Miroslav A. Liškutín

Denně se dívám na nebe

„Již od útlého mládí jsem toužil a chtěl, aby se létání stalo hlavním cílem mého života,“ napsal v jedné ze svých memoárových knih brigádní generál v. v. Miroslav A. Liškutín. Tato touha se hrdinovi leteckých bitev druhé světové války splnila. Vedle generálmajora Emila Bočka je naším posledním žijícím operačním stíhacím pilotem britského Královského letectva RAF. A za téměř sto let svého života – 23. srpna oslavil devadesáté osmé narozeniny – má bezpočet důvodů bilancovat.

 

text Jindřich Rosendorf, foto autor a archiv M. Liškutína

 

liskutinjpg.jpg
V pohotovosti. Portrét Sgt/pilota M. A. Liškutína od známého válečného fotografa Ladislava Sitenského, prosinec 1941, Skotsko

 

 

Když koncem roku 1944 získal Záslužný letecký kříž DFC za vynikající výkony v boji, udělený britským králem Jiřím VI., měl ve svém „výkazu práce“ válečného stíhače 465 operačních hodin, z toho 241 nad nepřátelským územím včetně 131 útočných akcí nad územím nepřítele. Patřil k nejnasazovanějším spojeneckým pilotům. Další mimořádné vyznamenání Air Force Cross AFC mu – už v čase „války studené“ – předala osobně královna Alžběta II. v Buckinghamském paláci
17. února 1953, čímž nepřímo potvrdila, že Velká Británie se Miroslavu Liškutínovi stala druhou vlastí. Poté, co jej – podobně jako mnoho dalších našich vojáků bojujících na Západě – skutečná vlast po komunistickém převratu neodpustitelně zradila a zatratila.
Dodnes žije v malém městě Fareham na jihu Anglie. Nedaleko od přístavu Portsmouth, odkud v noci z 5. na 6. června 1944 vyrazila k břehům francouzské Normandie největší obojživelná armáda v historii s cílem osvobodit Evropu od nacismu. I na této klíčové válečné operaci se Miroslav Liškutín se svým spitfirem podílel.

Na počátku byl pohled vzhůru
Stojím před nenápadným, skromným domkem na kraji tiché ulice. Dveře se za chvilku otevřou a za nimi stojí bělovlasý muž v obleku. Usmívá se a pokynem ruky zve k návštěvě. Mezitím se na chvilku zahledí k obloze. „Dívám se na nebe každý den a hlavou mi běží vzpomínky. Na můj život i na kamarády, kteří tu už dávno nejsou,“ řekne. „Moje paměť je přeplněna vzpomínkami!“
Miroslav Antonín Liškutín se narodil v Jiříkovicích nedaleko Brna. Od dětství jej fascinoval let ptactva. „Žasnul jsem, jak letí v sevřených formacích, pozoroval jsem pohyby jejich křídel… Jako kluk jsem doma v Jiříkovicích choval holuby a ve studiu jejich letu pokračoval. To byla moje vášeň,“ říká usazen v křesle uprostřed nevelkého obývacího pokoje. U ruky má knihy, které napsal; listuje v nich a také z nich cituje. Snil o tom, že se stane pilotem. Ten sen se začal naplňovat před osmdesáti lety. V den svých osmnáctin s výučním listem z brněnské Zbrojovky v kapse a jako člen Aeroklubu požádal o zařazení do výcviku v akci „1000 pilotů armádě“. Byl přijat a od září 1937 létal. Po úspěšných zkouškách na civilní licenci sportovního letce nastoupil další rok jako pilotní žák u 2. leteckého pluku v Olomouci. Následoval opravdu tvrdý výcvik. Ten však zanedlouho – v dramatických událostech po mnichovském diktátu – našel své zúročení.

