Oktavía Jónsdóttir

Nebezpečí na síti

Oktavía Jónsdóttir z Islandu je bezpečnostní expertka a členka odborných bezpečnostních vzdělávacích programů zaměřených na podporu médií v místech konfliktů, represivních politik či nově vznikajících demokracií. Je zakladatelkou a ředitelkou poradenské firmy Human Link Network, zabývající se bezpečností on-line médií a organizací občanské společnosti ve virtuálním prostředí a členkou poradního sboru Freedom of the Press Foundation podporujícího novináře zaměřené na odhalování špatného hospodaření, korupce a porušování zákona vládou. Oktavía je také poradkyní členů třetí nejsilnější parlamentní strany Icelandic Pirate Party.

 

text Magdalena Šebestová, foto piratar.is a Lukáš Oujeský

 

oktaviajpg.jpg

 

Jak informační exploze mění náš svět? Stala se data neomezeným zdrojem bohatství? Jsou municí pro zbraně hromadného dohledu? Tyto otázky a mnoho dalších si kladli tvůrci a hosté výstavy BIG BANG DATA v Centru současného umění DOX. V rámci doprovodného programu vystoupila i nezávislá konzultantka datové bezpečnosti a členka Pirátské strany Islandu Oktavía Jónsdóttir.

Vystudovala jste mezinárodní vztahy a komunikaci, pracovala v řadě nevládních organizací po celém světě, vaší specializací jsou nezávislá média a digitální bezpečnost a v současné době zastupujete v parlamentu islandskou pirátskou stranu. Stav věcí veřejných vás zřejmě nenechává chladnou. Byla jste taková už v dětství?
Byla jsem strašně otravné dítě se silným smyslem pro to, co je správné a co špatné. Neustále jsem někoho zachraňovala a napravovala nespravedlnosti, takže jsem vůbec nebyla populární; lidi štve, když je někdo kritizuje. Já si ale myslím, že je to velice potřebné.
Jak se na to dívali rodiče?
Rodiče mi vždycky vštěpovali, že zlu a bezpráví se musím bránit, a když vidím, že se někomu děje nespravedlnost, mám zasáhnout. S takovou výbavou asi nešlo nestát se aktivistkou, že?
Není to ale zrovna klidný život. Nechtěla jste z téhle pozice někdy utéct?
Aktivismus je něco, co se nedá zapnout a vypnout. Je to prostě součást vaší genetické výbavy.
Jak vnímáte dnešní společnost?
Na tom, jak vypadá dnešní společnost, má velký podíl to, že jsme rezignovali na naše každodenní drobné bitvy. Pamatuju se, že když jsme se přestěhovali do Dánska, ve škole mi nějaký kluk řekl, že něco nemůžu dělat, protože jsem holka. Vůbec jsem to nechápala; takový argument jsem nikdy předtím neslyšela. Bráchové říkali, že si toho nemám všímat, že je to normální, ale mně to vůbec normální nepřipadalo. A ozvala jsem se.
Možná to byl impuls k vaší angažovanosti ve věci práv menšin?
Nejspíš ano. Cítila jsem, že je potřeba hlásit se o práva pro všechny „minority“. Mimochodem, nazývat ženy „minoritní skupinou“ je absurdní! Každý má právo artikulovat, kdo je, aniž by byl napadán. Všichni jsme lidé, sdružujeme se ve společenstvích a nikdo nesmí být považován za méněcennou bytost.
Narodila jste se na Islandu, ale studovala, žila a pracovala jste v Německu, Dánsku, v Americe…
Když mi bylo sedm, přestěhovali jsme se do Dánska , kde jsem chodila do školy. Po univerzitě v USA jsem tam zůstala tři roky, abych pracovala pro nevládní organizaci, a pak jsem se přestěhovala do Berlína, kde sídlí většina organizací zabývajících se digitální bezpečností.
Co vás přivedlo právě k Pirátům?
To, že nejsou pravicovou ani levicovou stranou. Já totiž nevěřím v tradiční rozdělení společnosti na pravé a levé strany. Dnešní svět je daleko komplexnější; vezměte si třeba klimatické změny. Myslím, že hlavní problémy, které dnes řeší celé lidstvo, jsou spojené s naší lidskou přirozeností.
První pirátská strana vznikla ve Švédsku v roce 2006. U nás byla založena v roce 2009. Jak tomu bylo u vás na Islandu?
Naše historie je desetiletá. Jak víte, hnutí se na začátku zaměřovalo pouze na téma zneužívání autorských práv, které bylo kontroverzní už tehdy, a dodnes se na tom nic nezměnilo.
Jaké jsou dnešní pirátské priority?
Pirátské strany po celém světě se zaměřují na význam informací a jejich sdílení, na občanské svobody, efektivní využití technologií a ochranu soukromí. Důležitou součástí programu pirátů je transparentnost, e-government (elektronizace vý­konu veřejné správy) a přímá demokracie. Snažíme se spravovat selhávající zastupitelskou demokracii a pokoušíme se zjistit, kam až se můžeme dostat ve snaze o demokracii přímou.
Jak fungujete v praxi?
Vyznáváme decentralizaci moci – máme „plochou strukturu“, což znamená, že nemáme žádného předsedu. Několik našich představitelů na mírně vyšších pozicích pravidelně rotuje. Oproti vašim Pirátům je náš věkový průměr mnohem nižší a za peníze u nás pracuje mnohem méně lidí.
Váš poslanecký klub má jen deset členů. Máte jednotné názory?
Vůbec ne! U nás je velká pluralita názorů a často spolu nesouhlasíme! Představte si, že jen na otázky feminismu u nás existuje až deset různých názorových proudů. Sedíme kolem stolu, pijeme jednu silnou kávu za druhou, dohadujeme se, pak volíme, a co zvolíme, pak všichni respektujeme. Je to těžké, ale jde to!

