narozeniny oslavuje KVIFF Distribution uvedením nového snímku italského oscarového režiséra Paola Sorrentina ONI A SILVIO. Distribuční label KVIFF Distribution byl vytvořen v roce 2015 Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary ve spolupráci s Českou televizí a distribuční společností Aerofilms. V průběhu roku do kin uvádí zajímavé filmové tituly ze světové produkce. Do domácí distribuce se originální a umělecky hodnotné snímky takto dostávají mnohem snadněji.

James Pfaus

James Pfaus

Čím je Mick Jagger v rockové muzice, tím je James Pfaus pro sexuologii – žijící legendou. Ví, co se vám děje v mozku, pokud máte sex ve stanu a dovnitř se začne sápat medvěd. Vyzkoumal, že vaše první sexuální zkušenost určí to, co budete po zbytek života považovat za atraktivní. Je přesvědčený, že sex a duševní zdraví se navzájem ovlivňují. A tabuizace sexu a jeho kontrola je podle něj politická a mocenská záležitost.

Jitka Zelenková

Jitka Zelenková

Albem INTIMITY oslaví Jitka Zelenková sotva uvěřitelných padesát let v křehké profesi zpěvačky. Udržet se takovou dobu ve špičce populární hudby rozhodně není jen tak.

NÁZORY Martina Fendrycha - výběr z článků

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Rok 2016

Rok 2016

Facebook a Twitter, krásné nové drogy, jež dokonale uspokojují naše touhy

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Dalajláma ukázal, kdo je kdo v Česku

Podivuhodné, co dokáže ve světě sázejícím na ekonomickou a vojenskou moc jeden jediný člověk, přitom žádný Bill Gates, ani velitel ozbrojených šiků, muž nedisponující „světskou“ mocí, ale jen a jen svou duchovní výbavou a pohnutým osudem. Do Prahy přijel 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, buddhista žijící od dětství v exilu, nejvyšší tibetský duchovní vůdce. Jeho Svatost. U jiného by to přízvisko vyvolávalo posměch; u dalajlámy ne. Proč? Vyzařuje z něj pokoj? Nebo proto, že i náš většinově „pohanský“ svět v skrytu duše po „svatosti“, po něčem jiném, nesvětském, prahne?

Náckovatíme. Není to legrace.

Náckovatíme. Není to legrace.

Babiš veřejně popřel holokaust, koncentrák v Letech. Zeman zas vydává knihu Tato země je naše. A přece nejsme Zemanlandem.

Jsme šestá nejbezpečnější země světa. Bojíme se ale jako šestá nejriskantnější

Léto v Evropě nepřineslo klid. Množí se útoky teroristů a jimi inspirovaných šílenců. Německo nese ataky statečně. U nás vyvolávají paniku, prudké politické odezvy. Jako by se to dělo v Česku. Běžně se u nás dává rovnítko mezi muslimské uprchlíky a teroristy.

Polibky smrti, vytěsněný Šlachta a církevní restituce jako zbraň proti Sobotkovi

Přibývá střetů mezi ANO a ČSSD i dalšími stranami. Viděli jsme to na protikuřáckém zákonu. Sice vládní návrh, ale poslanci Andreje Babiše ho nechali padnout. Nejspíš někde vzadu číhaly krajské volby. Za jednatřiceti „anoisty“, kteří hlasovali proti, nebo se zdrželi, může stát představa, že zákaz kouřit lidé v hospodách na vesnici neberou.

Hledá se prezidentský kandidát. Značka: Abychom se za něj nemuseli stydět

 Zajímavé, jak se najednou vynoří téma, prodere se na povrch, vybublá. Tak nyní oživla debata, kdo bude za rok a tři čtvrtě kandidovat proti Miloši Zemanovi. Jakkoli nežijeme v prezidentském systému, stále ještě jsme parlamentní demokracií, stejně má hradní pán velký význam. Dokonce dokáže přitáhnout pozornost voličů k politickému tématu, přímé volbě, a to je co říct. Protože zájem o politiku u nás upadá.

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Nová česká zahraniční politika: Klanění se Si Ťin-pchingovi místo lidských práv

Člověk fyzicky cítí, jak se mu svět mění pod nohama. Není to změna, jakou jsme zažili na konci roku 1989. Je méně žádoucí, globální. V takové době záleží na pružnosti, na gruntu, z kterého jednotlivci vycházejí, na jejich víře a odhodlání. Na naladění. Přijmeme změny? Odmítneme? Jsou tak masivní a tolik nás přesahují, že nemáme sílu je odmítnout. Buď je přijmeme, nebo nás semelou.
Změn je mnoho: sílící Rusko, které touží po bývalé imperiální slávě. Zběsilost tzv. Islámského státu a džihádistů. Pohyb milionů uprchlíků. Tající ledovce a stoupající hladiny oceánů. A změny v Evropě, kde se právě nyní rozhoduje, jestli zůstane jedním kooperujícím celkem, nebo se znovu rozpadne do uzavřených národních celků. Přitom rozpad je cestou do minulosti. V Evropě je cítit i jakási únava z přepychu, únava z demokracie. A přece pořád platí, že žádný lepší státní systém nemáme. Vzdát se demokracie znamená vzdát se svobody. Divné, ale i ta jako by se lidem u nás za dvacet šest let od revoluce přežila.

Rozhněvaní Slováci volili. Na výsledku se podílí korupce i rozkladná propaganda.

Slováci si zvolili novou národní radu. Nezůstal kámen na kameni. Smer Roberta Fica prohrál, i když vyhrál. Nacionalisté a fašisti vyhráli, i když nejsou první. Přijde tahle neonacionalistická vlna taky k nám? Máme s tím počítat? Andrej Babiš se na volby těší. Rád by, aby se volilo už v červnu 2017. Zřejmě si je jist, že vyhraje a kabinet bude sestavovat on. Ústava, čtyřleté funkční období vlády ho příliš nezajímá. Stát vnímá jako firmu a výměnu klíčových postů v Agrofertu si přece taky organizuje po svém. (Chápejme: stát zřejmě vnímá jako „svoji“ firmu, i když slůvko „moje“ zatím nepoužívá.)

Zeman trvale, neřízeně exploduje. Babiš hraje na české pivní pudy

Český prezident jako by trvale explodoval, jako by byl nabit negativní energií, která se nezadržitelně šíří tuzemským prostorem. Nachází silnou lidovou odezvu. Terč se ustálil, je jím premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD). Přitom se názory obou kupříkladu na uprchlíky nijak fatálně neliší. Nejsou protichůdné.
Prezident si stále lépe rozumí se šéfem ANO Andrejem Babišem. Přimykají se, dělají antisobotkovskou politiku. Ministr financí předvádí vyzrálý, čím dál surovější populismus. Hraje na ty nejzákladnější české pivní pudy. Jako by ani nebyl vicepremiérem Sobotkovy vlády. Vytváří se Zemanem paralelní svět, což českou společnost víc a víc rozděluje.
Máme dva politiky, kteří v Česku poslední dobou ovládají veřejný prostor a „stanovují témata“ (ona to žádná skutečná témata nejsou). Vedle toho poněkud zaniká, že si ODS zvolila předsedu, aniž by ho vlastně volila, a že si Strana zelených svého předsedu skutečně vybírala, což je u nás věc už nevídaná, dokonce takřka nenormální.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/2018

XANTYPA XANTYPA 11/2018

Obsah vydání

Aktuální vydání XANTYPY
Vám rádi zašleme poštou.

Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Inzerce
banner_predplatne