 

liskutin2jpg.jpg
Josef Pípa, Jiří Mikulecký a Miroslav Liškutín, piloti 312. stíhací perutě RAF na základně North Weald, září 1944

 

 

Na kole proti Hitlerovi
Vpád německého wermachtu do už okleštěného a zmrzačeného Československa 15. března 1939 vyvolal u mladého letce zlomové rozhodnutí. Rozloučil se s rodiči a 20. dubna, v den, kdy nacistický führer Adolf Hitler slavil v kulise pompézních vojenských přehlídek a vlajících hákových křížů svoje padesáté narozeniny, sedl na kolo a odjel z domova. Bojovat proti Hitlerovi. „Dojel jsem až do Polska – jako dobrovolník svobodného československého letectva. Z našeho pilotního kursu jsem tam byl první,“ ohlíží se přes desítky roků zpět. „U sebe žádné doklady, jen zápisník letů a pilotní průkaz.“ Na konzulátu v Krakově mu vystavili pas, zařídili ubytování a stravování. I nad Polskem se ovšem překotně stahovala mračna německé hrozby a vyvstala palčivá otázka, kam dál? „Na Východ to možné nebylo – v Sovětském svazu jsme vůbec nebyli vítaní, jejich vojáci na hranicích po lidech bez varování stříleli. Spojenecká smlouva, podle níž naopak měli naší zemi přijít na pomoc, neměla pro ně zřejmě hodnotu ani toho cáru papíru. Potvrdilo se to za pár měsíců, když se ze Stalina a Hitlera stali oficiální spojenci. Jediným řešením byl odchod na Západ…“ Díky skupině britských poslanců, kteří přijeli do Polska pomoci uprchlíkům z Československa, získal Miroslav vízum i s jízdenkou na vlak a loď do Anglie – zdarma. Cesta vedla přes švédský Götteborg a končila v přístavu Tilbury u Londýna. „Přivítali mě jako vlastního občana, zdarma ubytovali v londýnském hotelu Newlands, dostal jsem vysoké kapesné. Snad se tím alespoň v malém snažili napravovat ty omyly a křivdy napáchané panem Chamberlainem, říkal jsem si tehdy. A těšil se na vstup do Royal Air Force.“ Mělo to však háček: tehdejší britské zákony nedovolovaly přijímat do vojenských služeb cizince v době míru. A válka ještě nezačala…

Únik na uhelné lodi
Řešení nabídla Francie, a to možnost vstupu do armády a přijetí k letectvu přes službu v cizinecké legii. Ještě koncem května se tedy mladý pilot přesunul do „země galského kohouta“. Jako legionář poznal nejprve její výcvikové tábory v severní Africe a po skutečném vypuknutí války se s ostatními našimi letci vrátil na francouzskou základnu v Tours. „Byli jsme připraveni bránit tu zem proti německé invazi, ale když útok v květnu dalšího roku opravdu začal, Francie se najednou hroutila. Převládaly zmatky a spory, armádě jako by scházela disciplína, mnohde i bojová morálka. V červnu Francouzi kapitulovali. Kdybychom tam padli Němcům do rukou, byl by to náš konec; pro nacisty jsme byli zběhové z protektorátu. Naštěstí nás v Bordeaux vzala na palubu polská uhelná loď, odvážející své krajany do Anglie. Bylo to na poslední chvíli, neboť německé jednotky se blížily, byly od přístavu sotva kilometr. Brzo jsme viděli i záblesky jejich palby po odplouvajících lodích včetně naší. Strávili jsme tři dny na moři se strachem z nepřátelských ponorek a náletů luftwaffe i s obavou, co nás čeká dál. Když jsme ale připluli do anglického přístavu Falmouth, ocitli jsme se jakoby v jiném světě: přátelské přivítání, organizovanost, odhodlání. A zřetelný vzkaz všem – Británie se nevzdává!“
Už osamocená, ale nevzdávající se Británie umožnila Miroslavu Liškutínovi poprvé se skutečně postavit nepříteli. Navíc v bitvě, kde na „vítězství ve vzduchu“ závisel nejen osud vzdorujícího ostrova. A současně mohl vnímat zvláštní atmosféru doby, kdy válečné vyhlídky byly ještě temné, ale hvězdná zpěvačka Vera Lynn už tehdy slavnou písní WEE’LL MEET AGAIN vlévala britským a později i spojeneckým vojákům naději, že: „…nevím kde, nevím kdy, ale vím, že se znovu jednoho slunečného dne setkáme…“.