 

oktavia2jpg.jpg

 


Zmiňovala jste přímou demokracii. Ne­ní to poněkud riskantní myšlenka?
Myslím, že přímé demokracie se dosáhnout nedá. Znamenala by totiž, že by většina lidí musela být schopna chápat a detailně prostudovat všechna témata, o nichž se rozhoduje v parlamentu. Toho nejširší populace není a nebude schopna nikde na světě.
V čem přesně spatřujete selhávání zastupitelské demokracie?
Když se deset procent a více lidí vyjádří, že nevěří svým politikům, je nasnadě, že nejsou spokojeni s jejich prací. Ti to ale zpravidla neberou vážně a zůstávají v úřadu, aniž by cokoliv na své práci a chování změnili. Právě v tomhle by větší směřování k přímé demokracii pomohlo.
Na přímou demokracii, jak jste řekla, ale připraveni nejsme…
Politikům bychom přesto věřit neměli. Pokud se v parlamentu děje něco, s čím naprosto nesouhlasíme, měl by existovat konkrétní, poměrně rychlý proces, jak to ovlivnit.
Komu tedy věřit, když víru v politiky ztrácíme?
Máme příliš mnoho příkladů toho, že politikům se věřit nedá. A právě proto se musíme naučit věřit lidem.
A co různé instituce a média?
Stát na to nestačí a média většinou nejsou nezávislá. Jediné řešení vidím v investování do vzdělávání a informování lidí. Je samozřejmě nutné budovat demokratické procesy na vládní úrovni. Upřímně, někdy je daleko důležitější cesta než její cíl. Když se lidem věnujete, často se dá leccos vyřešit, daří se rozbíjet stereotypy a předsudky. Ale z vlastní zkušenosti vím, že člověk musí být hodně odvážný, aby čelil těm, kteří s ním nesouhlasí.
Jakou roli v tomhle procesu hrají so­ciální média?
Vytvářejí buď „ozvěnu“, nebo „bubliny“ a kvůli tomu už nevnímáme, že nesouhlasit je v pořádku. Není ale v pořádku nediskutovat s oponenty. Ruku na srdce: často záměrně čteme jen to, s čím souhlasíme, protože se toužíme vyhnout názorovému střetu.
Tím přicházíme k vaší hlavní sféře zájmu – digitální bezpečnosti…
V roce 2007 jsem se při práci na projektu nezávislých médií v exilu setkala s něčím, co se nazývá útok typu Distributed Denial-of-Service (DDoS).
Vysvětlíte mi to?
Představte si webové stránky jako dveře, kam se chcete dostat. Jenže když na ty dveře buší najednou sto tisíc lidí, dovnitř se nedostane nikdo. Umělé zaplavení požadavky stránky zahltí a vyřadí z provozu.
Takže to není hacking, tedy vloupání se, proniknutí do cizího systému, programu…
Technicky ne. Ale vytvoří se blok pro ty, kdo potřebují na stránkách získat často jinde neexistující informace. Po útoku DDoS jsou stránky de facto vyřazené z provozu.
Koho se nejvíce takové útoky týkají?
Nejzranitelnější jsou nezávislá média a aktivisté, protože všechno dělají on-line. Pokud něco nepodnikneme, ztratíme možnost mít nezávislá média. Já ale chci mít svá občanská i lidská práva on-line.