 

liskutin3jpg.jpg
Generál Liškutín zůstává i v 98 letech každodenním čtenářem listu The Daily Telegraph.

 

 

Láska jménem spitfire
„Čtyři dny po přistání jsem byl přijat do RAF,“ obrací dál stránky vzpomínek generál Liškutín. „Začínal jsem na stíhačce hurricane s osmi kulomety. Byl to nejlepší stroj, jaký jsem do té doby vyzkoušel. Ale první let později na spitfiru, víte, to byl zážitek srovnatelný snad jenom s láskou na první pohled.“ Stal se členem 145. stíhací perutě na základně v Cattericku. „Tvořila ji pestrá směs spojeneckých národností, mně se v ní líbilo. Začátkem prosince 1941 ovšem přišlo převelení k 312. československé stíhací peruti. Mezi naše letce.“ U ní pak setrval skoro do konce války.
Dramatické situace, kdy hleděl smrti zblízka do tváře, začaly skládat mozaiku válečného příběhu. Bylo jich hodně. Ať už ta z ledna 1942, kdy Liškutínův „zelený roj“ letěl v mlze chránit konvoj v Irském moři, on sám se však musel nad pobřežím Walesu katapultovat. Padák se přitom zachytil o střechu kabiny a uvěznil pilota ve stroji už padajícím střemhlav k zemi. „Naštěstí se mi podařilo ještě instinktivně kopnout do řídicí páky a aerodynamická síla mě přece jen vyhodila ven z kabiny, padák se uvolnil a otevřel. Rozhodovaly vteřiny. Ještě dnes mi při té vzpomínce vyráží na čele studený pot.“ V srpnu během obojživelné operace Jubilee proti okupovanému přístavu Dieppe se po souboji s několika nepřátelskými stíhači Fw 190 vracel do Anglie se zle poškozeným spitfirem. „Letadlo proděravělé od střel, v pravém křídle ohromná díra i levé křidélko poškozené. Bezbranný letící vrak, jemuž hrozil pád do moře nebo útok nějakého německého ‚fokouše‘, který zasadí ránu z milosti. Ale nestalo se. Naše peruť přistála na domovské základně beze mě a já byl označen za nezvěstného. V kolonce těch, kteří se už zřejmě nevrátí. Nepřátelská palba vyřadila i moje rádio, nemohl jsem tak ani dát zprávu o své tristní situaci. Přistání a šťastné přivítání s kamarády považuji za jeden z nejhlubších zážitků. Hra s osudem mi znovu přenechala vítěznou kartu,“ vzpomíná. Tentýž den šel Miroslav Tony Liškutín opět do vzduchu a nad bojiště, kde sestřelil nepřátelský dorniér, bombardér fatálně ohrožující spojenecké lodě. „Byl to horečnatý den. Láďa Sitenský, náš perutní fotograf, se mi přiznal, že ztratil film z fotokulometu, zachycující můj souboj s těmi focke-wulfy,“ krčí rameny. „Ale už jsem mu to odpustil,“ usměje se. V listopadu 1942 poslal Liškutín do moře německý stíhač, který chtěl napadnout bombardér doprovázený jeho spitfirem. Počátkem května 1943 získal Medaili za chrabrost a Československý válečný kříž; 24. září toho roku znovu potvrdil, že právem. Nad přístavem Brest takřka sebevražedným manévrem otočil svůj letoun čelem proti formaci tří německých stíhačů, které útočily na opožďující se, vážně poškozený spojenecký bombardér mitchell s hořícím motorem. Divokým manévrem nepřátelskou formaci rozprášil a ještě pokropil palbou. Holandskou osádku bombardéru tím zachránil před jistou zkázou. Po této události začali Angličané dokonce Miroslava Liškutína nazývat Sir Galahad podle hrdinné postavy z britské mytologie.

 

banner_clanek


Je to chlapec! It’s a boy!
„K nebezpečným patřily lety těsně nad terénem třeba při průzkumu a fotografování nepřítelem obsazených přístavů. Jednou se mi nepodařilo stroj včas zvednout před hradbou stromů a proletěl jsem rychlostí pět set kilometrů za hodinu alejí topolů. Doslova jsem je očesal,“ potřásá hlavou. „Letadlo se přitom hrozivě pochroumalo, ale motor Rolls-Royce Merlin pod kapotou spitfiru znovu nezklamal. Potvrdil sílu půl druhé tisícovky koní. Do Anglie mě donesl,“ dodává s uznáním. „Namále jsem měl pak při sestřelu bezpilotní letounové bomby V-1; ty Němci koncem války vypouštěli na Londýn, kde zabíjely tisíce lidí, převážně civilistů. Říkali jim hrdě ‚odvetná zbraň‘, Britové si je ovšem přejmenovali na ‚houkající štěnici‘, případně ‚bzučící bombu‘. Pověsil jsem se za ni a zasáhl ji ze vzdálenosti asi dvě stě padesáti metrů. Explodovala a já proletěl tím výbuchem. Dodnes nevím, jak jsem tohle přežil… Následující den se mi podařilo dostat další V-1, naštěstí už ne z tak nebezpečné blízkosti.“
U otázky na nejemotivnější válečný zážitek se Miroslav Liškutín nerozmýšlí. „Vraceli jsme se 27. září 1944 jako doprovod tisícovky bombardérů lancaster z operace v Porýní, když se mi ve sluchátkách ozvalo It’s a boy! Je to chlapec! Z naší základny mi – možná za odměnu, že jsem do téhle akce dobrovolně šel, i když žena byla těsně před porodem – dali zprávu, že se právě narodil můj první syn Miloš. Tu zprávu dostali do sluchátek i piloti ostatních stíhaček z našeho roje a provoláváním hurray, hurray přes rádiové spojení mi gratulovali. Tehdy jsme tím porušili nařízené rádiové ticho, ale postih nebyl. Naopak, gratulace pokračovaly i po přistání,“ směje se při vzpomínce a ukáže k velkému obrazu na stěně. „Ten mi řadu let po válce namaloval přítel jako připomínku toho okamžiku. Pod mým spitfirem s označením DU-V na obraze je holandské pobřeží,“ dodává. „Když se mi později při střemhlavém útoku na jednu z odpalovacích ramp V-1 protrhly ušní bubínky a krátce jsem i ohluchl, hrozně to bolelo. Ale dostal jsem čtyři dny dovolené a poprvé se mohl zajet podívat i za manželkou a prvorozeným synem…“

 

 

Celý článek si přečtete v tištěné Xantypě, která vychází 31. 10. 2017. Objednat si Xantypy můžete i zde

 

XANTYPA audio

Audio Xantypa za 49 Kč a pro předplatitele zdarma!

Postup ke stáhnutí mp3 

1) Napište email na internet@xantypa.cz

2) Přijde Vám zpět email s informacemi o platbě

3) Po obdržení platby na účet vám zašleme články v mp3

4) Pro předplatitele zdarma

XANTYPA 11/17 - výběr z článků

Lenny

Lenny

Je krásná, ve svém oboru velmi úspěšná, lidé ji mají rádi. Co víc si může interpret přát. Snad jen maličkost: aby mu to co nejdéle vydrželo. A já se k tomu přání připojuji, protože si myslím, že si zpěvačka Lenny úspěch zaslouží. Její album HEARTS je velmi povedené.