Co přesně myslíte tím „mít svá občanská i lidská práva on-line“?
Chci mít přístup ke všem informacím, na které mám jako svobodná občanka právo. Zároveň mám ale absolutní právo na soukromí.
Útoky v kyberprostoru jsou čím dál sofistikovanější. Jak přistupují jednotlivé země k ochraně informací na síti?
To je právě ta hrůza: na světě zatím ne­existuje jediná země, která by se po právní stránce plně přizpůsobila technické realitě 21. století. Přitom on-line jsou prakticky všechny informace o nás.
Co tedy konkrétně požadujete od státu?
Stát má o mně všechny informace on-line a já požaduji, aby je náležitě ochránil. Chci, aby parlament znemožnil společnostem požadovat soukromé informace. Chci, aby existovaly striktní právní normy pro společnosti a zároveň práva pro soukromí jednotlivců. V současné době je to přesně naopak.
Kdo se tedy stará o bezpečnost dat na síti?
To je právě to absurdní: uživatelé internetu. Koupil by si někdo auto, kdyby si do něj sám musel namontovat bezpečnostní pásy? Nekoupil. Podobné práce jsou starostí odborníků. A přesně takový je stav našich práv on-line. Naše právo na soukromí a na svobodu slova, tak jak ho máme ve fyzickém světě, musíme mít i on-line. Vlády o nás sbírají informace, které vlastně vůbec nepotřebují, a přitom nedělají nic pro to, aby je ochránily.
Nastala orwellovská situace, kdy nás sleduje Velký bratr? Co s tím?
V USA po mně chtěli hodně osobních informací, což – vzhledem k povaze projektu, na němž jsem pracovala – chápu. Požadovali ale také informace, které pro ně nemohly mít praktický význam, což jsem odmítla. Měsíce jsme se dohadovali: „Zatímco vy budete mít moje informace napořád, já nevím, kdo se za tři roky stane vaším prezidentem, netuším, kdo od vás bude mít k mým údajům přístup a jak je budete chránit. Proto vám své údaje nedám!“
Přivolala jste to: na State Department zaútočili hackeři a prezidentem se stal Donald Trump…
Přesně tak. Proto nesmíme do téhle pasti lézt dobrovolně. Musíme se bránit každý den! Je to, jako bychom všichni jezdili v autech bez řidičáku a bez znalosti značek!
Voláte po transparentnosti. Nepotřebujeme ale pravý opak?
Když mluvím o transparentnosti, mám na mysli instituce, nikoliv jednotlivce. Každý člověk, na rozdíl od společností a firem, má právo na soukromí. Tohle mám na mysli, když mluvím o zákonech a právech. Lidské bytosti mají práva a společnosti by se měly řídit zákony, které jim transparentnost ukládají.
Jak je to s transparentností na Islandu?
Některé organizace jsou téměř dokonale otevřené, jiné naopak žijí v temnotě. Jako za středověku. Já jako zástupce poslance, ale i jako občan si nemohu utvořit kvalifikovaný názor a rozhodovat se, pokud mi jsou odpírány informace. Vždyť zákony, které dnes tvoříme, budou nejspíš platit další desetiletí a ovlivní miliony lidí.