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka

Jaroslav Hutka, známý folkový zpěvák a také jedna z prvních českých „mániček“, oslavil nedávno sedmdesátku. A také mu, vedle celé série archivních nahrávek, vyšlo zcela nové, aktuální album V ROZPITÝCH BARVÁCH, na němž představil tucet nových písní, zabývajících se tématy poněkud vážnějšími, než u něj bývá obvyklé. Parodie, humor, láska (skladba NEPŮJDU DO NEBE je jedinou výjimkou) a jinotaje se vytratily; převládají písně melancholické, hloubavé, zamyšleně hledající v nedávné i dávné české minulosti důvody současného stavu.

Filip Barankiewicz

Filip Barankiewicz

Baletní soubor Národního divadla je největším a nejproslulejším tanečním tělesem v České republice, jehož založením (1883) vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance. Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger, o sto let později Vlastimil Harapes a posledních patnáct let Petr Zuska. Po jeho ohlášeném odchodu se do výběrového řízení přihlásil i renomovaný polský tanečník Filip Barankiewicz, známý mimo jiné svojí brilantní klasickou výbavou.

Hřebčín s císařským titulem

Hřebčín s císařským titulem

Když císař Rudolf II. povýšil v roce 1579 původní koňskou oboru v Kladrubech nad Labem na císařský dvorní hřebčín, stálo za jeho rozhodnutím příznivé postavení hvězd. Lokalita vzdálená pětadvacet kilometrů od Pardubic se stala domovem nejstaršího českého plemene koní – starokladrubáků.

Dokud nás svatba nerozdělí

Dokud nás svatba nerozdělí

Tvůrci úspěšného snímku NEDOTKNUTELNÍ přicházejí s novým titulem, který potěší srdce každého alespoň trochu škodolibého diváka. Filmem o večeru organizovaném zkrachovanci, kteří se snaží zapadnout, se režiséři rozhodli nastavit zrcadlo současné Francii.

Yayoi Motohashi

Yayoi Motohashi

Vystudovala historii umění, žila v Londýně, Budapešti a Helsinkách. Od vzniku galerie v muzeu The National Art Center v Tokiu působí již desátým rokem jako její kurátorka. Vedle řady pozoruhodných projektů připravila i výstavu Muchovy SLOVANSKÉ EPOPEJE. Povídali jsme si ve zdejší kavárně, jejíž citlivá architektura vyvolává v návštěvnících jedinečný zážitek.

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

Vítejte v Česku, v době postliberální, kdy vládnou emoce a fakta ztratila význam

V sobotu 21. října skončily sněmovní volby a skončila doba, jež začala v listopadu 1989. Skončilo údobí liberální demokracie, smeteny byly zbytky „Havla“ v české politice. To není přehnané tvrzení, ale fakt. Co přichází, zatím není jasné, musíme si počkat. Jistě víme, že voliče oslovují vůdci s autoritářskými sklony, kteří „to vezmou pevně do ruky“, neradi se dohadují s druhými, a panují.

Video k listopadové Xantypě

Video k listopadové Xantypě





Podívejte se na obsah nové XANTYPY

Zrcadla New Yorku

Zrcadla New Yorku

Když mi byly čtyři roky, přijeli do tehdejšího Československa Rusové na tancích. Pamatuju si jen to, že mi máma dávala přes hlavu mokrý hadr, jako ochranu před slzným plynem, a jak jsem na ulici omdlel po návštěvě nějaké lékařky, která mne zkoušela z toho, jak se jmenují sovětští kosmonauti… A pak, jak máma řvala večer na tátu a říkala něco o strachu a o kamarádce v New Yorku. Bydleli jsme v Praze ve Vodičkově ulici, v domě, kde míval cukrárnu pan Myšák. Asi tady se mi v hlavě zrodil ten newyorský sen.

Editorial

Editorial

Vážení a milí čtenáři, volby dopadly, jak dopadly, ano, to je zkrátka demokracie. Nemůžu ale pochopit morálku národa, který si do čela zvolí člověka, jenž je trestně stíhán a navíc není vyjasněna jeho minulost coby agenta StB. Že tohle lidem nevadí, je zřejmě důsledek éry komunismu, který etiku vymýtil a heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“ bylo poměrně rozšířené.

Lidé - výběr z článků

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Biolog a farář Marek Orko Vácha

Vinná réva, slunečnice, výhled na Pálavu, blízkost Národního parku Podyjí. Také krásný poutní kostel, kde měl roku 1726 primici Prokop Diviš. To jsou Lechovice u Znojma, kde spravuje svou farnost katolický kněz, přírodovědec a odborník na lékařskou etiku Marek Orko Vácha. „Lechovice jsou nejlepší farnost ve vesmíru, kterou jsem mohl dostat. Jen si to představte: jdu otevřít kostel a lítá tam dudek, jindy zase luňák červený. Dvě stě metrů za kostelem jsem objevil pro biologii novou lokalitu pestrokřídlece podražcového, což je fantastický motýl.“ A u motýlů jsme se také sešli k rozhovoru. Tentokrát to bylo v jejich chrámu – ve skleníku Fata Morgana v pražské botanické zahradě. Právě tam probíhal proces jejich zrození.

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser

Jak se tehdy asi cítil, když se v médiích objevila zpráva – cituji: „Ředitelem Národního divadla Brno se od 1. listopadu 2014 stane dosavadní umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Martin Glaser. Jeho jmenování dnes schválila na doporučení odborné komise Rada města Brna.“ (zdroj ČTK)

Jonny Lang

Jonny Lang

Bluesman, který má ve svých třiceti šesti letech za sebou přes dvě dekády vystupování a nahrávání desek, získal svoji první platinovou nahrávku, když mu bylo patnáct. Po několika bouřlivých letech se v roce 2001 usadil, oženil se s herečkou Haylie Johnsonovou, s níž má pět dětí. Na svém turné s poslední deskou SIGNS se zastavil i v Praze, kde jsme si povídali o životě a hudbě před jeho vystoupením v Lucerna music baru.

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Podnikatel Miloš Vajner chce dělat radost druhým

Liberecké zábavní centrum Babylon už dnes není třeba obšírně představovat. Jeho autor Miloš Vajner však nadále vymýšlí nové druhy zábavy. Nyní působí na golfovém hřišti Ještěd, asi patnáct kilometrů od Liberce, kde již dříve vybudoval adventure golf a IQkoutek s interaktivními exponáty. Už třetím rokem tu vytváří zábavně poučný lesopark. Je plný kvízů, logických hádanek, naučných stezek, lanových prolézaček nebo dřevěných domečků. To celé na ploše o velikosti třinácti fotbalových hřišť.

Blažena Stránská

Blažena Stránská

Svůj osud potkala v roce 1951 v uprchlickém táboře Valka u Norimberku. Většinu života prožila dnes třiadevadesátiletá, stále vitální a elegantní Blažena Stránská v Americe, na kterou nedá dopustit. Nyní se vrátila do staré vlasti, aby byla nablízku synovi Martinovi.

Jakub Szántó

Jakub Szántó

Když dlouholetý televizní reportér z prvních válečných linií Jakub Szántó letos přejímal prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, publikum se dozvědělo, že Blízkému východu, což je jeho zatím poslední dlouhodobá zpravodajská štace, důvěrně přezdívá Blizáč. A že ho má rád ne proto, že se tam střílí, ale navzdory tomu. Jeho projev při poděkování za cenu byl spontánní, zanícený, neformální, přesvědčivý a ve spolupráci s profesionalitou a vzácně nečernobílým pohledem Jakuba Szántó na svět inicioval nápad na interview. Na rozhovor jako resumé pětileté mise stálého zpravodaje České televize pro Blízký východ.

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Lady Milena Grenfell-Bainesová

Pozoruhodné osudy mívají nejenom lidé, jejich myšlenky a díla, ale i věci. Dokonce i věci obyčejné, jako je babiččin kolovrátek, břitva po dědečkovi nebo maminčin mlýnek na kafe. Mimořádnou energii v sobě skrývají zejména věci, které se nalézají v kuchyni. Je to proto, že kuchyně je pro každou lidskou bytost už od dětství jevištěm, na němž se odehrávají silné příběhy. Důvěrnou vůni a lákavou chuť pokrmů, na něž nás uvykla máma, nelze nikdy zapomenout. Platilo to určitě již pro malého neandrtálce, jemuž v pravěké jeskyni omamně voněla mamutí pečeně.

Jiří Suchý z Tábora

Jiří Suchý z Tábora

Nadějného herce Jiřího Suchého z Tábora (*1988) jsem poprvé zaznamenal ještě v DISKu v inscenaci MARKÉTA LAZAROVÁ, později mě bavily jeho postavy, říznuté rafinovaným naivismem, v pozoruhodných produkcích Cabaretu Calembour. Z rolí „vážných“ vzpomínám na jeho kreaci homosexuálního policisty v českobudějovickém Blackoutu, v Národním divadle pak zúročuje zkušenosti i z kabaretní nadsázky kupříkladu v klicperovské féerii MLYNÁŘOVA OPIČKA, v rozpohybovaném Shakespearově SNU ČAROVNÉ NOCI uplatní i svou fyzickou zdatnost. Jeho herectví je nerozplizlé, má pevný tvar. Perfektní dikce, kterou u některých jeho kolegů-vrstevníků postrádám, suverénně vstupovala do ucha i diktafonu při našem setkání v jedné pražské kavárně.

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař

Jaroslav Kalfař (29) se narodil a vyrůstal v Praze, od patnácti let však žije v USA. Vystudoval tvůrčí psaní na New York University, kde získal prestižní stipendium E. L. Doctorow Fellowship. Jeho debutový román KOSMONAUT Z ČECH byl u nás uveden v rámci literárních večerů v pražském Centru současného umění DOX ve vzducholodi Gulliver.

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

Ric Ocasek a Pavlína Pořízková

V souvislosti s dubnovým uvedením americké skupiny The Cars a jejího frontmana a hlavní autorské osobnosti Rika Ocaska do Síně slávy rock’n’rollu znovu ožívá téměř neuvěřitelný příběh jeho manželky, topmodelky českého původu Pavlíny Pořízkové. Počátkem sedmdesátých let minulého století plnil přední stránky zahraničních médií. Připomíná se ale i příběh jejich manželství. Věkově nerovnocenný pár, jenž od sebe dělí šestnáct let, spolu prožil již více než tři desetiletí. V oblasti šoubyznysu to je dost výjimečné. Drsná americká média tuhle dvojici označila jako „krásku a zvíře“. Časopis Harper’s Bazaar Pavlínu totiž v roce 1992 zařadil mezi deset nejkrásnějších žen světa a i dnes, kdy již překročila padesátku, je stále velmi půvabná a křivky jejího těla by jí mohla závidět nejedna dvacetiletá. Ric však má do ideálu mužské krásy daleko…

Článek najdete v tomto vydání
XANTYPA 11/17

XANTYPA XANTYPA 11/17

Obsah vydání

Nestihli jste koupit toto vydání XANTYPY? Nevadí. Rádi Vám jej zašleme. Objednávejte zde

Archiv starších čísel

Aktuální vydání
XANTYPA 078/2018

XANTYPA XANTYPA 078/2018

Obsah vydání

Inzerce
banner_predplatne