 

Celý rozhovor si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Lidé - výběr z článků

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Vlasta Čiháková Noshiro

Vlasta Čiháková Noshiro

Historička umění, japanistka a kurátorka Vlasta Čiháková Noshiro (73) žije v Čechách, za svou druhou vlast však považuje Japonsko. Mnoho let tam pracovala, od Japonců se naučila pokoře a sebeovládání. Císař Akihito jí letos udělil prestižní japonské vyznamenání Řád vycházejícího slunce.

Aleš Formánek

Aleš Formánek

Důsledně černobílé fotografie Aleše Formánka jsou jako kočky, které žijí hned několik životů; první, kdy autor zvěční svůj „model“ v jeho/jejím každodenním prostředí, druhý, kdy fotografie putuje zpět ke svému překvapenému „hrdinovi“, a další, kdy ho/ji s ní opět vyfotí s emocí, kterou jeho fotografie vyvolala. Ve výjimečných případech se tento rituál opakuje i několikrát.

Petr Janeček

Petr Janeček

Pérák žije v kolektivní paměti jako mytická postava protinacistického odboje, jako nepolapitelný superman, který to gestapákům vždy nandá. Do ulic se vydává po setmění, díky pérům připevněným na botách skáče přes ohrady i ze střechy na střechu… Etnolog a folklorista Petr Janeček o něm nyní vydal v nakladatelství Argo rozsáhlou publikaci MÝTUS O PÉRÁKOVI. MĚSTSKÁ LEGENDA MEZI FOLKLOREM A POPULÁRNÍ KULTUROU.

Marek Ždánský

Marek Ždánský

Marek Ždánský miluje odmalička zvířata. Nakonec si splnil sen a patnáct let pracoval v ZOO Praha jako ošetřovatel lidoopů. Dnes už se živí něčím jiným, ale láska ke zvířatům, obzvlášť ke gorilám, mu zůstala.

Radkin Honzák

Radkin Honzák

Setkání s věhlasným psychiatrem Radkinem Honzákem je prý něco jako svátek. Nadšení jsou z něj studenti Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde přednáší, čtenáři jeho knih i ti, kdo se s ním setkají jen tak. Šíří kolem sebe pohodu, dobrou náladu a nenásilně vede lidi k zamyšlení. Nedalo mi to a některé otázky jsem mu poslala mailem dříve, než jsme se potkali. Vzápětí mi přišlo: „Každá otázka je těhotná odpovědí. Otevřem si porodnici a budem dbát, aby bylo minimum potratů.“

Šiniči Tohei

Šiniči Tohei

Aikido vzniklo počátkem dvacátého století, kdy ho z japonských bojových umění rozvinul Morihei Uešiba. Nejvyšším mistrem jeho školy se stal Koiči Tohei, jenž techniky aikida dále rozvíjel a obohatil ho o meditaci a dechová cvičení. V roce 1974 Koiči Tohei založil vlastní směr s názvem Ki-aikido, který klade důraz na duchovní stránku technik a energii Ki. V roce 2010 převzal vedení jeho syn Šiniči Tohei, který je dnes prezidentem celosvětové organizace.

Miroslav Balaštík

Miroslav Balaštík

Brněnský Host je dnes bezesporu jedním z nejprestižnějších a nejúspěšnějších českých nakladatelství. Ročně vydává více než sto titulů a jeho autoři získali četné literární ceny; patří k nim například Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Jiří Hájíček či Radka Denemarková. V tomto nakladatelském domě se také vzedmula vlna zájmu o skandinávské detektivky, když v roce 2008 vyšel překlad světového bestselleru Stiega Larssona MUŽI, KTEŘÍ NENÁVIDÍ ŽENY. Jeho šéfredaktor a spolumajitel Miroslav Balaštík zároveň už víc než dvacet let řídí literární časopis Host, publikuje provokativní eseje o literatuře a poslední dobou i o politice. A stále čeká na velký román.

Michal Oktavian Gürtler

Michal Oktavian Gürtler

Ve středu 19. července 2017 byl předsedou představenstva společnosti Kovohutě Příbram nástupnická, a.s. zvolen pan Michal Oktavian Gürtler, Dipl. El. Ing. ETH. V představenstvu i ve funkci jeho předsedy nahradil v květnu zesnulého PhDr. Milana Sládka.

Miroslav A. Liškutín

Miroslav A. Liškutín

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 05/18

XANTYPA XANTYPA 05/18

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne